Únor pro mě začal děsivě dlouhou cestou z mojí milované vlasti až na daleký protilehlý rajský konec světa.
Musím říct, že tenhle začátek píši 6.2.08 a už teď mám hlavu plnou dojmů a nevím za který konec to vzít, protože chronologicky by to bylo únavné a asi i dost nepřesné.
Po příletu se mě energicky chopila postarší paní Sue ze spřízněné organizace NZIIU a sdělila mi, že nadcházející noc strávím u řidiče Alana, který na mě působil dobrým dojmem, postarší a humorný chlapík s vlastní dopravní firmou. Poklidnému spánku však ještě předcházela výborná večeře u další pracovnice NZIIU Diany. Hostila nejen mě, ale ještě dva Thajce, kteří přiletěli ve stejný den jako já. Musím říct, že všem lidem se kterými jsem se setkal kolem Aucklandu jsem rozuměl hodně těžko, protože jejich “e” znělo jako “í” a navíc mluvili hrozně rychle. Obzvláště Dianin manžel Lloyd, který mě na pobyt vybavil užitečnými radami ohledně bezpečnosti a komunikace. Spánek jsem přivítal s otevřenou náručí a poklidně upadnul do postele.
Další den mě čekal orientation camp se Sue. Cestou tam jsem se seznámil s příjemnou Američankou Tori, která sem přijela na studijní pobyt tak jako já, akorát s tím, že ona to bude mít trochu snazší kvůli jazyku. Nebudu nijak zvlášť zatěžovat co všechno jsem dělal, jedl, vyzvěděl a tak, bylo by to fakt na dlouho. Prostě večer jsem se po strastiplně dlouhé cestě dostal konečně do místa bydliště, k Patricii. Energická a vstřícná to žena, s neméně obdivuhodným synem. Do školy jsem hned nemusel, protože jsem sotva dorazil. Takže se den nesl ve jménu flákoty a povídání si s lidmi v domě. Bydlím tu ještě se dvěma Korejci, Ssang Yongem a Dokem. Tihle dva by vystačili na stránku, takže doplním později (snad). Potom jsme jeli zařídit věci do školy a sestavit rozvrh. Musím říct, že to byla kolenní práce, protože rozvrh jsem si vybíral vážně na místě a nevím proč se na mě tolik spěchalo. Nakonec jsem si vybral snazší level angličtiny a matiky, trochu tělocviku mi taky neuškodí, počítače a dějepis, který se v mém ročníku zabývá především historií Nového Zélandu, což je pro mě fajn, alespoň se něco dozvím. Mám ještě možnost si to trochu změnit, ale doufám, že nebudu litovat a nebude to zapotřebí. Patricia mi ukázala kudy se budu busem dostávat do školy, kde si můžu něco nakoupit a tak. Mám to docela při ruce, ale blbec aby se tady vyznal, všechny baráky stejný. Tyhle poznatky shrnu asi až ke konci měsíce. Dneska, kdy píšu tuhle část, byl státní svátek Waitangi Day, takže zase flákota, do školy až zítra, mám trochu smíšené pocity. Za chvíli se chystá večeře a já si tu vysedávám na verandě. Postupně budu doplňovat jak to přijde.

