Březen 2008

…za kamna vlezem a občas se to hodí i sem…

Ale nebudu předbíhat. Pokusím se být důslednější a tohle psát nějak návazně, ne jako tomu bylo v únoru.
Přemýšlím, za který konec bych to vzal. No, prvního března byla sobota pokud se nepletu. Vytyčil jsem si plán podívat se do centra Hamiltonu tak jsem také plnil. Ráno jsem čekal ne 10, dokonce ani 20 minut na autobus, ale hodinu, abych se podíval do centra města. Čeká se v Liberci v sobotu hodinu na autobus do centra? No nic, prostál jsem to v mírném dešti a rozhodl si koupit něco na mou holou makovici, protože déšť i vítr se v mém řídkém porostu na hlavě docela vyřádí. V centru jsem hned začal šounit po krámech, které se více-méně tvářily jako obchody s oděvy. Věřte, spíše nevěřte, v celém Hamiltonu není normální čepice. Všechno má bambulky, uši, dementní barvy, já chci normální kýbl na hlavu a to tu prostě nemají. Z nouze jsem se díval i po kloboucích z kůže a pod 70 NZD to tu nejde, takže zatím si tuhle investici nechám na jindy. Nakonec jsem si místo čepice koupil dvě dvd ve výprodeji a koukal jsem po dlouho sháněné hře Mahjongg, která se tady skutečně dá koupit, no, ale rozepsal jsem se o nepodstatnostech, protože ten den pro mě byl podstatné daleko něčím jiným. Po mém návratu domů jsme totiž jeli k Patriciině kamarádce, která má české rodiče a tak mě ve dveřích vítalo “Ahoj”, na což jsem po měsíci musel chvíli přivykat, přiblížit pocity mého mozku během těch dvou hodin je nemožné a nevím proč ale dělalo mi problém komunikovat v obou jazycích zároveň, nedej bože v jednom mluvit a v druhém naslouchat. Každopádně setkání s rodilými Šumperáky, kteří to 68tém zabalili, byl pro mě hodně obohacující. Povídal jsem si převážně s panem Josefem, jehož historie a zážitky by možná vydaly na samostatný svazek. No rozhodně mě to tu trochu oživilo a potěšilo. V týdnu jsem se začal dívat po tom, co se dá podniknout kolem Hamiltonu a narazil jsem na pár hodně zajímavých věcí kterých bych se rád účastnil, nebo alespoň se na ně šel podívat, ještě uvidíme co sem napíšu.

Můj první březnový víkend také opepřila nemilá událost a to, že jsem ztratil moje milované hodinky. Hledal jsem je od soboty od rána do neděle do večera a už jsem byl smířený s tím, že jsou prostě fuč. V pondělí jsem smutně popadl boty a jednu nemohl nazout, protože v ní byly moje hodinky. Tím pádem jsem došel k závěru, že už jsem musel být silně vygumovanej když jsem přišel ze školy. Ale zaplať pánbůh, všechno dobře dopadlo.
Jinak jsem se ve škole setkal s hodně zajímavým človíčkem, spíš velkým člověkem. Jacques, pochází od Belgicko-Německých hranic, takže je docela sranda s ním mluvit (Belgičan s německým přízvukem hovořící anglicky). Jacques je ve škole od loňského Evropského léta, takže o šest měsíců déle než já. Docela si tu s ničím nebere servítky, bodejť by ne, je Beligčan a nenechá si kálet na hlavu. Za zmínku určitě stojí, že když s ním mluvím, tak mě hodně bolí za krkem a když mě plácne po zádech, tak delší dobu nabírám dech. Takže hurá, další kontakt s Evropou. Jinak vzkaz bankovním úředníkům celé ČR, JÁ VÁS ZABIJU!!! A ještě předtím Vás donutím sníst moje platební karty, nemám Vás rád a přísahám, že po téhle zahraniční zkušenosti ani nikdy mít nebudu.
Nebudu to brát osobně a pokračovat ve výkladu. Další víkend jsem se vydal opět do města a opět autobusem, tentokráte vládlo krásné počasí, takže se po městě dalo vidět spoustu sukní, ještě aby ne, krásné počasí je pro ně jako magnet. Byl jsem se ve městě podívat po nějakém bezmotorovém přibližovadlu, nejlépe kole. Asi se budete divit, ale tihle klucí protinožný tady znají věc jako levné kolo z druhé ruky opravdu málo. Ale po pár neúspěšných pokusem jsem alespoň dostal tip na koho se obrátit. Jelikož to bylo hodně z ruky, rozhodl jsem se to pořešit až v týdnu. Jinak když už jsem byl ve městě, rozhodl jsem se podívat k tomu jejich přeslavnému jezeru a byl jsem docela uchvácen, pěkný to flíček na naší modré kouli zvané Země. Díky škole mého papínka (vlez kam se dá a kam se nedá, tam se propliž) jsem se dostal i na zápas BlackCaps vs. England, což se hrálo repre proti Čajíčkářům v cricketu. No, dostal jsem se tam ze zvědavosti, ale nedostal jsem se až do dějiště jen před brány, odkud jsem byl nucen kvůli nedostatku hotovosti a času prostě odejít.

