Tak už delší dobu si říkám, že to budu muset nějak sepsat o tom co všechno se událo od posledního zápisu, což bylo někdy ke konci května. Jinak prosím o odpuštění, ale zpětně do sekce červen požbleptám něco o i o květnu, zároveň se musím omluvit za prodlení v oživení stránek, ale času teď moc nemám, takže nakonec jsem docela rád, že jsem to dotáhnul do téhle fáze.
Jinak vše nejlepší mému strejdovi a dědečkovi ke svátku!!
Stejně tak i všem kamarádům Honzům ! Sestřenkám Šárkám a Petrům a Pavlům, kteří brzy oslaví pospolu! Jo a skoro bych zapomněl na Milany !

Tak jsem snad na nikoho nezapomněl a můžeme trochu popojet… Ke konci května na mě lezly nějaké mikroby, ale nakonec jsem všechno přestál v pořádku nejlepším (za pomoci asi 15 citronů) i přesto, že tu teplem v domově zrovna netrpím. Přikládám zápis ze soukromých deníků: …nejbizarnější byl asi můj spánek. Protože mi večer byla zima na hlavu a spát v šále a čepici mi přišlo blbé, omotal jsem si kolem hlavy a krku rolák a kupodivu fungoval výborně… Veškeré assessmenty jsem sfouknul v plánovaném termínu a snad jsem je i splnil, nějaké výsledky už se mi do ruky dostaly, zatím nic není na opravu, což mě samozřejmě těší. Nanečisto jsem si napsal pár jazykových testů a nedopadlo to nijak špatně, tak doufám, že trend bude stejný, až to budu psát naostro. Na konci května nám u školy přistál vrtulník námořnictva, což byla hodně zajímavá podívaná pro všechny. Jinak přistál samozřejmě za účelem rekrutování lidí do armády a jak jsem tak zjistil, je to tu poměrně normální a obvyklé jít do armády, i pro slečny. O hodinách PE už nechodíme na kulečník do klubíku, což mě trochu mrzí. Na druhou stranu budeme následující tři týdny chodit do městského Judo klubu. Sice je dobré mít nějaké základy, ale není to zrovna sport pro mě, je to až příliš kontaktní… Fotbal? No žádná sláva, vyhráváme jenom poločasy a než se odpíská 90. minuta, tak už prohráváme, ty kluci Korejský toho moc neuběhají, hlavně furt žerou chipsy a hranolky, tak se není čemu divit. Jinak je to spíš o srandě, ale tak pokusíme se vzchopit, protože ještě máme dost zápasů před sebou. Krom toho už jsem se naučil pár základních nadávek v korejštině. “Šiba” znamená “Fu*k” to jen tak pro začátek, třeba si pro udatnější čtenáře připravím lekci korejštiny ve stylu “A teď si prosvištíme šlovíčka!” Jo, jedna dobrá historka pro bráchu v kódový řeči. Když se Yanivovi při krájení v kuchyni stala nehoda, tak jsem si vzpomněl na toho tvýho Slováka a housky, myslel jsem si něco podobnýho co ten Slovák. Tak a teď už konečně co se taky dělo. V galerii přibylo pár fotek, jak jste si snad konečně všimli. V pátek 31.5. jsme se já, Patrice, Yaniv a Edna docela strastiplně vydali na cestu k Mt. Pirongia, což je hora a celý přírodní park vzdálený jen pár kilometrů od Hamiltonu. Musím říct, že občas by vykvetly i hrábě… “Vrať se ze školy co nejdříve, odjíždíme ve 4″ (+4h), ale tak v pohodě. Nakonec jsem si celou akci docela užil, možná proto, že jsem začal zase po dlouhé době komunikovat s někým novým. Chatu obsadilo celkem asi 40 lidí kteří se drží pohromadě kvůli tomu, že jejich děti v loňském roce navštěvovaly jakousi školu pro talentované děti. Každopádně to byla dobrá parta lidí, skvělá atmosféra i aktivity. Dokonce jsem se nečekaně zahovořil i v češtině, protože jedním z oněch rodičů je Moravanka. Občas to byl solidní mumraj, protože tolik dětí dokáže udělat rámus, ale nakonec jsem to všechno i přes nedostatek spánku přežil a po třech nocích na chatě jsem mohl na začátku června odjet do Aucklandu na akci, kterou jsem měl v plánu původně na duben, ale tak díky všemu možnému jsem to musel odložit na červen a hurá, bylo to tu.
Spirit of New Zealand