Jinak za zmínku jistě stojí můj výlet do bushe, který jsem podniknul 9.2. s fajnovou sportovní, šílenou a poloztracenou rodinou. Fotky jsem snad doplnil taky. Ono popsat celý ten výlet by bylo asi dost dobře nemožný. Ale probíhalo to asi následovně, pět hodin chůze do strmého kopce bushí s častými zastávkami kvůli všemu možnému. Nahoře půlka rodiny chybí, večeřím, usínám. Ráno se mám snažit vyšplhat na nedaleký vysoký vrchol, abych skrze deštivé mraky uzřel východ slunce, který logicky-překvapivě nebyl vidět, ale bylo to fajn. Jinak půlka rodiny nalezena, přespali u jiného zabloudilého kamaráda, který se ztratil s nimi. Tohle by si zasloužilo pořádného smajla.
No, před chvílí jsem dostal SMS od táty, že s těmi mými hrubicemi to nemůže ukázat kolegům, já ti dám ty mizero! Víš jakou práci mi dalo na net pověsit tohle, natož potom ještě bůhví kolik fotek do galerie. Rád bych Vám sdělil, že se do pošty nedostanu, alespoň ne do té české, takže psát spíše na gmail.com, protože to je prostě daleko a když mám i ve škole rychlost stahování dat 14kb/s, tak si tu prostě ani neškrtnu. Jak by řekl Ssang Yong “It drives me crazy!” (RIP, oba Korejci nás opustili, očekáváme Columbijskou dívku ÷hurááá× a Vietnamského studenta ÷menší hurá, ale hurá×). Ve škole se legálně k pošte nedostanu, protože prostě nesmím, takže jsem rád, že tohle uploadnu a víc nic. Ale abych se vrátil k tématu. Co tu vlastně dělám.
Do školy už chodím pravidelně a mám se tam dobře. Angličtina je nakonec alternativní angličtina, takže žádné bifle o gramatice ani tak, jedná se o rozebírání děl pro letošek na téma ‘Survival’. Takže teď si předčítáme z knihy Lance Amrstronga ‘It is not about the bike’ o tom jak přežil rakovinu. Budeme na tohle téma pracovat ve dvojicích a nakonec dělat research a oral presentation, tak se docela těším co ze mě vypadne, jinak učitelkou EA je slečna Heeps, sportovní nadšenkyně. IT je také v pohodě, ale už trochu těžší, protože nemám slovní zásobu, tu si doplňuji za pochodu. učitel je mr. Gray a je to hodně pohodový človíček, pro letošek se budeme zabívat desktop publishing. Dějepis je prozatím snad nejluxusnější předmět. Máme profesora Skermana je to klidný a rozvážný čtyřicátník, se skvělým přístupem. Budeme pro něho vypracovávat studii libovolné bitvy, nejspíše se zaměřím na Grunwald. Dalším předmětem je PE a LS, což je tělocvik a Life Skills. Tělocvik je hodně o pohodě, máme bývalého studenta mr. Meade, na hodiny se mnou chodí dobrá parta, takže sem se docela rychle s některými lidmi zabydlel. Life Skills jsou hodně o teorii, jedná se o povídání o životě, proč mít dva účty a součástí hodin budou i lekce bezpečného řízení, ze kterých budu asi vyškrtnut. Posledním předmětem je matematika s mr teď si nevzpomenu. S profesorem jsem si sednul do noty, protože navštívil Mladou Boleslav a má stejné hodinky jako já, mluví jako Zdeněk Troška a ke všemu potřebuje kalkulačku. Počítáme rovnice o třech neznámých a jsem asi jediný, kdo to počítá bez kalkulačky. Doufám, že nic těžšího nepřidá. Jinak moje ranní docházka začíná v tutor class, což je jakási třídnická hodina, kde se řeší denní události, informace a docházka. Jsou tam lidi ze všech ročníků. Můj tutor teacher je mr. Jones, sympatický, vysoký, postarší Velšan, který minulý rok cestoval po celém světě. To je prozatím všechno co můžu říct ke škole.
Jinak co se dělo důležitého? Tohle píši na farmě Patriciiny kamarádky, mají tu nějakou poradu jejich spinning clubu a před chvíli jsme s Yanivem dojedli pizzu. Celý dnešek se ve škole nesl v duchu house competition. Jednotlivé house se utkávaly celý den v plavání a haka. Haka jsem se neúčastnil, protože jsem ještě neměl tu příležitost se to naučit. Ale body jsem housu přičetl alespoň v hromadném ročníkovém plavání. Jinak z šesti housů se Steel House, můj, umístil jako třetí. Jelikož jsem pablb, a zapomněl jsem foťák v zamčené třídě, tak je zdokumentována jen druhá půlka, bez haka competition.
What’s next? Jím skoro denně těstoviny, takže se vrátím jako koule, to je jistý. Pokusím se zkontaktovat trenéra fotbalového mančaftu a něco podniknout. Jiné sporty jsem zatím nezvažoval. Počasí? Většinou teplo, slunce, vítr, občas déšť, mraky a tak. Zatím mám mraky poznámek pod čarou v mém deníku, které jsem asi přidám, je tu plno zajímavostí, třeba výstražná cedule, Old People po straně silnice.

Původní část ponechávám a připojuji celkové shrnutí února, které se nachází níže.
Je docela těžké shrnout celý únor nějak zajímavě, neúnavně a rychle, ale pokusím se snoubit tohle všechno do jednoho.