Jinak jsem si moje bankovní smolnoty vyřešil docela jednoduše a mírný výsměch českému bankovnictví. Doufám, že většina lidí ví, jak to je s českými bankami, tak napíšu, jak to je s tou NZ se kterou mám zkušenosti. Na doporučení pár hlasů kolem mě jsem šel do Bank of New Zealand, měl jsem domluvenou schůzku na pondělí 16:00, kvůli debilnímu systému autobusů jsem přišel přesně nachlup a trochu kvapně. Ale budu pokračovat, jak to tady chodí. Ze zeleného gauče si mně vyzvedl můj bankéř, Ian Hunter, příjemný chlapík, který zřejmě ví jak to chodí. Jediné co jsem potřeboval byl papír od školy a můj pas, jeden podpis a dvacet pět minut, z čehož jsme patnáct prokecali o tom jak se mi tu daří a jaká je moje vlast. Dvacet pět minut a jeden podpis je pro mě zázrak v porovnání s tím, jak jsem za pomoci mé mamky doslova rodil dva bankovní účty v ČR, které tady ani pořádně nefungují. To ale nebylo všechno, když mi Ian řekl, že PIN je dle vlastní volby, já nejspíš nebudu platit žádné poplatky, nebo 2NZD měsíčně a karta může přijít do pátku domů poštou, tak mi spadla čelist. Tohle se mi prostě líbilo, ale nic není bezvadné, vadí mi dvě věci. Ke všem bankovním operacím potřebujete vyplňovat formuláře, k uložení peněž, k převodu potřebujete dva a s penězmi fyzicky manipulujete a banka zavírá v 16:30, což je pro mě brzo. Nakonec mi karta dorazila v pátek, embossovaná, bez čipu. Zvolil jsem si pin a udělal první vklad, mimochodem mám takový neblahý pocit, že místní bankomaty nejen že peníze vydávají, ale také přijímají, což je pro mě novinka. Ale z obav o moje finance tohle zkoušet nebudu.

Mým věčným kverulováním se dostávám k další podstatnosti týdne minulého, jsem pojízdný a svobodný. Stalo se tak v úterý, hip, hip, hap hop hurá. Sice jsem se docela solidně ztratil a asi tři kiláky jsem si zašel, ale zapadlý krámek a divně vypadajícího prodavače jsem nakonec našel. Asi přeháněl, že je nejspíš jediným široko daleko kdo prodává ojetá kola. Ale nu co, nakonec jsem si koupil za 300NZD asi úplně nový model čínské výroby, který viditelně vypadal bytelněji než cokoliv co tam měl a vkládám do toho vozítka naděje, že ten rok vydrží. Udělal jsem i dohodu na zpětný odprodej a nakonec plně vybaven přilbou a zámkem odjel směrem k domovu.

