Duben
Tak nadešel duben a já zakládám další záložku, ten čas docela letí, ale teď mi to nijak zvláště nevadí.
Se začátkem dubna jsem si řekl, že po těch dvou měsících bych již mohl napsat něco víc o tom každodenním životě, který tady mám, krom toho jsem nasliboval hory e-mailů a řekl jsem si že mám tentokrát dost práce, takže jsem zůstal doma a střídal pracovní činnosti , proto popis víkendu tentokrát za nic nestojí.

Rodina
Ten nejvšednější, ale zároveň i nejzajímavější je rodinný život. Podmínky se nám trochu mění a Duong (Vietnamec) se rozhodl se přestěhovat do vlastního, takže to vypadá, že bude v rodině nahrazen Thajským chlapíkem z Thajského ministerstva školství, který prý bude v rodině asi na šest týdnů, ještě uvidíme jak to dopadne. V rodině to vcelku funguje jako na drátkách. Každodenní zalévací péči o zahradu sdílím s Yanivem, takže obden zalévám celou zahradu, práce to není žádná extra třída, ale docela se u toho člověk odreaguje. Večeři zpravidla připravuje Patricie, když musí jet někam pryč dost často to schytám já, méně často Edna, Duong je nedůvěryhodný. Po večeři tak podle nálady a svědomí děláme nádobí. Podle svědomí, tím, myslím já vždycky a sekundanti se střídají. Ráno se všichni studenti střídáme v koupelně a u snídaně a toustovače, docela legrace jak tu tak všichni pobíhají rozespalí zpola odění občas jenom zpola oděný (já). Odpoledne domů dorážejí jak to přijde, ale zpravidla jsem doma první, nebo hned po Patricii. Odpoledne se většinou všichni zašijeme do svých doupat a pracujeme na našich úkolech, ale u večeře se zase všichni sejdeme a po večeři občas pokračujeme kávově-čajovou sesí a příjemnou diskuzí. Duong často vyráží někam ven s jeho Vietnamským kamarádem, Edna je občas venku s Kolumbijským kamarádem, já jsem občas venku na kole, nebo plavat. O víkendech se docela často setkáváme u televize sledováním půjčených DVD, nebo jenom tak u posezení.

Cyklistika
Dalším samostatným tématem je cyklistika. Je to občas docela mazec. Moje denní rutina je, že kolem osmé hodiny ranní vyrazit, prozatím za každého počasí a po škole stejnou trasou zpět. Už mi poprchávalo, trochu mrzlo, svítilo sluníčko atp. Prakticky každý den se setkávám se silnými poryvy větru, již mám vytipované úseky kudy bych si to mohl říznout závětřím, ale zatím se držím stálé trasy. Kopce tady prakticky nezdolávám, všechno je rovinka a po asfaltu, takže pohodička. Ráno mi cesta do školy trvá kratší dobu než autu. Hlavně proto, že mezi nimi na ucpaných úsecích kličkuji. Dost často je to hodně zajímavé, o řidítka a zrcátka, ale doteď jsem prokázal docela zručnost, zřejmě nabitou i díky prodírání se Stockholmskou dopravou minulé prázdniny. Již jsem se naučil v dopravě pohybovat, včas vědět kam zahnout, předvídat a tak dále. Občas se mi stane něco nepříjemného, jako třeba slečna, která řídí roztomilého broučka, telefonuje a zapomene použít blinkr, obzvláště na kruhovém objezdu, kde já jedu rovně a ona chce přes mě odbočit doleva. Nebo slečna v jiném broučku zapomene použít blinkr a skoro mě smete přes dva pruhy když odbočuje z protisměru, ale tak tohle již fakt mám vychytané, prostě vím o nebezpečných úsecích, držím se v krytu neodbočujících aut a dvouproudé kruhové objezdy zvládám lépe než jsem na začátku čekal. Na složitějších úsecích hodně pracuji s převody, ale jinak šlapu na 3/7 až 3/5 jako jsem tomu odjakživa docela přivykl, takže pohodička. S ostatními cyklisty je to ok, když není jiná možnost klidně vyjedou z cesty abych je mohl předjet. Motorizovaní uživatelé silnic mi dost často dávají přednost a velký prostor k životu a šanci k odbočení, řekl bych, že z cyklistiky v Hamiltonu těžím naprosté maximum, takže jsem vážně neudělal chybu koupí kola.