Únor pro mně začal hodně netradičně, hodně dlouhým letem z mé rodné vlasti až na druhý konec světa. Už od začátku jsem měl hlavu plnou nejistot a obav, lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl v pohodě. Let byl dlouhý a únavný, podle žměny času trval dva dny, ale ve skutečnosti to bylo něco málo přes 24 hodin. Letěl jsem z Prahy přes Frankfurt do Sydney s mezipřistáním v Singapuru a potom transfer na let do Aucklandu. Pasažéry vedle mě jsem střídal, ale nikdo z nich nebyl nijak hovorný, aby mi cestu trochu ukrátil. Během letu z Frankfurtu jsem si čas musel krátit poslechem hudby v letadle, kde měli moje oblíbené interprety, nebo koukáním na LCD s vlastním výběrem programů. Konečně jsem dokoukal Top Gear Polar Special a pár dílů MASHe a Simpsonů, za těch pár hodin jsem toho zmáknul docela dost a byla to trochu i jazyková příprava, vcelku zábavnou formou. Kvůli vlastním výbuchům smíchu jsem program Přátelé raději vynechal .

Na letišti v Aucklandu mě vítala Sue Hooper, koordinátorka z NZIIU, organizace, která mě tady má na starosti. Sue mi zajistila noc v Aucklandu a potom ráno rozvoz do mého nového domova do Hamiltonu. Cesta byla snad ještě únavnější než let samotný, protože Shuttle (velký taxík), který měl na starosti nejen mě, ale ještě dva Thajce a domorodý pár měl asi miliardu objížděk, takže jsem do nového domova dorazil hodně pozdě večer.
Uvítala mě Patricie a její jedenáctiletý syn Yaniv, jediní dva původní obyvatelé mého přechodného bydliště. Milá to dvojka, s ohledem na únavu jsem šel rovnou spát a konverzaci rozvinul až druhý den ráno. S rodinou jsem si začal rozumět od první chvíle, takže to bylo hodně v pohodě. Patricie je pološvýcarka, poloirka občas komunikace probíhá ve francouzštině, s ohledem na moje schopnosti však daleko více v angličtině. Jinak v domě jsou i jiní obyvatelé, ale o tom až později.
Hned na uvítanou mě Patricie vzala k její kiwi kamarádce Andree na BBQ, barbie (barbeque). Sešla se tam řada zajímavých osobností se kterými jsem měl tu možnost bavit. Jediná hostitelka a její manžel jsou původními domorodci, ostatní hosté byli z celého světa. Japonsko, Kanada, Austrálie a bůhví odkud ještě .

Jinak brzy nato jsem musel již do školy, tak se pokusím jí trochu přiblížit. Hamilton Boys’ High School je státní škola, ale prestižní a v určitých ohledech náročná. Čítá asi 1800 studentů rozdělených do pěti ročníků Year 9-13. Rozkládá se na několika hektarech a v několika samostatných budovách. Nároky na studenty jsem doteď pocítil akorát ve vzhledu a uniformě. Vlasy nesmí být barvené, gelované ani nesmí jít přes uši. Uniforma je striktně vyžadována po všech, stejně tak jako černé boty, nebo sandály římského stylu, kvůli čemuž jsem měl docela problémy hned první den, kdy mi byla škola teprve představována. Jsem v posledním ročníku, Y13, kde je uniforma odlišná od uniforem jiných ročníků. Černé tričko s erbem školy, šedé bavlněné kraťasy a dle mé volby černé boty a černé podkolenky. Volitelně další věci jako třeba černé jersey (svetr), opět s erbem školy. Jsou předepsané věci i na PE, což je červené polyesterové tričko a černé kraťasy, opět s erbem školy. Školní den je rozdělen do pěti period. Přestávky jsou 15, 30 a 45 minut. Studenti se baví jak to jen jde, fotbalem, tenisákem, počítačovou učebnou. Den začíná Tutor Group, kde se řeší docházka, denní události a oznámení. Tutor Class má asi 3O studentů různých ročníků a Tutor Teacher. Můj tutor teacher je mr. Jones, vysoký Velšan přes 50, který celý loňský rok procestoval. Student má na začátku roku povinnost si vybrat pět předmětů dle jeho volby. Má i omezenou možnost si předmět potom změnit. Já si vybral matematiku, angličtinu, tělocvik, dějepis a informatiku. Na matiku jsem začínal s profesorem Fletcherem, jedná se o statistickou matematiku. Začínalo se na počítaní rovnic o třech neznámých. Jak mě profesor Fletcher upozornil, povinný je grafický kalkulátor, který jsem na takovou prkotinu odmítnul a počítal z hlavy. Ostatní kiwi to raději nadrtili do kalkulaček. Po dvou týdnech se kvůli šachům v rozvrhu změnil učitel a já dostal afričana ze Zimbabwe s blbě vyslovitelným jménem. Zatím je striktní, ale v pohodě a vycházím s ním bez potíží. Vysvětlil jsem mu můj postoj ke kalkulačkám, ale na jeho doporučení jsem si stroj s manuálem tlustším než učebnice matiky nakonec pořídil a začal se s ním učit. Zatím výkladu rozumím, něco je nové, něco je staré, ale spíš se mi to líbí kvůli slovní zásobě, nová slovíčka a tak. Jinak překvapivě slovník zatím nepotřebuji, prostě slovíčko pochopím, případně napíšu jeho definici v angličtině.