Kolo je nafocené na galerii, takže lze docela snadno býti obdivováno, není to nic na co jsem zvyklý, ale zvykám si. Jen ještě budu muset upravit pozici sedla do “mužnější” polohy, takhle mám docela naklepaný řízky. Jezdit tady na kole není o nic složitější než jezdit v centru Stockholmu. Chovám se tady jako každý druhý, čili cyklochodec. Občas na silnici, občas na chodníku, občas po trávě a proplítat se mezi chodci, auty a bůhví čím ještě. Popravdě musím říct, že tenhle provoz není žádnej med, ale ani já nejsem máslo. Doma jsem dříve než autobusem, kolem 25min, ráno si pospávám a pak spaluji kalorie, takže jsem aspoň trochu veselejší.

Co víc se ještě dělo v druhém březnovém týdnu? Jo, testy. Na konci minulého týdne jsme v dějepisu začínali psaní první eseje. O víkendu jsem jí dopiloval, podrobil kontrole paní domácí a v pondělí odevzdal. Netrvalo dlouho a v pátek jsem dostal srdečnou pochvalu od mr. Skermana, s tím, že jsem jako jeden z pár lidí ve třídě obdržel ohodnocenou práci jako Excellent. Což mi hodně pomohlo a doufám, že si tenhle směr udržím. Podobně tomu bylo i v matice. Minulý pátek nás opustil Zimbabwan a šel pracovan pro Berry electronics, nevím jestli blue, nebo blackberry, vždycky to zapomenu. Místo toho máme headmastera matematického oddělení, mr. Stowers, který si s námi nebere servítky a pěkně na nás šlape. Z testu jsem však obdržel 29/30, což není marný, teda pokud to nejsou vypsané chyby . Jinak vyjednávám ohledně zkoušek a certifikátů, které tady můžu dostat, tak doufám, že pro mě bude něco užitečného. Zapsal jsem se do fotoklubu, ale protože nevím kdy budou fotbalové tréninky, tak to možná budu muset vypustit. Chtěl jsem se hlásit i na rugby, ale tréninky fotbalu a rugby se přesně překrývají (dammit). Fotbal nejspíš budu začínat v mezinárodně složeném týmu a časem se možná kouknu i výš, ale to záleží na trenérech a trialech, informací ještě moc nemám. Jó, málem bych zapomněl. Teďka ve čtvrtek jsem se byl poprvé podívat na hodinách Kendo, nebo chcete-li Kendó, více se dá najít na googlu. Definitivní rozhodnutí o přihlášení jsem ještě neučinil, ale myslím, že na tom něco je.

Třetí březnový víkend jsem trávil poměrně normálně. Teda, trochu netradičněji, v pátek jsem nemohl asi do tří do rána usnout, což se mi prostě občas stává a tak jsem datlil o stošest, abych něco přihodil na stránky. Nakonec jsem v sobotu ráno vstal asi o hodinu později, než jsem předpokládal a mohl vyrazit na projížďku do města. Měl jsem vytyčenou trasu přes čtvrť Cloudlands, kde jsem zatím viděl nejzajímavější architekturu. Je to docela prominentní čtvrť, ale bylo to asi poprvé, co se mi pár domů vážně líbilo. Po téhle projížďce jsem zamířil směrem do centra, abych se podíval ke kostelu, kterého jsem si všimnul již předtím. Věděl jsem, že v sobotu má zavřeno, ale alespoň jsem se chtěl podívat k němu. Kolo jsem nechal na začátku nejrušnější ulice a vychutnával pěší atmosféru města. Každý víkend to vypadá stejně, jako by kiwiové neměli nic jiného na práci, než utrácet. U kostela jsem zjistil, že je nějakou záhadou otevřený a jelikož byl docela parný den, hodně mi to připomnělo moje poustevnictví slunným Řeckem, kde jsem kostely miloval pro jejich chlad, stejný pocit jsem zažil i tady. V poklidu jsem si prolistoval návštěvní knihu, bohužel však žádný Čech, tak jsem se prostě zapsat musel. Kostel je to zajímavý, ale poměrně mladý a zachovalý.