Spirit of New Zealand je jméno plachetnice provozované neziskovou organizací za podpory škol, vlády a samotných účastníků plavby, plus klubu lidí, kteří se zúčastnili. Před příjezdem do Aucklandského přístavu jsem věděl lautr nic, ale hned při příchodu k nábřeží mě do očí bacil pohled na majestátní černě malovanou třístěžňovou plachetnici a rázem jsem byl v tom.
S lodí se zrovna loučila předcházející parta lidí, s nadhledem jsem na ně hleděl jako na neznámé lidi, kteří se po deseti dnech loučí jako jedna rodina a popravdě jsem nechápal proč.
Po příchodu na palubu jsem se toho právě moc nedozvěděl, bunk 20, číslo 20 to jsem já, to si musím pamatovat. Stále trochu vyjukaný jsem začal vybalovat svá zavazadla do šuplíku velikosti 40×50x60cm, což skutečně není mnoho prostoru pro oblečení na deset dní do Novozélandského počasí, obzvláště červnové zimy. Nakonec jsem zjistil, že se stejným “šuplíkovým” problémem se kousek ode mě potýká i pár dalších kluků. Jak jsme se tak v průběhu prvního dne začali bavit, bylo mi jasné, že pobyt bude hodně netradiční. zajímavá parta lidí, z celého Nového Zélandu plus dvě Němečtí studenti. Vlastně hned první noc byla hodně o pohodě, pořád ještě v přístavu jsme se tak pohodlně posadili na záď a prostě kecali. Naprosto nepopsatelná atmosféra, nádherný počasí, pohodička, krásný nábřeží a rozsvícená Skytower.
Bohužel však samotný spánek nic moc. Dvacet lidí na několika málo čtverečních metrech, plátěné rozložitelné palandy o šíři ramen a délce průměrné ženy (tak akorát pro mě). To vše okořeněno chrápáním několika spolubydlů, no prostě lahoda, naštěstí jsem se však postupem času hodně otrkal.
První den jsme ještě nakládali věci a zásoby na loď a pak už se mohlo vyplout. Čtyřicet studentů (20 studentek ), dvanáct členů posádky a deset nádherných dní před námi. Všichni jsme byli rozděleni do 4 skupin pojmenovaných podle stran na lodi, Port A, Port B, Starboard A a Starboard B. Každá skupina měla na každý den svoje stanoviště, další den se stanoviště změnilo. Každé stanoviště mělo svoje určitá pravidla, povinnosti, například čištění paluby, příprava zeleniny, úklid ubikací a vaření v kuchyni. Naše skupina, Port A, měla na starosti stanoviště ‘midships’ což je nejvyšší stěžeň se čtvercovými plachtami. Takový zlomový moment byl, když jsme se museli navléct do popruhů a za docela znatelného větru vylézt asi 14 metrů nad palubu a za hodně chabé opory jsme museli ‘uklízet’ plachty. Musím říct, že během celé plavby jsem zjišťoval z čeho všeho nemám strach, jako spíš pocit nejistoty, ale od téhle lezecí chvíle jsem věděl, že to bude stát za to. A taky, že stálo.

