Září 2008

Hurá do školy!

Už je to takové tradiční, takže si to popřání ke svátku prostě neodpustím. Všechno nejlepší Mariím (hlavně těm Fuchsovým , Vaškům, Michalům, Radkám, Denisám a Adélám. Co bych tak plácnul. Hodně štěstí, zdraví, síly do nového školního roku a tak, však to znáte. Krom jiného vše nejlepší i těm, kteří prostě něco v tomhle měsíci slaví!

4. září 2008

Tak už jsem si řekl, že bych sem měl něco přidat. V týdnu jsem se zase na chvilku vrhnul na stránky a byla z toho trochu vylepšená sekce o mně. Jinak už jsem přidal i pár nových fotek do zářijové galerie. Ale tohle všechno jsem už napsal na novinky a o tom se tu více zmiňovat snad nemusím. Jedinou důležitostí jsou asi blížící se zkoušky, které máme asi za dva týdny, ale nijak tragické by to snad být nemuselo. Můj assessment z historie neprošel kvůli nějakým nedodělávkám, které jsem v týdnu opravil a snad by to teď již mělo být v pohodě.

Jako se chystám na zkoušky, tak se chystám i na lyžování, ke kterému bych se měl dostat za necelých 14 dní při výpravě na mt. Ruapehu se stejnými lidmi se kterými jsem byl na kempu v mt. Pirongia. Patricii už nějaký ten pátek říkám, že by mohla vyplnit a poslat veškeré papíry, abych vůbec mohl jet, ale evidentně jí to nějak netrápí, ale co…Nějak jsem tu taky zflegmovatěl. Myslím si svoje.

Jarně-letní počasí už řádí na plné otáčky a tohle snad již bude můj první týden, ve kterém jsem jezdil 80% z požadované týdenní dopravy a to pouze na kole. Některé stromy již konečně kvetou, jiné nasazují pupeny, takže je to už i alespoň trochu radost se ráno za svitu slunce na tom kole do školy projet.

Tak jsem zase alespoň trochu splnil svojí příspěvkovou povinnost a to je snad zatím ode mě všechno. Omlouvám se, že toho je tak málo, ale zážitků teď už asi moc nebude .

7. září 2008

Tak po dlouhé době jsem zase neměl slov. Na vině byla opět lidská blbost (kupodivu ne ta má vlastní). Na programu byla dohrávka z předposledního kola, kdy náš zápas na Fraser High School bez oznámení odložili. Protože je sezóna již za námi, nikomu se na hřiště nechtělo, ale nakonec jsme dali dohromady asi patnáct hráčů a vše vypadalo slibně, že bychom je mohli i rozsekat. Měl za nás chytat kluk z první jedenáctky a na hřišti se měly ukázat i další legendy (včetně mě ). Když jsme se tedy dokodrcali na hřiště, v daný čas se nikdo z protihráčů neukázal, ani v jejich škole se nikdo neukázal, prostě jsme byli na hřišti jako jelita a bylo to vlastně podruhé, kdy nám tohle udělal ten stejný tým.

Co se dalo dělat, den byl nádherný, nálada byla dobrá a času jsme měli spoustu, takže jsme se s kluky rozhodli na hřišti zůstat a hrát jen tak pro radost a nakonec musím i poděkovat, že se protihráči neukázali, protože jsme si alespoň užili spoustu legrace. Co víc? Snad doufám, že se ti kaštani z Fraser High už neozvou, protože bych byl vyloženě nadšený, kopačky jsem patřičně umyl, vyleštil, rozebral a uložil ke spánku.

10. září 2008

Co je nového? Máme tu nového přistěhovalce . Je mu 19 a je z Koreje, zatím jeho první den, velkou většinu z toho strávil listováním ve slovníku, ale jeví se jako pohodář. Dneska jsem myslel, že umřu na otravu jídlem. Patricie s tím zase něco provedla a takhle špatně mi od dob Fish’n'Chips fakt že nebylo. Konečně se půlka lidí vrátila z turnamentů a nebylo to tak špatné . Jsme druhá nejlepší škola z celého Nového Zélandu co se fotbalu i rugby týče, výsledek naprosto výborný. Nakonec už ani nevím kdy na ty lyže mám jet, jsem z toho zmatenější než Němci v Praze.