Nadešel čtvrtý březnový víkend a já mám jakousi vnitřní povinnost se tady zase vybrečet do zdrojáku. Avšak co víkendu předcházelo, to stojí za to.
Pondělí bylo asi nejakčnější. Ráno jsem se podle plánu nenasnídal a asi v sedm ráno vyjel směrem do centra. Musím říct, že jsem byl zmrzlej až na kost, ale zase jsem poznal město z jiného úhlu pohledu. Slunce se teprv rýsovalo za obzorem a já už šlapal do pedálů. Dostavil jsem se do hospůdky zvané Biddy Mulligan’s Irish Pub. Ten den byl totiž Irský národní den, St. Patrick’s Day a my jsme se rozhodli jít pozřít trochu netradiční atmosféru a snídani do jedné ze dvou Irských hospod, které jsou v centru. Již z dálky byla slyšet irská hudba a před vstupem poskakovaly zrzenky v krojích a tančili jak to jen šlo. Patricia se zbytkem autem ještě nedorazili, takže jsem se usadil kousek od pódia s živou irskou hudbou. Irské hudbě dopomáhal kytarista asijského vzezření, tohle se mi na NZ prostě líbí. Zbytek dorazil poměrně brzo a snídaně mohla začít. Nandal jsem si co hrdlo ráčilo, fazolky, párečky, teplé pokrmy, bílá veka no prostě lahoda. Avšak být pro mě v Irské hospodě, Guiness všude kolem, to je prostě utrpení, ale zařekl jsem se a pivo si dám až doma, v ČR. Jinak fotografie v galerii, co hrdlo ráčí. Potom, co jsem dodlabal tuhle lahodu, tak jsem měl mírný střet se zákonem, když na mě policista z vozidla volal něco ve smyslu “Get off the pavement.” ono se mu to říká, bejt obalenej plechama a já jen kůží v dopravní špičce. Večer jsme se podle plánu jeli podívat na hodiny fencing. Italský styl šermování kordy. Ale Kendo mě chytlo víc.

Další víc než zajímavý den byl čtvrtek, poslední den školy. Na plánu byl charitativní běh zvaný ‘Run For Life’. Původní trasa byla poměrně pěknou cestou při řece, ale moje fotbalové boty zapříčinily, že mě jeden z organizátorů poslal na druhé kolečko, což jsem zprvu myslel, že je pro všechny a asi v polovině mi dva rugbisti z Fiji řekli, že jestli nejsem v první fotbalové jedenáctce, tak to běžím zbytečně, no co, místo šesti kiláků jsem běžel asi devět až deset a toho chlapíka co mě poslal na druhou šichtu prostě nemám rád. Krom toho jsem večer měl ještě Kendo, suma sumárum mě bolel celý člověk, protože po běhu, cyklistice přes město do školy, domů, na kendo a domů plus hodině tělesné výchovy, jsem byl hodně na dně.

V pátek jsem měl hezky klid, protože jsem skoro nemohl chodit, ale v sobotu a v pondělí jsem si udělal zase pár vyjížděk po městě. Fotky z obou cest jsou v galerii, nebo budou, to záleží… Musím konstatovat, že některé místní domy se mi více než zamlouvají, jedná se převážně o prominentní domy na prominentních místech na břehu Waikato River. Hodně se tady pracuje se sklem, což je prostě moje. Ještě musím dodat, že občas mám prostě smůlu, ale někdy jsem dítě štěstěny, najít jednu cyklistickou rukavici je požehnání, to se prostě stává, ale když člověk najde hned dvě a dokonce stejné, tak to je velké štěstí. Když k tomu jsou Nike, moje velikost, bez jediné známky opotřebení, tak jsem se prostě musel začít smát. Paradoxem je, že jsem ty rukavice našel na ulici do které jsem zajel omylem. Zajel, znamená, že cyklista bez rukavic jedny našel. Občas si říkám, že bych mohl nacházet víc věcí než ztrácet.

Jinak skoro nic moc nového není. Změna pár událostí, výhledy do budoucna, ale raději bych to psal až to bude za mnou. Teď mě tak napadá, informační obláček, velikonoční prázdniny jsou tady daleko delší, než doma. Trvají od pátku (Good Friday) do pondělí až úterý, což záleží na škole, ta moje je má až do úterý.