Dalším předmětem je angličtina, vybral jsem si střední proveň. Nejslabší je ESOL, kde se prý učí i kiwi znova mluvit. Střední, moje, je alternativní angličtina. Prozatím rozebíráme literární dílo, posléze budeme vypracovávat rešerše a eseje na téma survival. Nejtěžší angličtina se od alternativní liší akorát přístupem. Angličtinu jsem začínal se sympatickou slečnou Heepsovou, která si mě ve své třídě neudržela a byl jsem přesunut do třídy vedoucí anglické katedry, mrs. Woofeové, která si mě zřejmě vydupala, i když nechápu proč. No, zatím jí spíš sloužím pro korekci výslovnosti italských, španělských a francouzských slov v knize Lance Armstronga, It‘s not about the bike.
Dalším předmětem je PE, tělocvik, na který máme bývalého studenta školy, mr. Meade. Zatím jsem si všechny hodiny užíval, hrál se turf football, takže jsem provětral svoje diadory, nasázel kiwiům pár gólů a udělal pár kámošů. S PE je spjat povinně i předmět Life Skills, obojí po dvou hodinách týdně. Na Life Skills máme mr. McKenzieho, který je zasloužilý člen školy. Něco přes padesát, striktní sympaťák s pohybovými potížemi, ale srandista. Učíme se o základní mzdě, počítání výplaty, pojištění a tak. Pro ostatní bude následovat kurz bezpečného řízení, který mě kvůli omezením mého pobytu tady zřejmě mine.
Dějepis, history, se pro letošek zaobírá historií Nového Zélandu, takže jsem si to vybral cíleně. Máme profesora Skermana, který dokáže látku vyložit v rozumném množství, inteligrntní formou, takže je to jeden z mých oblíbených předmětů. Posledním předmětem jsou IT, na které jsem dostal profesora Graye. Starší muž drobného vzrůstu a nekompromisního vzezření. Zatím jsem ho smát se ještě neviděl, ale nedělá potíže a přistupuje k mé práci s dávkou odstupu a spíše i respektu, sice nechápu proč, zatím jsem nic zázračného nepředvedl. Pro letošek se práce týká desktop publishingu, sítí, stránek a tak vůbec. Zatím je látka pro mě docela obtížná, hlavně kvůli jazyku a tím že je i nová.
Za zmínku jistě stojí i člověk, který se o mě na škole stará. Je to international dean, téměř důchodová žena, Bev Thorntonová, která navštívila Prahu v době povodní a byla uchvácená hloubkou některých stanic metra. Se vším je mi pomocná a ochotná poradit. Jinak na škole jsou i zatím dva další studenti. Belgičan Jacques, se kterým jsem se setkal poprvé teprve před pár dny, zatím jsem se s ním neměl moc možností bavit, ale prý tady byl už minulý rok. Ještě je tu Argentinec, jehož jméno jsem asi zapomněl, nebo je Thomas. Podle mých odhadů bude trochu trpět, protože anglicky moc nevládne, já taky nejsem žádný master, ale uvidíme co se z něj vyloupne.
Jinak studenti na škole jsou rozděleni do šesti tzv. housů (Steel, Baigent, Tait, Taylor, Argyle a Wilson), které se utkávají jeden proti druhému v různých aktivitách. Naposledy to byl den plavání a čeká nás den atletiky. Studenti se také pravidelně schází na tzv. Assembly, kdy se řeší věci buď celé školy, seniorů, nebo daného ročníku. Předávají se vyhrané trofeje a tak. Co bych o škole ještě doplnil. Vztah student-učitel je ocamcaďpocamcaď hodně vstřícný mnohdy až skoro kamarádský, běda však když nesplňujete regule vlasů a uniformy.