Začal Ramadán a to je teprv radost vytáhnout o hodině angličtiny něco k jídlu a pak si uvědomit, že na vás hledí dva páry vyčítavých očí . Upřímně řečeno, oba dva Somálci v tom mají trochu bordel a význam Ramadánu mi moc schopní vysvětlit nebyli. Spíš to mají tak trochu jako tradici. Mus se s tím moc nemaže a sežere klidně i vepřový koláček, za což je Abdim vyloženě kamenován, tihle dva jsou rozhodně vtipná dvojka.

Máme tu nějakou zvláštní nakažlivou nemoc. V týdnu Yaniv odpálil televizi (jak jsem již před několika měsíci předpověděl) a dneska o hodině IT jsem na svém monitoru Waynovi něco vysvětloval tak zuřivě, až se z toho chudák odporoučel do křemíkového nebe. Ten monitor samozřejmě. Znenadání to udělalo blik a šlus, ende, finiš, terminé.

Tak nějak si už nemůžu vzpomenout na to, co se tu v posledních dnech děje, tak nevím o čem psát.

14. září 2008

Tak nám tu začalo naše “zkouškové” a i přesto, že drtivá většina zkoušek je pouze nanečisto, tak se to bere docela vážně. Během dne, kdy nemáte žádné zkoušky, tak se do školy nemusí, když máte zkoušky jen v jedné půli dne, tak ve škole musíte být jenom po dobu zkoušek. V praxi to u mě znamená, že mám tři dny ze šesti volné. V pondělí 15.9. děláme zkoušku z angličtiny, kde jsme si v týmu vybrali téma NBA. Na mnou specifičtěji vybrané téma mám hovořit z hlavy po dobu asi tří minut, splnit kritéria jako sebevědomý přístup, rétorické otázky a dalších asi třistapadesát věcí. Konkrétně jsem si vybral zahraniční hráči v NBA, tak to snad sfouknu bez problémů .

Další zkoušku mám až ve středu, a to mám rovnou dvě a to asi ty nejtěžší. Matematiku ráno a dějepis odpoledne, tak to bude docela masakr. Na dějepis studuji akorát čtením materiálů a na matiku se podívám asi až v úterý, kdy si zrekapituluji všechny doposud probrané kokosoviny. Profesor Stowers nám kladl na srdce, že kdo to neudělá, tak je loser , tomu říkám správná učitelská podpora .

Poslední zkoušku mám ve čtvrtek a to jsou počítače, prý to prakticky není nic jiného než doposud, celá třída pracuje na svém projektu. Já se v databázích blížím konci, vlastně už jsem to dodělal, jenom musím dodělat pár drobností a pak to už odevzdám a v posledních týdnech školního roku se budu muset zatnout do webových stránek, tak snad dodělám včas.

To je nakonec všechno z mých zkoušek, takže mám oba pátky volné, hurá . Jinak co se domácnosti týče, tak Dong Min, Korejec se kterým tu teď bydlím, je docela znalec fotbalu, ten snad dokázal vyjmenovat celý český kádr a to jsem docela bulvil valvy! Když se mě zeptal, jestli neznám nějakého korejského fotbalistu, tak jsem jenom smutně sklopil hlavu . Krom toho se budu muset odstěhovat do Koreje, jak to tak vypadá, tak všude mají levněji než u nás. Přijel sem totiž se zbrusu novým vajíčkem (Sony Vaio) a když jsem se ho ptal kolik za to zaplatil, odvětil 800NZD (asi 10,000 Kč) a to si ještě postěžoval jak jim všechno nový prezident zdražil .