Poslední víkend jsem trávil jako obvykle, četbou, filmy, cyklistikou, prací atp. Akorát jsem se v sobotu rozhodnul si trochu protáhnout nejenom nohy, ale i ruce a vygooglil jsem si místní bazény. Za čtyři babky se můžu v poměrně velkém areálu rochnit jak dlouho chci, což je paráda.

Jinak se mi trochu polámalo kolečko na e-mailu. Patricia mi zběsile posílala nějaké e-maily na všechny moje adresy a jaksi nepochopila, že vše funguje jako celek a nemusí to posílat desetkrát na každou adresu, aby se to ve finále mirrorem znásobilo v mojí email.cz schránce. Krom toho se mi snažila do hlavy natlačit, že chyba v posílání je na mojí straně. Bez komentáře. Je to z extrému do extrému spamfiltr blokuje a jejich chytrý ověřovací kódy jsou s háčkama a čárkama, což na anglický klávesnici nějak prostě nejde! Jinak co se děje kolem mě? Občas mě tu něco vytáčí, ale konverzací řešim většinu problémů, nebo se o to alespoň snažím.

 V předmětech se trochu posunujeme, ale nic drastického. Možná bych měl zmínit jak se učím řešit rovnice. Žádná imaginární čísla, přesmyčky, pomůcky, vlastně ani nevím, jestli jsme někdy řešili rovnice s X na víc než tři, pamět mi selhává. Ale v praxi se tu učíme několik metod řešení takovýchhle rovnic. Samozřejmě za pomoci kalkulačky. Ale Newton-Rampsonova metoda se mi líbí už jenom kvůli názvu. Postupně se budeme přesouvat ke statistice a pravděpodobnosti, takže možná trochu zabrousím do zajímavějších vod. O hodinách PE jsme dokončili Ultimate Frisbee, hodně zajímavá týmová hra, lehká na pochopení. Příští týden začínáme Touch a jeho odvozeniny, což bude zase trochu akční. V IT dokončujeme Desktop Publishing. Uvidíme co bude dál. Škola je v pohodě, lidi taky, nic extrémně akčního a novýho se neděje. Nebo spíš už mi to tak ani nepřipadá.

poznámky pod čarou:
Možná jsem to již zmínil, ale člověk tady začne pěkně černochovatět i s faktorem 30. Je to díky ozonový díře, takže neutrácejte za solárko a radši sem přijeďte za mnou.
Jinak tady neznají kliky, všude mají koule. Náš trik z chmelu “kdo má dneska kliku” by tu prostě asi nefungoval
U Duonga na PC jsem našel AVG a od plic jsem se zasmál… nojo, Češi jsou prostě všude.
Je docela s podivem, že psacím písmem (linked italic tomu říkají) tady píše málokdo, tak prý možná proto jsem dostal z té eseje tak dobrou známku, prostě to nemohl přečíst…
Maoři jsou tady občas bráni trochu jako cikáni v Čechách a občas se tak i chovají, ale co, jsem tu jen pozorovatel.
Řidiči jsou tady docela ohleduplní, záleží na denní době, ale zdá se tu být i bezpečno na silnici.
Jinak snad asi po celé silnici jsou střepy od skla. Rozbité láhve, okna a tak, ale kolu to zatím snad nic nedělá.
Občas jsou docela vtipní, když sami nevědí jak se něco píše a navzájem se sami sebe ptají na správný spelling nějakého slova, popřípadě použijí slovník.
Jinak nevím, jestli jsem to zmínil, ale na mém kole je prohozená přední a zadní brzda, takže pro někoho dršťkovka, ale já si zvyknul docela rychle a když nevím, brzdím oběma s rozumem.
Pár gastronomických poznámek, místo našich půllitrových petlahví od coca-coly a podobných tady coca i pepsi používají 600ml, podivem je, že 600vka od coca-coly vypadá menší než naše půllitrovka. Na 90% všeho baleného jídla je napsané složení poměrně podrobně a k tomu dopsáno, že pokud nejste s kvalitou produktu spokojeni, vraťte a my Vám rádi vrátíme peníze. Řekl bych, že se výrobci předhání v tom, kdo tuto větu napíše lépe.
Možná se mýlím, ale odjakživa jsem měl plechovku za 333, nebo 330ml, tady je plechovka 355ml standardní.