Jak už jsem řekl, první den měla naše skupina službu na ‘midships’ a do našich povinností spadala i noční hlídka, kterou jsem měl druhý den od pěti od rána až do budíčku, který byl v 6:45. Noční hlídka má na starosti kontrolu větru, kotvy, radaru a rádia a jak jsme byli upozorněni, tak to není žádný bobřík pro skautíky, protože máme na starosti loď za 14 milionů novozélandských dolarů (182 milionů korun) a už se stalo, že loď byla kvůli nedbalosti nějakých čičmundů poškozena. Tohle se mi naštestí vyhlo a tak následovalo probuzení.
Původně jsem myslel, že to je jen sranda, ale bohužel nebyla. Posádka nás všechny vyhnala na palubu a více než 40 spoře oděných rozespalých lidí začal poskakovat v rytmu jakého cvičebního programu jednoho člena posádky a vše vypadalo jako taková špatně imitovaná Spartakiáda. Kde však končila sranda? Každý student musel hned po rozcvičce skočit do vody a plavat podél lodi na jejímž konci vylezl a šel pod sladkou, ale studenou sprchu. Voda byla ledová (naštestí ne tak jako v Norsku) a tohle ranní plavání bylo vyloženě likvidační. Jak řekl jeden z mých kámošů na lodi. “Já to prostě mentálně sabotuju, jsem natolik rozespalej, že tam prostě skočím a jakmile jsem ve vodě, chlad ani nevnímám a už se těším až z toho vylezu.” a skutečně na téhle radě něco bylo. Se snídaní se celá naše skupina přesunula na nové denní stanoviště, což byl hlavní stěžeň. Hlavní stěžeň nebyl zrovna moc v oblibě, sice toho má při úklidu na palubě málo, ale té práce co je kolem hlavní plachty, no fuj!

Tahání lan na která je 7 lidí málo, k tomu ještě na nejfrekventovanějších místech na lodi a ještě se vám do toho pletou jiné skupiny se svými lany, no to byl křest ohněm. Ale když se hlavní plachta hrdě napnula a loď začala proplouvat klidným mořem, tak ten pocit za to zase stál. (18/06/08, pozn. mozoly a sedřená kůže je na obou rukách stále patrná, puchýře již mizí)
Za odměnu nám posádka dovolila se jít k večeru vykoupat. Do té samé studené vody. Vtipálci. Ale byla to kupodivu nádhera. Zaskákat si z přídě zakotvené lodi v nádherném zálivu a ještě k tomu zapadá slunce, tohle všechno ještě okoření studená voda, říkám si, kdy se mi to znovu poštěstí.

Třetí den ráno musela naše skupina jít přes palubu jako první protože naším denním stanovištěm byl zadní stěžeň ‘mizzen’ a k jeho správě patří i kuchyně a catering vlastně celé lodi. Příprava jídel je vcelku v pohodě, protože vaří vždy kuchařka, my pouze připravujeme lavice, servírujeme a následně uklízíme celou kuchyň. Po prvních pár dnech však většina inteligentních lidí pochopila, že mýt službu v kuchyni je dar! Sobě můžete naservírovat extrémní porce, všem kámošům taky a když už to takhle fungovalo, tak samozřejmě kamarádi veliké porce vraceli když měli službu oni. Byla to taková stravovací-sociální politika. Hned po snídani jsme museli jít vytáhnout plachty, abychom kolem poledne dosáhli menšího ostrůvku Kawau. Po dosáhnutí cíle byl stanoven úkol, všichni studenti musí ve 4 raftech za pomoci pádel dosáhnout asi kilometr vzdálenou pláž. No, makačka to byla docela neskutečná, ale výsledek za to stál. Na pláži se proháněl párek pávů, z toho jeden albín a jak jsem se dozvěděl, zase tak moc albíních pávů na světě moc není. Což však bylo ještě hezčí, byl ohromný dům zvaný ‘The Mansion House’, který dříve patřil guvernéru Goergi Greyovi, který sehrál v historii Nového Zélandu nemalou roli a na tomhle ostrůvku, který mu také patřil, prý trávil svůj čas odpočinku. Žádný div, ostrůvek je to nádherný, porostlý úžasnou vegetací a obydlený i zajímavými zvířaty. Po ostrově jsme si udělali menší procházku k bývalému měděnému dolu abychom protáhli naše námořnické nohy. Ke konci dne pro nás posádka měla připravené soutěže na podpoření týmového ducha a se západem slunce se celá formace čtyř raftů vydala směrem k lodi.