Jak tak poznávám, všude z nás sdírají kůži, resp. ne všude, ale jenom u nás nám ten zadek oholí až na kost. Protože to stejné mi potvrdil i jiný kámoš, z Hong Kongu, že tam si člověk s průměrným novozélandským příjmem žije jako král. S tímhle prostě budu muset něco udělat.

Krom toho musím zmínit i to, že jsme v týdnu měli takovou menší rozlučku s fotbalem. No menší, zaplnili jsme celou halu, která má kapacitu asi 400 lidí a sešli se vlastně všechny hrající týmy. Jako čestný host se ukázal i bývalý HBHS student Aaron Scott, který se letos podíval jako fotbalový reprezentant na OH v Pekingu a zahrál si v os(t)udném zápase proti Brazíli (7:0). Hovořilo se o úspěších i neúspěších různých týmů. Občas to bylo hodně k pláči, když z některých týmů přišel jenom trenér, nebo jeden, či dva hráči. Z našeho týmu se dostavilo asi 8 hráčů, což byla paráda. A jak jsme později s radostí zjistili, dokonce jsme neskončili poslední, nýbrž předposlední v naší divizi! Hlavní však byla pořádná žranice na konci . Kuřátka, koláčky, chipsy, no správná hostina. Celá akce trvala několik hodin a bylo to tak prostě o pohodě.

Jinak co víc se dělo. O víkendu jsem si uklidil v počítači, musím konstatovat, že harddisk v mém vajíčku už trošililinku pokulhává a je asi na 90ti procentech S.M.A.R.T.u, po čtyřech letech plného provozu stále slušný výsledek. Zálohoval jsem si svá data a zase jsem tak udělal trochu místa, jsem docela rád, že s tímhle počítačem nejsem připojen k internetu protože to už by byl dávno zanesen bordelem, že to svět neviděl.

17. září 2008

Tak nějak se ze mě zase na chvíli stal pozorovatel a musím říct, že jsem si opět uvědomil pár faktů. V předvečer mojí zkoušky z matiky (na kterou jsem se samozřejmě pečlivě připravil) jsem začal hledat pravítko. Je to asi třiceticentimetrový kus plastu, který se v tašce jen tak neztratí, přesto nebyl k nalezení, posléze jsem začal hledat své tužky, propisky a gumu. Ptáte se, co je na tom tak zajímavého, onen fakt totiž je to, že více než polovina z mého vybavení prostě NENÍ! Nutně jsem se musel zamyslet, zda-li mám v tašce díru, nebo jsem to prostě všechno poztrácel.

Inu došlo mi, že jsem to poztrácel tak napůl. Není totiž dne aby se mi nestalo “Hey Jonas, can I borrow?” “Jonáši, můžu si půjčit?” a takhle to je, já to prostě vytáhnu z tašky, hodím někomu za záda a jede se dál, ovšem když se na daný předmět jmenovitě nedotážu, tak se ke mě jako bumerang vážně nevrátí. V jednom případě jsem dospěl úspěchu, na moje studijní materiály jsem tučně vyškrábal propiskou “VRAŤ TO JONÁŠOVI TY KAŠTANE!” a moje sešity i papíry se vážně vrací! Kéž by tohle šlo udělat se vším . No, zítra před zkouškou si budu muset půjčit některé věci zpátky, pochopitelně nevratně, ale vydedukoval jsem, že tu jakýsi takovýhle koloběh předmětů ve škole vážně asi funguje .