Toť prozatím asi všechno o škole. Teď zase co všechno jsem podnikal. Hned první víkend u Patricie mě čekal výlet do Bushe s již zmíněnou kiwi Andreou, a její rodinou, plus k tomu s Yanivem a rodinnou kamarádkou Louise. It’s a very experienced hiking family. Byla věta na úvod popisu mojí cesty. Cílem cesty byl vrchol The Pinnacles na poloostrově Coromandel. Bedlivě jsem se sbalil a mohl vyrazit na výlet do bushe. Jinak celá rodina, to znamená tři malé děti, které celou cestu dělaly všechno možné, jen nebyly hodné, takže jsem to musel v autě nějak vydržet. Bush je zelená až to bolí, vlhká a občas nevidíte ani nebe, viz. galerie. Jinak výstup kvůli častým přestávkám zabral asi pět hodin. Noc jsme měli ztrávit v horské chatě s celým Yanivovým karate clubem. Potom co jsme dorazili na místo bylo s hrůzou vydedukováno, že Andrein manžel Mark se ztratil i s jedním jejich dítětem a nejspíš i dalším otcem a jednou ratolestí. Ráno již byli k nalezení, very experienced hiker vzal špatnou cestu a tři hodiny se mlátili blátem, než to vzdali a šli přespat ke ztracenému kamarádovi domů. Výstup na východ slunce se tedy konal bez něj a dokonce i bez slunce, protože vytrvale mrholilo a valila se mlha. S Markem jsem se potom ještě viděl a nejen on, ale i jeho sedmiletý syn to bral jako velké dobrodružství a srandu, koneckonců já taky.

Jinak informační a možná i ftipně neftipná vsuvka. Moje superfunkční zarhaniční karty mě stály hodně nervů a trpělivosti. “Pokud chcete vybírat a platit v zahraničí, vždy uvádějte váš účet jako ‘checking’” k čemuž já dodávám “a budete totálně v prdeli”, protože prostě oba moje účty fungují jenom jako ‘credit’, krom toho ke kartám KB mám sice správné piny, ale první týden nefungovaly, protože mi jaksi nedošlo, že jsem mohl špatně pochopit, že pin ke studentskému účtu je nakonec pin k první mastercard a ne k druhé mastercard. No s každou kartou jde platit někde jinde. A na větu kartového oddělení české spořitelny “Jó, ta elektronka mu bude fungovat všude.” říkám, že nebude fungovat. A to jsem ještě hodně slušný, protože občas mám chuť ty český bankovní krysy utopit a udělat si účet tady, btw. trvá to jen asi 20 min na rozdíl od českých 120ti a miliardě papírů!!! ZABÍT!

Tak už jsem se vyplakal a můžu pokračovat v psaní o tom, co víc tu ještě dělám. Občas si s Yanivem zahrajeme partii šachů, nebo jdeme zakopat do nedalekého rozlehlého parku, kde roste krásný vzrostlý jinan (mimochodem jinan je i na nádvoří školy, krása). Ještě bych měl dodat, že kuchyni tady zatím vnímám hodně netradičně. Patricia je posedlá těstovinománií, takže brzo začnu těžce špagetovatět a k tomu i lambovatět. Jinak český mrkvový salát se tady docela ujal, ale jeho ruční výroba mě hodně unavuje. Měl jsem tu možnost se účastnit i Japonské barbeque kde jsem okusil část Japonské kuchyně. Doporučuji, obzvláště v podání mistra kuchaře, Yukiho. Japonci nehledě na mé rady o šťávě baštili mrkvový salát hůlkami, takže vtip. (viz. galerie)
Ještě bych měl zmínit další obyvatele domu. Začínal jsem se dvěma Korejci, Dokem a Ssang Huyanem, oba hodně zvláštní. Doko by si rád povídal, ale anglicky mu to moc nešlo. Ssang Huyan uměl, ale nechtěl. Oba nás opustili zároveň a místo nich teď bydlím s Kolumbijkou (26) a stejně starým Vietnamcem. Oba anglicky taky nijak neperlí. Ale komunikace ujde.
Jinak o předposledním víkendu v únoru, 23.2. jsem se byl podívat v Hamilton Gardens při příležitosti HG Festivalu. Celý den pršelo, ale jedná se o zajímavý prvek ve městě. Zahrady se rozléhají na poměrně velkém území a jsou tematické. Národnostní, účelové a dále, viz. galerie. Jejich návštěva určitě stála za to, i festival byl hodně zajímavý co se dění týče, protože v neděli ve tři ráno se konalo představení Perikles od Shakespeara. Původně mělo být venku za východu slunce, kvůli dešti bylo pod plachtou a bez slunce. Kvůli omezeným možnostem jsem první půli protrpěl kvůli nepohodlné poloze těla a druhou půli bohužel jaksi minul, i přes kvalitní usazení jsem byl daleko, tudíž jsem neviděl a neslyšel, občas klimbal. Za lepších okolností bych si Shakespearův skvost vychutnal, takhle jsem tu možnost bohužel neměl, ale co se dá dělat.