Mimoškolní aktivity
Moje mimoškolní aktivity. Ve středu mívám hned po škole fotoklub. Jedná se o volnočasovou akci vedenou nadšeným fotografem mladým učitelem De Rousem. Zajímavé jméno, ale ještě jsem se ho na původ neptal, ale řekl bych, že to je již odkojený kiwi. Každý týden pracujeme na jiné téma a ve třídě se nachází hodně různorodé složení. Je nás asi dvacet a z různých tříd i s různými aparáty. Profesor De Rous nás učí jak používat fototechniku a různé prkotiny. I přesto že můj foťák nemá plně manuální režim, tak jsem ho již párkrát překvapil co jsem byl schopen s tím udělat, jako třeba fotku v naprostém protisvětlu, kdy jsem nechal portrét plně viditelný, tak jeho „almost impossible“ bylo vážně jenom „almost“ sice jsem se sám divil jak jsem toho docílil, ale důležitý je výsledek a ne postup. Lidé v této aktivitě nejsou vcelku nijak hovorní, takže tam zůstávám vážně jen ze zájmu. Docela mě vytáčí práce s photoshopem, je to fajnový program, ale používat ho v MacOS prostředí je pro mě smrt. Pravý klik a delete to prostě nekomentuji. Hlavně, že to hezky vypadá. Ale alespoň dostávám jakousi základní tuchu o funkcích tohohle softwarového skvostu.
Moje čtvrteční večery jsou věnovány kurzům kendo, to je můj živel. Lekce jsou hodně precizní, mám za sebou teprve pár hodin, ale líbí se mi přístup, již máme zmáknutou práci nohou a začli jsme pohyby se zbraněmi. (mám nabídku i na aikido, ale to možná až skončím kendo) Složení lidí je skutečně zajímavé. Celý kurz je veden symptaickou Taiwankou ve středních letech, která nás bere skoro jako vlastní děti a kurzy jsou v hodně přátelském duchu. Jako její pomocníci slouží loňští studenti a její Britský kamarád, vysoký padesátník. Pomocníci jsou z Taiwanu, Zélandu a bůhví ještě odkud. Do kurzu chodí asijsky vyhlížející kluci, pár kiwiů, a další Brit, trochu cold-face, ale myslím, že ho rozmluvím. Musím říct, že každou hodinu si užívám, i přesto, že mi to bere čtvrteční večery a domů chodím hodně zničený i tou cyklistikou na univerzitu a zpátky.

Obvykle týdny přeskakuji a popisuji víkendy, ale tentokrát to budu muset trochu pozměnit. Zpětně doplním, že nám tu minulou sobotu (5.4.) vylítla do vzduchu jedna fabrika, nevím, jestli českými médii něco prolétlo, ale minimálně zprávy jižní polokoule to zaplnilo. Jednalo se o jakési chladící zařízení, kde došlo vlivem kolísání napětí k poruše a následoval únik plynu, když dorazili hasiči, tak to prakticky sami odpálili, nechali běžet motor. Hlavně to ty kluci trochu podcenili, protože podle fotek toho na sobě moc neměli. Jednoho hasiče to zabilo a několik dalších zranilo. Ekonomika regionu bude mít trochu problémy, protože zboží v těchhle zařízeních je nepojištěné a ztráty jsou ohromné. Více informací poskytne google po zadání něčeho jako “Tamahere explosion”. Prakticky tady dýmalo asi dva dny a protože to bylo kousek od Hamiltonu, tak jsem na to viděl hned od domu. Nic moc příjemného pro lidi okolo, ale život jde dál. V galerii přikládám nafocené novinové články, více fotek poskytne také strýček google.

Když už jsem u toho dokumentování, tak jsem ve školní knihovně narazil na dvě knihy o České Republice a to nej jsem prostě musel nafotit. Více také v galerii ať se občas posmějeme.