Dalším poznatkem z mého každodenního života je to, že jejich peníze jsou hrozně nepraktické, nekompaktní, neskladné. Není tomu tak dávno co jsem šel podojit bankrotmat a vypadlo na mě něco jako 500 dolarů, což je zhruba 6000,-Kč, v Čechách člověk strčí do kapsy pětiklacek, popřípadě kombinaci několika tisícovek. Mě tu bankomat obsloužil samými dvacetidolarovými bankovkami a měl jsem fakt problém to a) do peněženky vůbec strčit, b) tu peněženku potom zavřít a ohnout do kapsy. Výsledkem tohoto snažení se mi v kapse vyboulilo cosi jako nádor v hodně pokročilém stádiu. Mít tu kapsu trochu hlubší, tak u slečen (a gayů) vyvolám značný rozruch.
Tahle zkušenost mě donutila trochu zapřemýšlet nad měnovým systémem. Jejich největší bankovkou je stodolarovka, která se od dvacetidolarovky liší akorát číslem, obrázek je poměrně podobný a barva identická, což mi trochu vadilo, resp. považoval jsem jí nejdříve za dvacku. Na stodolarovku jsem narazil jen jednou (jako obsluha na V8) a to jsem se na ní koukal jako na legraci, protože jsem jí do té doby neviděl (a od té doby taky ne).

Inu jak jsem se i ptal, stodolarovka je tu asi jako Yetti, každý jí viděl, ale nikdo jí nemá . Daleko běžnější je padesátidolarovka, kterou vidím prakticky pořád, především kvůli bankomatům (ta inteligentnější část je jimi plně zásobena). Barevně je perfektně odlišena, je fialová, nebo tak něco . Přesto však drtivá populace je v peněženkách nabita dvackami, desítkami a pětidolarovkami (šetří hmotnost, jediný klad). Přesto však když na vás bankrotmat vyplivne ne zase až tak velkou sumu ve dvacetidolarovkách, nebo ještě lépe desetidolarovkách, skutečně tak člověk má problém to do peněženky nacpat, tak by se tu možná mohli konečně naučit platit ve větších bankovkách. Zase na druhou stranu nikdo u sebe velké částky neností, hlavně protože tu kartou můžete platit klidně i deset centů (můj rekord je padesátník) a dá se tady platit na každém rohu.

Jenom jedna nemístná poznámka, taky jsem se zamyslel nad vzorkem Korejské národnosti, se kterým jsem měl tu čest se tu setkat. Nechápu jak Korea může mít tak “proslulou-silnou” armádu, když oni to jsou takoví piškoti. Můj nový spolubydlící Dong Min se bojí koček, zrovna dneska jsem mu jí musel vyhodit z pokoje. Půlka mýho fotbalovýho týmu ani nechtěla hrát když pršelo. Příště snad začnou pištět až se někde ukáže pavouk nebo myš .

18. září 2008

Tak jsem si včera odbyl snad nejtěžší den za celou dobu co jsem tady. Zrovna dvakrát příjemný to nebylo, ale hurá, mám to za sebou a můžu se těšit už akorát na sníh a prázdniny. Probíhalo to vcelku jednoduše, ráno nás všechny nahnali do hlavní haly, která má normální kapacitu kolem 800 lidí, když se tam vlezou lavice, tak pojme kolem 200 lidí. Všichni sedí u stejných lavic, a když se jedna kýve, přiběhne profesor s kartónem aby všichni měli svoje pohodlí. To já si to na gymplu vždycky musel vypodložit pantoflí . Ještě před začátkem jsme se s ostatními dohadovali, jestli nás nechají jít dříve až to všechno budeme mít napsané. Nakonec jsem to asi za dvě hodiny sfouknul i se zpětnou kontrolou, takže jsem měl hodinu na lelkování, ale díky bohu nás nechali jít ven.

Protože jsem musel čekat na druhou zkoušku ve 13:00 tak jsem se před školou plácnul na lavičku, nastavil jsem si budík a udělal pohodlí. Probudil jsem se tak akorát abych ještě stihnul pokecat s pár lidmi, kteří měli zkoušky ve stejný den a pak už se šlo na věc. Účast na druhé-dějepisné zkoušce byla asi 60% z celé třídy, takže tomu nikdo moc velkou důležitost nepřikládal. Jen co jsem v jednu odpoledne otevřel papíry tak mi bylo jasný, že to takovej med nebude . Udělal jsem si pohodlí a pustil jsem se do práce. Z téhle zkoušky nikdo odejít nesměl, takže jsme byli k lavicím přikováni plné tři hodiny a docela jsem se divil, když do sebe neliju hektolitry čaje, tak se to zvládnout dá .