Na ranní plavání si člověk začne po chvíli už zvykat a musím říct, že je to výborná věc i pro utužení vztahů s lidmi, všichni sdílejí stejný chlad, stejnou sprchu, stejnou legraci a občas i stejný ručník. Úkolem mojí skupiny pro čtvrtý den byly trojúhelníkovité plachty na přídi lodi. Osobně je pokládám za nejjednodušší, k jejich ovládání stačí skutečně málo lidí. Protože jsme plachty používali poprvé, byly ještě v ochranných obalech a než bych řekl švec, už jsem na sobě měl ochranné popruhy a lezl vybalovat vánoční dárky. Další z naprosto nádherných momentů, i přesto, že se loď v pohybu docela houpala, tak já a pár mých kamarádů jsme se prosoukali až na úplně nejpřednější část lodi a za opory několika drátů a lanových sítí jsme se jali rozvazování. Tohle se mi prostě líbilo a nejenom mě. Kolem poledne jsme dorazili k ostrovu ‘Great Barrier Island’ což je asi 30km severovýchodně od Aucklandu a to byl konec plachtícího programu pro celý den, proto pro nás posádka měla připravenou další aktivitu, což bylo školení proti podchlazení. Trochu tematicky-nelogicky jsme celé školení absolvovali na malém ostrůvku, resp. skalce o velikosti 15 čtverečních metrů jejímiž obyvateli byly převážně ústřice a jiné mořské obludy. Samozřejmě jsme tam museli asi 10 minut pádlovat na raftech. Bohužel jsme však museli udělat radikální rozhodnutí, protože jak jsme tak vypozorovali, raft by se nepohnul ani o píď kdybych já a další dva kluci (Dale a Roman) pořádně nepádlovali a to nás bylo v raftu deset. Po školení o podchlazení jsem se právě s těma dvěma klukama domluvil, že necháme zbytek týmu trochu vycukat a cestou zpátky budeme pádlovat jako zbytek týmu, tedy žádná snaha, s čímž oba nadšeně souhlasili. Nečekaně to tak taky dopadlo, ale zároveň z toho byl další z nezapomenutelných zážitků. Všichni tři jsme si sedli na zadek člunu, čímž na nás nikdo nekoukal a pádla jsme tak zvesela máčeli ve vodě. Já jsem fotil loď, Roman mlátil Dalea pádlem, ať to tolik nepřehání a asi po deseti minutách na nás začal zbytek týmu řvát, protože my tři jsme se vzadu neskutečně řáchali. Pohled na jejich styl práce byl k nezaplacení. Pak už došlo i na nadávky a recesi. Já začal na pádlo hrát jako na kytaru, Dale pádloval opačnou stranou a Roman se ve člunu natáhnul. Nakonec to celý tým začal sabotovat a nastala neskutečná mela, nadávky a pošťuchování, ale co mě hodně dostalo, že jsme to všichni brali s takovým humorem, že to prostě nešlo. Na palubě Spiritu se mezitím začal houfovat dav ostatních, kteří si dělali nahrávky našeho počínání a prostě to bylo 45 minut slávy. Ano 10 minut na cestu tam a 45 na cestu zpět. Byla to neskutečná show a hlavně i když bych na první dojem řekl, že to bylo spíš nabourání týmu, tak naopak nás to ucelilo a zbytek lidí ve člunu si uvědomil, že je vážně na čase pádlovat a od tý doby jsme na břehu i na lodi byli vždycky jako první, především právě kvůli organizaci lidí ve člunu. A řeknu Vám, že to není žádná sranda ukormidlovat raft a deset lidí v něm aby pádlovali pokud možno rovně a po co nejkratší vzdálenosti. Nakonec se posádka rozhodla našeho týmového ducha ještě trochu posílit a jako večerní úkol jsme museli postavit model lodi a bezpečně v něm po laně dopravit vejce do kyblíku s vodou. Když se seběhne 52 lidí na palubu lodi a společně fandí vajíčkům s nakreslenými knírky a nad nimi visí nádherně hvězdné nebe je to moment plný legrace k nezapomenutí.