Hned v pondělí se mi stala jedna hodně vtipná věc. Během nandávání rukavic na světlech mě předjíždělo jedno vozidlo a z něho s ultrapravicovou německou přesností vlály tři pravice a hlasy zevnitř volaly “Stay white!”, musím říct, že jsem byl totálně perplex a ještě jim zamával. Moje holá hlava se tomu cestou domů prostě musela jenom smát… Krom toho mě ten samý den čekal infotrénink ohledně jedné dobrovolnické práce a musím říct, že jejich autobusový systém nejen že nechápu, ale i nesnáším. Přišel jsem o půl hodiny pozdě no trapas. Nakonec docela legrace s Jacquesem jsme z toho udělali trochu komedii, ale na práci se docela těším, největší cateringová akce Nového Zélandu.
Musím říct, že jsem si fotoklub ve středu docela užil. Trochu zvláštním způsobem jsme se zbavili všech smradů, takže počítač zbyl na každého. Protože začali spouštět počítače všichni najednou, tak vypadl jistič a po chvíli hledání jsme se dopátrali s mr. De Rousem rozvodné skříňky. On z obavy udělání omylu třídu rozpustil a já pak akorát navrhl, že za zkoušku nic nedáme a to už tam zbyli jen dva další studenti Y13. Nakonec jsem to všechno nahodil a mohli jsme v klidu pracovat, nejsem žádnej elektroštudent, ale on/off ještě poznám a trochu jsem si vylepšil reputaci

Jinak ve škole jsme se zase trochu pohnuli. Výsledek testu z matiky byl 80%, což bylo trochu horší než jsem čekal, ale pořád uspokojivé. Na dějepis jsme museli v týdnu odevzdat druhou esej. Tentokráte byla opravená od Patricie jenom z části a psaná tiskacím, krom toho jsem látku trochu opomíjel a mírně i ztrácel, takže čekám trochu horší výsledek než předtím, přesto jsem jí však zařadil do sekce Nový Zéland.
Jinak tenhle týden byl zase něco nového, konec konců, jsem na Novém Zélandě a o nové věci tu prostě není nouze.
Ještě bych se mě možná zmínit o uplynulém víkendu. V sobotu bylo na plánu setkání s Patriciinými přáteli. Původem jsou z Jižní Afriky a přišli teprve před dvěma lety. Musím říct, že Leonův přízvuk zní hrozně Rusky a je to správný pořez, který nás všechny celý večer bavil. Krom toho ugriloval kuře ve vlastním vynálezu. Kuře bylo velikosti krocana a podávalo se s bramborovým salátem hodně podobným tomu českému, no prostě dlabanice jak má být. Po pořádné večeři jsme se vydali k univerzitě, kde se jako každý rok konal festival balónů. Tahle událost trvá celý týden a nad městem lze balóny vidět docela pravidelně, jen se letos nekonal žádný hromadný let, ze kterého jsem viděl loňské fotografie. Každopádně v sobotu večer jsme viděli světelnou show, kde účinkoval velký počet balónů, včetně několika hodně zajímavých (domek, Darth Wader atp.). Show spočívala v zažíhání balónových hořáků do rytmu hudby, po tomhle ještě následoval nádherný ohňostroj a mohlo se jet domů. Jinak fotografie jsou samozřejmě v galerii, endžoj.

Po delší odmlce dokončím dubnové dění. Musím uznat, že dubnové prázdniny jsem si užil. I přesto, že jsem si řekl kolik toho musím udělat, tak jsem se na všechno vydlabal a měl prostě volno. Prázdniny pro mě bohužel však začínali solidní makačkou. Dělal jsem dobrovolníka za barem na automobilových závodech zvaných Hamilton 400, nebo také jenom V8s. Tohle motoristické klání je jako každé jiné. Kde je benzín, ladné kovové křivky, jsou logicky i ladné živočišné křivky. Bez toho by to snad ani nešlo… Začínal jsem dělat již od pátka od rána. Přišel jsem trochu pozdě, a s typicky Švejkovským “beze mě se to tam nepose*e” jsem měl pravdu. Jak jsem později zjistil, dělal jsem ve stanu, který se hodně lišil od instrukcí které jsem dostal. Žádné přelévání piva a vína. Byl jsem ve stanu, kde se servíroval jenom Jim Beam. Později jsme během dopoledne nafasovali mrtě Jim Beam věcí, takže jsem byl Jim Beam od hlavy k patě a krom toho se k nám přidal sličný Jim Beam Party Team, složený ze samých krasavic samozřejmě je toho více v galerii. První den, tedy pátek dopoledne byl v pohodě, Jim Beam stan pracoval jak se dalo, na tři kasy, lidí rozumně, já jsem byl “Johny on the spot” což v praxi byl člověk mezi lednicí a kasou. Horší však bylo kolem poledního, kdy se lidem začal Jim Beam nějak líbit a stáli asi desetimetrovou frontu na každé kase. Abych ještě doplnil. Jim Beam pro všechny tady znamená předmíchaný drink s colou, zázvorovým pivem (limonáda), nebo s colou bez cukru. Když se člověk podíval na lednice, tak docela bolely oči, neskutečný mraky tohohle čehosi. Museli jsme na chvíli hospodu zavřít a doplnit lednice, což byl další mazec. Po téhle akci jsem padnul do dvojice s třicátnicí Emily se kterou jsme nával zákazníků zvládali výborně. Horší bylo, že později zmizel provozní a začal se dít hroznej bordel. Vedení zavedlo redukci jednu plechovku na hlavu, což nám všem udělalo víc práce, protože přišli 4 lidi, pro 4 plechovky a museli jsme jako kokoti dělat 4 různý transakce a když jsme to neudělali, tak nás někdo seřval. Naštěstí se v pět zavřelo a mohlo se jít domů. Ten jejich systém byl naprosto na pytel, to jsem ale nevěděl, co mě čeká druhý den.