Někteří borci dvě hodiny koukali z okna, možná proto, že to měli tak rychle napsané, nebo proto, že neměli ani tuchu o čem to je. Prakticky šlo o to, že zkouška byla tvořena třemi částmi. První byly tzv. source questions, kdy vám dají sešit s několika články, obrázky a jinými historickými prameny a vy, jako správný historik, je musíte vyhodnotit v několika krátkých odstavcích. Další dvě části jsou identické. Máte šest témat na výběr, o jednom zvoleném musíte napsat jak daná historická událost ovlivnila lidi v historickém kontextu. Musíte o tom napsat esej mezi 800-1000 slovy a splnit jistá kritéria. Jak jsem již řekl, další část je stejná, máte jiných šest témat a na jedno zvolené máte napsat stejně dlouhou esej, kde vyhodnotíte jak dané rozhodnutí učiněné lidmi v minulosti ovlivnilo přítomnost a tak dále. Je to všechno hodně o slovíčkaření, malé rozdíly, ale výsledné eseje jsou jiné na první pohled. Pro mě to byl trochu křest ohněm, tak se těším na výsledky i přesto, že si mnoho šancí nedávám.

23. září 2008

Tak se musím zase vypsat o všech událostech za poslední víkend, který byl pro mě hodně neobvyklý. Byl jsem si zalyžovat na docela vzdálené hoře zvané mt. Ruapehu. Měl jsem tak trochu ideu jak by to tam mohlo vypadat, hlavně kvůli mým častým rozhovorům s kamarády, kteří jezdí na lyžích za školu. Protože jsem v pátek neměl žádné zkoušky, tak jsem byl volný a mohlo se odjíždět už v pátek ráno. Jen co jsme dojeli k Andree, rodinné kamarádce se kterou jsem byl již na několika akcích, tak mohlo vypuknout velké nakládání.
Ke konci celého procesu byla Toyota Previa (viz. google) i střešní nosič doslova našlapaná jídlem a věcmi pro sedm lidí. Já, Yaniv a celá jejich rodina. Cesta mohla začít. Cestou jsme se ještě zastavili v nedalekém městečku Te Awamutu, kde jsem byl již předtím se třídou historie. Jinak v tomhle městě se mi zhmotnil sen a to sem prostě musím napsat. Fakt nádherná holka a řídila Mustang z roku 1967, hodně podobný tomu co řídil Nicolas Cage v Gone in 60 seconds. Jojo, tak jsem si musel povzdychnout, ale raději jsem se těšil na celý víkend co jsem měl před sebou.

Cesta až k hoře nám zabrala asi dvě a půl hodiny. Když jsme přijeli až na parkoviště pod horou, byl jsem trochu nejistý, protože se po celém středisku válela mlha a mraky a tak jsem viděl akorát kousky špinavého sněhu, pár chatek a spoustu aut. Vyložili jsme věci a po sjezdovce jsme se vydali až k naší chatě, která byla asi 500 metrů ve svahu nad vlekem. Nesl jsem asi 25kg bagáže a nutně jsem se tedy bořil do sněhu. Přesto musím zaklepat a tátovy (teď už moje) Merrelly opět nezklamaly, fakt výborná obuv!!

