Už je tomu zase nějaký ten pátek co Coldplay vydali své poslední album a tak již všichni posluchači netrpělivě čekali na léto 2008, kdy vyšlo jejich zbrusu nové album pojmenované Viva la Vida. Poté co se mi tenhle kousek dostal do ruky, nemůžu říci jinak, než že tihle ostrovní muzikanti opět nezklamali. Tahle poměrně mladá kapela dala dohromady již několik alb a vždycky se předvedli s něčím novým, vždycky dokázali být originální i přesto, jak sami říkají, kopírují často a mají své inspirace v jiných umělcích.

Album Viva la Vida je pro mě spojeno s barevností, nejspíše proto, že dva videoklipy, Violet Hill a Viva la Vida patří skutečně k těm barvitým kusům, které lze momentálně vidět, to vše je ještě podtrženo obalem alba, kterému dominuje obraz z Francouzské revoluce (jméno obrazu i autora vám napoví google). Samotný obsah alba jistě potěší všechny, kteří si rádi poslechnou něco neobvyklého.
Album otevírá píseň Life in Technicolor, čistě instrumentální kousek, jakési intro do celého alba s hodně chytlavým rytmem i tématem jednoduché kytary. Následuje píseň Cemetries of London ve které se dostane ke slovu již celá kapela, akustická kytara, zpěv, klavír a chorus, poměrně podařený kousek. Album pokračuje písní Lost!, která mě hodně potěšila svým textem a rytmem. I jednoduchá písnička dokáže splnit svůj úděl, stačí se jen zaposlouchat do textu. Čtvrtou písní alba je mírně smutně-melancholicky laděná píseň s jednoduchým názvem 42. Další píseň nabitého alba nese název Lovers in Japan, která zase až tak moc nezaujme, poměrně plochá akustická část, takové intermezzo, vyplnění prostoru na CD. Tenhle dojem je však napraven hned několika následujícími písněmi. Píseň Yes si zaslouží zmínit už jen kvůli jejímu začátku, který prostě chytne. Smyčce v pozadí, rytmické bubny doplňují hluboké tóny vokálu občasně proložené smyčcovým sólem. Text vyloženě sedí k celé písni a Chris Martin si prostě vyhrál. Jako sedmá píseň se představí stěžejní píseň celého alba Viva la Vida, opět přicházejí na scénu chytlavé smyčce na které se parádně přilepí výborná práce s bicími a vokály, tahle píseň je rozhodně jedna z nejoriginálnějších kreací co jsem kdy slyšel, text samotné písně je tak trochu zvláštní, ale zajímavý. Následuje patrně nejlepší píseň alba Violet Hill, která je laděná do krásných tónů dominujícího klavíru, elektrické kytary a hodně živých bubnů. Na téhle písni se mi vyloženě zamlouvá a trochu vnucuje ten „beat“, který je protkaný písní od začátku do konce. Devátá píseň alba nese jméno Strawberry Swing a musím opět kladně kvitovat stránku dynamiky a rytmiky téhle písně, krásně koresponduje s textem a vůbec celou kompozicí. Předposlední písní na celém albu je Death and All His Friends, tenhle kousek si mě získal naprosto bezkonkurenčním klavírním doprovodem a tím jak je píseň od začátku do konce rozvíjena. Ještě aby ne, jedná se o jeden z nejdelších kousků na albu s délkou přes šest minut, kde ke konci opět navazuje úvodní elektronické téma z písně Life in Technicolor, tentokrát již se zpěvem a tím tak končí celé původní album. Ovšem jedenáctou, přídavkovou, písní na albu je akustická verze písně Lost!, kde má posluchač příležitost poslechnout si samotný zpěv, a tím pádem si tak lépe vychutnat text, pouze za doprovodu klavíru.
Musím říci, že celé album je prostě dalším klenotem z dílny britských hudebníků Coldplay a rozhodně stojí za to si ho nejednou poslechnout.

Coldplay – Viva la Vida

01 – Life in Technicolor: 02:38

02 – Cemetries of London: 03:20

03 – Lost!: 03:54

04 – 42: 03:57

05 – Lovers in Japan – Reign of Love: 6:50

06 – Yes: 07:06

07 – Viva la Vida: 04:04

08 – Violet Hill: 03:49

09 – Strawberry Swing: 04:09

10 – Death and All His Friends: 06:18

11 – Lost! (Acoustic Version): 03:39

Plný náhled obrázku je zde.