V sobotu jsem byl totiž zařazen do stejného stanu a jak jsem později zjistil tak s úplně novou skvadrou lidí. Jediní původní jsme tam byli tři. Já, Emily a nedoslýchavý padeástník, říkejme mu třeba Tom, na jména prostě nejsem. Tom se všeho všudy upikoloval mezi chladícím boxem a lednicí, takže neustále doplňoval, což bylo o pohodě. Ale všichni nováčci (včetně provozního) neměli ani tuchu co je čeká. Uspořádali bordel v lednicích a bordel všude kolem. Jedinou výhodou bylo, že jsme mohli pracovat na pět kas a zvládat ty žíznivé kobylky rychleji. Jen ti čičmundové odshora zapomněli, že by se nám možná mohli hodit nějaké drobáky, protože přesně neplatil nikdo. Problém se později vyřešil a tanec mohl začít. Byl jsem zase ve dvojici s Emily, takže pohodička, jako na drátkách. Horší bylo, že jsme ten nenasytný dav mohli obsloužit zase s tím debilním pravidlem jedné plechovky na hlavu. Když nám kvůli “dělení transakcí” přišel nadávat jeden blbeček, tak se setkal jen s hodně výhružnými pohledy od nás obou a vysvětlení, že si to může zkusit sám. Sklopil handsfree a zmizel jak pára. Na tyhle blbečky jsem si vypěstoval alergii… Nakonec navzdory mému očekávání celý tým pracoval jak měl bez větších chyb až do konce směny. Mužskou část opět rozptyloval Jim Beam Party Team. Po páté hodině jsem se nastartoval několika energeťáky a šel s Emily chvíli koukat na závody a později jsem měl jít dělat ještě jednu směnu ke koncertnímu stanu.
Koncertní stan jsem docela nepochopil, byl asi třetinové velikosti Jim Beam stanu, přesto pracoval na šest kas a vydatnou zásobu drobáků i pracovních sil. Tentokráte jsem si stoupnul za kasu. Zákazníků bylo hodně málo, takže jsme trochu mrzli, ale i to se stává. Koncert nic moc, takové nějaké Novozélandské rockové bloby.