Připisuji další podstatnou událost, která se udála v posledním únorovém týdnu a to byly atletické závody na místním stadionu. Studenti se utkávali v různých disciplínách v rámci i mimo rámec mistrovství. Mimo rámec mistrovství, kterého se pro body pro house měl účastnit každý se závodilo ve sprintu na 100m, vrhu koulí a skoku do dálky. Čehož jsem se pochopitelně účastnil. Jako vrhač a jako skokan stojím za ochozenou bačkoru, ale sprint v mojí šestici Y13 jsem si solidně dal . K vidění bylo všechno možné, akrobatický skok do dálky se saltem vpřed v podání drobného asijského kluka. Rivalita na 100 metrů a za cílovou čarou plácání po zádech a podávání rukou, dvě bitky mezi mladšími kohouty, ale nad tím vším se vznášela nepopsatelná atmosféra.

Jinak dodám, že jsem téměř bez internetu a když už jsem s internetem, tak hodně omezeně. Začínám se aktivovat (fotbalový klub) a chtěl bych přidat ještě něco víc, spíš asi o víkendech a tak. Když se zadaří podniknu v dubnu docela zajímavý sled událostí, ale ještě uvidíme jak se situace bude vyvíjet. Co se mé socializace týče, probíhá normálně, žádně zbrklosti, ani žádné odtažitosti. Svůj čas si tady zatím docela užívám, uvidíme co bude dál. Pod čarou připojuji sbírku poznámek a zajímavostí, které jsem nastřádal.

Řízení vlevo už není divné, ale s ohledem na cyklisty (pro mě) nebezpečné, viděl jsem jen jednoho a to ve městě. Podél silnice spousta skotu. Při přejíždění hor docela pršelo, bodejť by ne. Ale místní flora byla zajímavá. Patriciin dům? Docela rozlehlý papundekl, ale v místních podmínkách více než dostatečný, pozor, dvoupatrový, jeden z mála. Akorát to co my postavíme za sto klacků tady prodávají za 350.000 jejich, takže trochu výsměch.
Na to, že je to země uvolněných vztahů, hovorové řeči, tak nechápu, proč tady musí dělat opak neformálnosti, uniformy na všech školách. Jinak holky jsou tady mimořádně hezký Všechny národnosti, různá vzezření, jsem v cukrárně se zalepenou tlamou
Jezdí tu auta Commodore a něco úplně nového, jinak americké fordy, a podle rozšíření asi dost dostupné. What else? Škola je jinak úplně normální ústav, hemžící se včím možným i nemožným. Jinak lidí z Y13 už normálně pracují, jezdí autem a tak, takže věková úroveň dospělosti je tu evidentně nižší. Lidi tady normálně chodí na kiwi style, což je, že jsou většinou jen v tričku a kraťasech (flek sem tam) a jdou bosí, kdekoliv, kamkoliv. Mají vypínače na zásuvkách, k něčemu to je praktické, ale když se ráno z ospalosti snažíte rozchodit toustovač a sepne vám to až po dvou minutách, tak je to trochu na prd. Patricia pořád někam cpe majonézu, takže mi už bylo párkár docela krušno.
Commodore je starší označení Opelů, teď je to Holden, některé typy mají stejná druhá jména (astra), některé ne, některé jsou totálně nové. Jinak docela pěkná úprava je Bčková Omega jako pick-up. Kiwiům nedělá problém tuning. Mají rádi asiaty, takže už jsem skyliny a rx-7, mx-5 a rx-8 trochu znuděn a koukám radši po SLKáčkách.
Skoro všude mají klimatizaci, nebo větrák, občas mrznu.
Řidičky autobusů tu nejsou žádnou výjimečností, dokonce bych řekl, že jich je 50%. Není to žádné velkoměsto, ale přecpané autobusy a dopravní zácpy jsou tu denně.