Když jsme dorazili k chatě, chvíli jsme hledali vchod, zapadaný sněhem, ale pak už jsme se navalili dovnitř a udělali pohodlí. Asi pro všechny byl šok, když nám bylo sděleno, že musíme sdílet palandy ve dvou. Zbytek odpoledne již akorát přijížděly další rodiny, a tak jsem ještě udělal asi dvě cesty k parkovišti pro další bagáž. Po chatě se proháněly dvě děcka s vyloženě spálenými obličeji a tak jsem si říkal, že se ani namazat pořádně neumí, to jsem ale nevěděl, co mě čeká! K večeru jsme již měli akorát rychlou informační sesi, hostinu a program. Trochu prozřetelně jsem se “obětoval” a domluvil jsem si spaní na gauči v prvním patře ve společné místnosti. Ani nevím jak, ale při rozečtené knížce jsem to zakápnul jak po nějakým sedativu. Probudil jsem se až v jednu ráno, zachumlaný do spacáku a na druhém konci pokoje jsem slyšel něčí chrápání. Teprve až ráno jsem zjistil, že kvůli chrápání byl ze společných prostor vyhoštěn jeden z otců, Ray. Jak mi však bylo sděleno, tak ve společné ubikaci chrápalo lidí daleko více. Kupodivu mi Rayovo chrápání vůbec nevadilo a spal jsem dál jako zabitý. Spaní na gauči se tedy nakonec ukázalo docela jako výhra.

Druhý den ráno jsme se vydali k parkovišti do půjčoven. Musím kladně ohodnotit to, že zde mají mládežnické ceny, pokud prokážete, že Vám je pod 19 let, máte nárok na poloviční ceny, což je neskutečná paráda. S touto výhodou jsem si tedy sehnal dvoudenní permanentku za 92NZD (1000kč), lyže, boty, hůlky a oblečení. Když jsem potom viděl ten areál, tak 92NZD za dva dny lyžování byl kauf století! Ale nebudu předbíhat. V půjčovně to bylo asi jako v Harrachově v době největšího frmolu, lidí jak much a tak jsem se vařil ve vlastní šťávě v půjčeném oblečení. Personál evidentně věděl své, půjčil jsem si 43ky Nordicy, které se později ukázaly nepatrně větší, než jsem potřeboval, ale problém to nebyl žádný, výborná, stabilní, čtyřpřezková bota, ve které mi nohy nemrzly. K tomu jsem podle uvedených údajů nafasoval Rossignoly, původně mi chtěli nacpat 160tky, ale řekl jsem si o 150tky, aby byla nějaká sranda. Typové označení oněch Rossignolů nevím, jestli bylo, každopádně šlo o klasickou carvingovou lyži, s radiusem kolem 17m, poměrně lehká, ale stopu držela dobře. Na to, že všechno bylo vybavení z půjčovny, tak vše bylo ve výborném stavu, což mě potěšilo a jízdu jsem si tak vyloženě užíval.

V areálu se nachází tři dvousedadlové vleky, na které navazují dva čtyřsedadlové a poté dvě kotvy, které vedou do dvou nejvýše položených míst kam se vlastně až dá dostat, něco kolem 2000m (edit: přesně 2245m), půjčovna a parkoviště leží kolem 1400m (edit: přesně 1630m). Hned první jízdu jsem si vzal až na úplný vrchol. Teprve odtamtud jsem viděl o co vlastně šlo. Celá jihozápadní strana tohohle ohromného vulkánu byla proměněna v jeden velikánský lyžařský svah. Vlastně se jedná o největší skiareál na Novém Zélandu. Když se na to člověk dívá, tak přecházejí oči, kam až oko dohlédne, tak jsou vidět lyžařské stopy, vlastně celá hora je jeden obří svah, jediným limitem jsou vaše vlastní limity a potom útesy, které se bojíte skočit. Po několika jízdách jsem si dokonce našel jedno malé, lyžařem nepodepsané panenské údolíčko, které jsem si s chutí zbrázdil v pořádných carvingových obloucích až k základnímu vleku.
Trochu mi vadilo, že ani jeden ze sedadlových vleků neměl oporu pro nohy, ale i to se dalo přežít. Vůbec sedadlové vleky vypadaly už trochu letitě, ale stále sloužili své funkci. Jinak od parkoviště až do nejvyššího bodu dostupného vlekem to trvá asi 50 minut čistého času. Cesta dolů mým tempem se správnou dávkou energie, ale i pohody mi zabrala 5 minut. První den jsme měli naprosto nádherné počasí, k vidění byly lyžaři i lyžařky jenom v tričkách. Jak už tak mluvím o lyžařích, začínám se bát, že jsme na vyhynutí, tam to bylo tak 60% snowboardařů (a snowboarďaček )!