Pátý den ráno se na lodi rozšířila zpráva, že někdo z hlídky viděl u lodi žraloka, takže se nikomu do vody moc nechtělo, přesto opět šla drtivá většina. Na denním programu jsme měli ranní hry a trocha odpočinku od plachet velkých, protože jsme na hladinu uzavřené zátoky spustili dva menší čluny s plachtami. Několikahodinové plachtění v malé loďce za krásného dne s devíti dalšími lidmi na které se musíte prostě spolehnout. Každá z těchto aktivit utužovala naše vztahy a den ode dne bylo všechno znatelnější. Celý den byl prostě pohodový a flákací, jen k večeru po nás opět chtěli pádlování, takže jsme přesedlali do raftů a pádlovali na nedalekou pláž pro dříví k večernímu táboráku. Grilované maso, párečky, všechno většinou skopové, už se mi to trochu protiví, vepřové jsem od příjezdu viděl snad jednou. Něco jako UFO… Jinak opět báječná atmosféra, nádherná pláž, šumění moře a listí, naprosto úžasně hvězdné nebe a prostě super žranice a neskuteční lidé, řekl bych, že se skvělé momenty prostě střídaly jeden za druhým. Je docela těžké tohle všechno nějak popsat. Bohužel však tahle atmosféra netrvala dlouho. Během večera se přihnaly mraky a za tmy a silného větru jsme museli pádlovat zpátky k lodi. Tentokrát to byl test našeho týmového ducha, protože to skutečně nebyl žádný med. Přesto jsme pracovali jako jeden stroj, což bylo naprosto fantastické. Co však bylo horší, že další den ráno jsem měl zase hlídku…

Kvůli silnému větru jsem se šestý den ani moc neprospal a vzbudit mě nebyla žádná práce. Hned jak jsem vykouknul na palubu, docela jsem se uleknul. Vítr asi nebyl žádná slabota, protože to přes noc ufouklo jeden z raftů, který se jen tak válel na palubě. Tentokrát však během mojí hlídky začaly blbnout přístroje, takže jsem musel budit část posádky, aby to nebyl konec, tak za stále silného větru jsme museli jít přes palubu na naší rutinní koupel… brrr Jedinou výhodou bylo, že než jsem se vyškrábal zpátky na palubu, tak jsem byl díky větru téměř suchý. Jak jsem si tak uvědomil, můj denní příjem jídla se kvůli námaze téměř ztrojnásobil (což se podepsalo i na váze). Jinak na programu dne byl pochodovací-pádlovací výlet na Great Barrier Island. Počasí nám docela přálo, přesto si kvůli osmi brodům mnoho lidí suché nohy nezachovalo. Já ano, díky botám Merrellům (díky tátovi )a taky díky tomu že jsem přes většinu mokřadů a brodů přeskákal.
Pobyt na souši nám zabral většinu dne a k večeru pro nás posádka připravila atrakci zvanou “yard swing” což je houpačka přivázána k jednomu stěžni ze které se skáče do vody, samozřejmě že jsem si prostě musel skočit. Dalším překvapením večera byla schovaná plazmová televize ve stropě jídelny, a tak jsme s večerem plným popcornu odkoukali film Ratatouille.