Hned druhý den ráno jsem musel mít sbaleno a jet na organizační tábor, uspořádaný NZIIU. K mému překvapení z Hamiltonu odjiždělo poměrně dost studentů. Jak jsem později zjistil velké množství Holanďanů, pár Němců a Belgičanů a neskutečné množství Japonců, plus jediný Čech, já.
Celý kemp se odehrával na místě zvaném Lakewood Lodge, což je jakási farma plná zvířat a lidí, kde se odehrávají různé aktivity. Hned na začátku nás štípli do pěti skupin, zhruba tři neasiati a pět asiatů v jedné skupině. Já jsem padnul na Italku Ariannu, Holanďanku Emmu a Japonce Ryosuke, který nemusel ostatní Japonce, takže se raději bavil se mnou a ostatními.
Pokoj jsem sdílel s Thajcem Modem, Belgičanem Jacquesem a Francouzem Denisem, který by u nejednoho vyvolal dojem ztracené existence, ale docela Smíšek-Pohodář. Hned první noc si Thajec vyškemral zhasnutí asi v devět a šel spát jako první, zatímco jsme se na pokoji bavili anglo-francouzsky (z mojí francouzské strany hodně mizerně) tak nám došlo, že se kvůli dusivě-dávivému až smrtelnému chroptění od Thajského spolubydly asi moc nevyspíme. Radostně jsem usnul, asi na pět minut slastného spánku, pročež mě ten ma*or svým chrápáním vzbudil. Musím uznat, že za léta stížností na tátovo chrápání máme doma ještě stíhačku na tichý chod, kdežto Thajské chrápání se rovná nasypaným hřebíkům v drtiči odpadu. Když mě teda dobromil po pěti minutách spánku probudil, tak jsem se vyloženě na*ral, dostal jednu polštářem (což ho nevzbudilo) a raději jsem šel spát do jiného (volného) pokoje, kam jsme na další dny odstěhovali Thajce podle zákona nás je víc.
Jak se později ukázalo, celý kemp se štípnul na několik sekcí. Japonskou, kdy se všechny Japka mezi sebou bavili Japonsky a Evropskou, kdy se sice mluvilo Anglicky ale dosti zvláštním stylem a poslední skupinu, kterou jsem nazval drobky. Více než tyhle sociální defekty jsem si však užíval všemožné akce, které jsme dělali. Jízda na koních, kayaking, sporty, kulečník a lezeckou stěnu, která se mi pod kůži dostala asi nejvíce. S mojí drobnou fóbií jsem se odhodlal jako jeden z mála zkusit těžkou stranu, kdy se lezlo po hooodně malých výstupcích. Napoprvé jsem se dostal asi do dvou třetin a napodruhé jsem jí zdolal celou. I přes puchýře a bolesti se mi to hooodně líbilo.
Celou tuhle akci jsem si nakonec docela užil. Rozebírat dopodrobna co všechno se dělo by asi nemělo smysl, ale bylo to vážně dobrý.
Po těchhle čtyřech dnech jsem se vrátil domů jen na chvilku a hned druhý den jsem měl na plánu s Patricií, Yanivem, Ednou a Jihoafrickými přáteli Leonem a Sarah výlet k horkým pramenům. Leon opět nezklamal, protože na místě určení vyndal z kufru auta vepřové koleno a hostina mohla začít. I přes drobné předsudky jsem si nakonec podle Leonovy rady namazal chléb jihoafrickou zavařeninou a navrch plácnul plátek šunky. Člověk by nevěřil, ale chutná to jako šunka se zavařeninou. Navzdory všem předsudkům to je ale docela dobré. Asi jako když jíte klobásu s omáčkou chutney. (Dal bych si sandwich se smaženkou, chilli omáčkou a chutney… ) Jinak horké prameny byly zase zajímavý zážitek. Sestávají se ze dvou bazénů, kdy se Vám v jednom horkem skoro zastaví srdce a v druhém hledáte ‘hotspot’, plus kousek od bazénů je skluzavka, ale tu jsem si nechal ujít. Výlet to byl báječný a více zase v galerii.