Jinak ke konci dne jsem měl trochu spálené tváře a trochu jsem se divil. Mají to tu fakt těžký, měl jsem na sobě dvě vrstvy 30tky krému a stejně mi to nepomohlo, takže jsem konečně pochopil ony děcka se spálenými xichty, tady se tomu člověk fakt asi neubrání. Ještě musím připojit poznatek o půjčovnách, oni to tu mají fakt takový sranda systém, tohle mít v Čechách, tak jsou do týdne na bubnu a nemají co půjčovat, protože to všechno někdo rozkradl, tohohle si fakt cením!

Jinak vlek zavírají poměrně brzy, 16:00, slunce je stále dost vysoko, takže by se jezdit dalo, ale prostě oni zavřou krám a jdou rolbovat, trochu smůla, ale alespoň má člověk čas na regeneraci. Naší regenerací byla pořádná koulovačka před chatou. Teda, já se připojil ke zdrženlivější části a tak jsem jenom stál na terase a recykloval sníh z koulí, které mířily na mě. Prostě jsme měli spoustu legrace.
K večeru už byl program hodně podobný tomu ze dne předešlého. Já jsem zase usnul nad knížkou, zavrtaný do svého spacáku na gauči ve společné místnosti a opět jsem se probudil v noci, tentokrát mě už chrápání probudilo, přesto jsem byl schopen poměrně snadno usnout, možná proto, že jsem byl tolik unaven.

Poslední den, v neděli, jsem se na svah pustil hned z rána a hodně jsem si ho užíval. Zajímavé se pro mě staly i jízdy na lanovkách, tam se s lidmi člověk zakecá hned a za celý můj pobyt na hoře jsem měl pár dost zajímavých jízd se zajímavými lidmi. Hned jak jsem se pustil na první jízdu ze svahu, bylo mi jasné, že to takový med jako předešlý den nebude. Foukal silný vítr, byla zima, ale stále krásně svítilo slunce a počasí bylo nádherné, v krajině pod námi se válely mraky, panovala teplotní inverze a pohled odshora za to rozhodně stál.

Při mojí druhé jízdě jsem udělal trochu chybu a vzal jsem neudržovaný svah, který přes noc zmrznul a tak jsem doslova kličkoval na hrbolatém zrcadle, kam jsem nemohl zaříznout hranu. Cesta dolů mi trvala asi 15 minut, což bylo fakt hodně, přesto jsem si tenhle adrenalin řádně užíval i přesto, že jsem měl v přezkáčích naděláno, tam kdybych nezvládnul narovnat jednu lyži, tak se mi to rozjede a skončím někde z nějaké skály do háje.

Kolem poledne již svahy povolily a tak se dalo zase parádně brouzdat kam se člověku zlíbilo a tak to mám rád. Odpoledne se nám ještě ztratil jeden z členů Andreiny rodiny, ale našli jsme ho asi po 30 minutách, takže se všem ulevilo. Rozhodli jsme se dojezdit celý den, takže jsem na lyžích stál až do čtyř odpoledne, pak jsem si na záda akorát naložil baťoh, hůlky jsem napakoval kam to šlo a do volných rukou jsem vzal dva pytle věcí. Připadal jsem si jako sněhulák nakřížený se Santou Clausem, přesto jsem to do půjčovny dobalancoval bez potíží a s veškerým vybavením jsem se rozloučil se slzou v oku :’(.