Sedmý den byla moje skupina mezi skokany přes palubu opět jako první, protože jsme měli službu v kuchyni, hurá, dvojité porce ! Chvíli po snídani jsme se s lodí pustili na otevřené moře a začalo se to s námi trochu více houpat. Ještě v kuchyni jsem byl s ostatními samá srandička a utahoval jsem si s pár dalších běloskvoucích kamarádů. Moře začalo být trochu divoké a občas přes palubu přišla nějaká drobnější vlna, přesto jsem se přivázal do opratí a vylezl si do sítí na přídi, kde už pár lidí sedělo a kecalo. Tenhle okamžik, kdy si člověk sedí v sítích hvízdajících ve větru, pár metrů nad divočejší hladinou moře, celá loď se pěkně houpá, tenhle okamžik byl naprosto skvostný, myslím, že tenhle okamžik byl vážně nej, ale dokonale ho popsat nedovedu. Bohužel jsem však kvůli povinnostem musel do podpalubí, kde člověk vnímá houpání naprosto jinak a tak jsem jako jediný zástupce vnitrozemského národa celé to mořské napětí a nevolnost prostě neunesl. Škoda, že jsem toho zvracejícího smajlíka smazal, myslel jsem, že se mi hodit nebude. Neštěstí jsme k večeru zakotvili a tak jsem svojí povinnost při servírování jídla mohl splnit. Funguje to vcelku normálně, kamarádům hodně, ostatním méně a blbečkům skoro nic a sobě? Samozřejmě nejvíc…Posádka pro nás po večeři připravila hodně zajímavou aktivitu, malé Olympijské hry, zvláštně znějící sporty skrývající rozmanité aktivity. Z národa fotbalistů jsem se prostě musel přihlásit na fotbal a o to více jsem byl překvapen, že místo nohou budu používat vlastní plíce, úkolem bylo vstřelit gól foukáním pingpongového míčku do protivníkova území. Všechny disciplíny byly napínavé, zábavné a nervy drásající, ale nebudu napínat, samozřejmě, že jsem vyhrál a celý náš tým vyhrál Olympiádu. Se vší pýchou jsem ale musel bojovat o spánek mezi spolubydlícími chrápaly. Občas to bylo vážně moc…

Ráno se z postele nikomu moc nechce, ale musím říct, že to má posádka už v merku, protože ten kdo nechce vstávat, toho vzbudí inženýr Dave a jeho ukřičený lodní generátor. Na denním plánu pro osmý den bylo lezení k nejvyššímu bodu lodi, asi 35 metrů nad palubou. Cesta nahoru i dolu trvá jen chvíli, ale pocit nahoře je naprosto úžasný a výhled ještě lepší. Celý den byl hodně pohodový, protože se neplachtilo a tak se dělaly různé aktivity na palubě. Krom toho pro nás posádka opět připravila houpačku a i přesto, že studenou vodu vážně nikdo nemá rád, tak jsme si zase s pár dalšíma kámošema prostě museli zaskákat. Jinak lodí jako je Spirit of New Zealand funguje po celém světě více, akorát Spirit má jako jediný na svém programu den, kdy celé lodi velí sami studenti. Den D, respektive Den T, Trainee Day! A protože loď potřebuje své velení, studenti si mezi sebou volí posádku. Tentokrát jsme nepádlovali, ani neplachtili ke břehu, tentokrát jsme byli odvezeni asi natřikrát menším motorovým člunem na pláž, kde se měla odehrávat volba.
Volí se kapitán, první poručík, dva navigátoři, dva inženýři, dva kuchaři a čtyři velitelé skupin. Nebudu vás napínat, prostě si mě zvolil dav… Kapitána jsem ale nedělal, chtěl jsem se už od začátku podívat do strojovny a tak jsem si to splnil jako inženýr. Docela mě potěšilo kolik lidí mi do této pozice důvěřovalo i přesto, že o motorech nemám ani tuchu. Po příjezdu na loď jsem se akorát já a můj parťák inženýr museli domluvit s tím Inženýrem Davem na tom jak to bude ráno a pak už jsme mohli jít zvesela na kutě.