Po tomhle výletu jsem se chvíli oddával pusté flákotě, ale třicátého dubna jsem měl na plánu výlet na pláž. S mojí Region Homestay Manager, člověk, který mě má na starosti, a několika dalšími studenty jsme se vydali do jejího domu na pláži na poloostrově Coromandel (únorový výlet do Bushe). Moje RHM je šedesátnice Rowan (nezvyklé jméno pro ženskou), která všechny svoje studenty opatruje ostřížím zrakem s mateřskou péčí. Proto několika studentům nabídla možnost tohohle prázdninového výletu. Jak se nakonec ukázalo jelo nás celkem osm a nacpat tenhle počet lidí a zavazadel do minivanu byl zajímavý tetris. Jel jsem já, Belgičan Jacqes, Belgičanka Élodie, Holanďanka Marlis, Němec Ingo, Rowan a její dvě vnoučata Caltyn a Cassey. Celou tříhodinovou cestu na místo určení jsme si krátili především hudbou a všemožně interaktivně, ale ty tři hodiny za to stály. Rowanin dům byl asi padesát metrů na dohled od pláže s úžasným výhledem, tohle bylo prostě místo pro mě… škoda že jen na tak krátkou dobu. Co by to bylo za výlet na pláž a nakonec tam ani nejít. I přesto, že se počasí střídalo jako na běžícím páse jsme si pobyt na pláži hodně užívali. Stavění písečných hradů, frisbee a plavání v rozbouřených vlnách, to jsou prostě moje aktivity. Stejně tak i večerní hraní karet a zabíjení času na terase. Jak jsme se při večerní debatě shodli, nikomu se druhý den odjíždět nechtělo, protože jen těch pár hodin vážně stálo za to. Ještě lepší, spíše legrační, byl však druhý den, kdy jsme vstávali brzo ráno a jeli na Hot Water Beach, kde přímo na pláži vyvěrají horké prameny. Na místě určení nás však čekalo zklamání, protože písečné bazény likvidovalo divoké moře a lidé v plášťěnkách s lopatami pláž opouštěli rovněž kvůli dešti (spíše přeháňce). Rozhodně jsme to s Němcem Ingem nezabalili a v recesistickém stylu jsme se jenom v plavkách v tom mrazivém počasí vrhli na stavbu bazénku. Docela sranda když na nás všichni ti plášťěnkáři koukali a mi dva cizojazyční architekti tam plánujem bazének. Ještě jsme se cestou domů stavili u pobřečních útvarů zvaných katedrály. Více opět v galerii. Moje nohy trochu trpěly, protože jsem si v domě zapomněl boty, ale nakonec jsem sdílel pantofle s Ingem, opět v recesistickém stylu “Bloody German Tourist”. Tenhle akční výlet byl hodně zajímavou tečkou za prvními prázdninami. Jak jsem se tak bavil se všemi těmi lidmi, kteří brzy jedou domů, uvědomil jsem si pár věcí a faktů o tom mém pobytu tady. Bohužel čas letí neúprosně dopředu a už mám tři měsíce za sebou. Jen párkrát mrknu okem a budu v Praze na letišti, zase klepat tu Českou kosu.

Jinak došlo ke změně, místo Thajce tu s námi sdílí prostor Číňanka Sisy, Sissi, Cicy, psanou formu neznám, výslovnost ’sisi’. Je jí 22 a anglicky umí nic, ale rukonožnou komunikací jí dokážu vysvětlit docela dost, když mi k tomu pomáhají ostatní, je to v pohodě. Docela mě pobavila Edna.
Já: “What do you think of her?”
Edna: “If she survived with you, she’ll be fine.”
(Pokud vydžela s tebou, přežije všechno…) To snad říká všechno za všechno… Krom toho Ednina angličtina se od začátku zlepšila o 300%, to že tu je pár měsíců a do země přijela skoro s nulou, tak musím smeknout sombréro. Číňanka se prý učila tři roky, ale jak jsme si tak utvrdili, moc se to na ní nepodepsalo. Moje angličtina je jak počasí. Občas bych ze spánku vykládal teorii relativity, ale někdy se nezmůžu ani na popsání pomeranče. poznámky pod čarou:

Taková zajímavá, věcička které jsem si všimnul. Už to je pár let co jsem viděl začátek filmu “Zachraňte vojína Ryana”, ale když to běželo v televizi tak při scénách ze Dne D vybíhala ze zákopů dvojice německy uniformovaných vojáků a jeden volal něco jako “Bitte, nicht schiesen ich bin Polish!”, ve verzi z místní knihovny volal “Nestřílejte, já jsem nikoho nezabil, já jsem Čech!”, to mě docela rozštíplo.

Nevím, jestli jsem to zmínil. Ale sice většinu skoronehod mi tu zapříčinily slečny a dámy, ale drtivou většinu slušného chování vůči nebohému cyklistovy jsem zažil právě také z jejich strany, děkuji všem slušným řidičkám nejen z Nového Zélandu.

Zima se začíná ozývat a vypadá to, že budu muset zase víc začít používat autobus, ale kdo ví. Každopádně posledních pár dní lilo jako z konve a můj Čínský dvoukolý oř asi brzo začne rezivět a těšit se na jaro, rozhodně se nechám překvapit dalším vývojem situace, ale raději bych měl oteplení, protože se v baráku netopí ničím jiným než vlastními těly a notebooky. Občas si přeju mít tady ten můj přímotop (kdo zná můj počítač ví o čem mluvím). Spát chodím zcela oblečený, ráno mě čeká občas pára u huby a orosená okna, jak jsem tak koukal na zprávy, přes noc padají teploty na severním ostrově k 5°C, přes den 15°C, nic veselýho… Dvojnásobek nic veselýho, když z toho na vás leze každodenní bolest hlavy.