Bohužel jsme někde zapomněli jeden bágl, naštěstí však nic mého v něm nebylo , ale myslím, že se objeví někde na hoře. Ještě musím zmínit místní lyžaře, někteří jsou skutečně dobří lyžaři, hemží se to tu výbornými snowboardisty, ale trochu mi to trhá srdce když vidim lyžaře co to docela umí, jen vypadá jako hejhula, když má hůlky jen na ozdobu, ale ti jsou i u nás . Každopádně se mi na mt. Ruapehu, konkrétně středisko Whakapapa, hodně líbilo, všechno jsem si to pořádně užil a tak nějak musím říct, že po dvou letech bez lyží nejsem zase až taková bábovka .

Jinak moje přípravné zkoušky už mám za sebou a dopadly… no, docela zajímavě. Zatím mám v dějepise jistou jednu třetinu, zbytek ještě není opraven. Z angličtiny dělám opravky a z matiky mám 87%, za což se fakt musím pochválit.

25. září 2008

Tak finální výsledky ze zkoušek, matika 87%, dějepis, všechny tři části jsem prošel a dnes jsem dělal poslední, což byla angličtina, kterou jsem také prošel.

Tenhle týden je poslední za tohle čtvrtletí, takže mě již čeká jen 14 dní volna. Nejspíše si to nakombinuji po Hamiltonu, plavání, cyklistiku, nebo prostoduchou flákačku, protože tady teď fakt už chcípnul pes.

30. září 2008

Hurá, tohle píši již z mého prázdninového sídla (postele). Moje plány na prázdniny vcelku selhávají, až na tu flákačku. Tohle se děje především kvůli počasí, protože to tu je zase takové všelijaké. Konkrétně třeba v sobotu ráno. Měli jsme na plánu mít takové menší setkání se všemi studenty, kteří jsou zde v novém turnusu s mojí organizací. Inu, sešli jsme se na minigolfu. Ráno, když jsem vstal, mohl jsem snídat za zpěvu opeřenců a svitu slunce, než jsem došel na minigolf, tak už lilo. Sešlo se nás tam kolem patnácti a tak prostě normální posezení. Já a Japonci jsme tu od začátku roku, takže to se moc neměnilo a mohl jsem si zase procvičit svojí Japonštinu se starými známými. V evropském turnusu se objevilo nové složení. Oba Nizozemci, se kterými jsem na škole (Timo, Wibout), tak mě nechali ve štychu a ani se neukázali, místo toho se objevila řádka nových slečen. Německo, Nizozemsko, Francie, Belgie, prakticky jako loni. Tak uvidíme jak to bude na společném tripu na Jižní ostrov.

Co se minigolfu týče, tak tragédie, v dešti na to člověk ani nemá chuť, to jsme měli radši zůstat pod střechou, ale byl jsem jeden z mála co udělal jamku v jedné ráně . (OMYLEM!)

V neděli jsme vyrazili s naším novým spolubydlícím do Hamilton Gardens. Nový spolubydlící, Yuya, Japonsko, vypadá OK. Krom toho, že jsme hráli fotbal s Iráčany, tak jsem se byl ještě podívat ve skleníku na kvetoucí orchideje a bylo to něco, více opět v Galerii. Endžoj!

Jinak teď i něco ze zákulisí. V nejbližších dnech, dá-li náš internetový a křemíkový bůh, tak začnu migrovat webík. Když všechno bude probíhat hladce, brzy sem umístím přesměrování na nové stránky, obsah starých bude přesunut, což mi zabere asi nejvíce času. Staré stránky budou uchovány tak jak jsou. Galerie ještě nevím, patrně zůstanou kde jsou a pouze budu muset udělat utilitku k novým stránkám, ve kterých se galerie z Picasy zobrazí přímo. Logicky z toho plyne, že teď na nové příspěvky moc času nejspíš nebude, na e-maily se pokusím dostat a až bude všechno hotové, tak doufám, že se bude líbit. Každopádně se zatím budu muset nechat překvapit tím co z toho vzejde.