Den T, devátý den jsme oba inženýři museli vstávat o chvilku dříve a jít všechny probudit randálem generátoru, jedná se o velice vděčnou pozici “Ty vo*e tos to nemoh nějak rozhasit abych si mohl ještě chvíli pospat?!” A musím říct, že se mi líbilo, že i když nikdo nemusel, tak jsme si skoro všichni do té ledové vody zase skočili a docela i s radostí. Jinak jsem se trochu hrozil toho, že někdo ucpal záchod, jehož oducpání byla práce pro inženýry, ale nakonec se to nějak ututlalo a taky jsme to řešit nemuseli. Jinak celá naše práce spočívala v ovládání několika málo tlačítek a páček a to bylo všechno. Přesto jsme se na to kovové srdíčko šli podívat. Řadový dieselový osmiválec o výkonu 240 HP. Poté co jsem tohohle krasavce zažehnul, tak se ve strojovně udělalo rázem tepleji a celá loď se začala pohybovat pod vedením studentů směrem k Aucklandu. Bohužel nám však vítr nepřál, takže motor udělal veškerou práci za nás. Nakonec loď kousek od Aucklandu přebrala posádka a všech 40 studentů si užívalo poslední okamžiky. Všichni jsme se postupně loučili s lodí a mezi sebou a vůbec jsme si všichni užívali takové ty poslední okamžiky.

Ranní probuzení desátý den, definitivní úklid a zabalení zavazadel bylo pro všechny takovou hořkosladkou tečkou za nádhernými deseti dny kdy jsme jeden poznali druhého, museli jsme pracovat jako tým, trpět chrápaní ostatních, sdílet nezdar a radovat se z úspěchu. Po deseti dnech jsme byli všichni jedna rodina, která se nechce loučit a tak jsem pochopil o čem všem Spirit of New Zealand je. Pochopil jsem oněch 40 studentů, které jsem před deseti dny viděl loučit se s tou samou černou lodí a s těmi samými pocity. Tam kde to začalo, tam to taky skončilo, v Aucklandském přístavu jsme všichni dali sbohem naší milované lodi a všem lidem které jsme na ní potkali. Přesto však kus nás všech zůstal na Spiritu a kus Spiritu zůstal v nás, všechny ty krásné vzpomínky.

The End

Tak doufám, že jste si moje povídání o téhle úžasné plavbě užili a pokud jste to dočetli až sem, tak vás chválím… a budu pokračovat tou samou a otřepanou frází. A co víc se dělo?

Hned v pátek co jsem se vrátil jsme tu měli akci zvanou “Field Day” nebo také “Fieldays”. Jedná se o největší zemědělský festival na jižní polokouli. Všude je seno, sláma, vidle a traktory, sem tak nějaká ovce a tak. Jinak taky spousta jídla a lidí, ale to už není tak podstatný. Vcelku to je jedna velká mela a člověk si spíš musí užívat všechny ty stánky a atmosféru, stejně tak jako závody na traktorech. Někteří farmáři se prostě nudí a čas od času si tak do svýho traktoru šoupnou závodní motor, třeba V8 od Holdenu.
Ve škole to v pondělí začalo docela srandovně. Někdo v pátek přepadnul nedalekou večerku a cestu před rukou zákona si zkrátil přes školní pozemky a ještě teď se o tom mluví. I když teda moc nechápu proč. Ve škole mám pořád co dohánět. Což mi tak připomíná mojí špatnou vlastnost usnout když ke mě někdo mluví. Stalo se mi to dvakrát na Spiritu a teď jednou ve škole, asi mám nějakou spánkovou poruchu. No to je snad ode mě prozatím všechno, už se těším na další prázdniny…