Komfortní zóna

Nebo také zóna pohodlí. O tomhle termínu se dá dočíst v publikacích zabývajících se společností a především řečí těla. Doporučuji především knihy jako ‚The lying ape‘, ‚The everything book about body language‘ či ‚Tajná řeč těla‘ od D.Lewise.

Abych to trochu upřesnil, jedná se o pomyslnou bublinu obklopující každého jedince. Publikace se malinko rozcházejí i s ohledem na to, zda-li se jedná o komfortní zónu, či osobní zónu (oba termíny jsou občas pomíchány).

Lze se dočíst, že komfortní zóna je rovněž i osobní prostor, který si každý jedinec chrání a jakmile je ona bublina narušena, jedinec je vyveden z rovnováhy. Modelové ukázky typu dotyk na rameno, či záda od někoho úplně neznámého. Přirozenou reakcí pro každého z nás je odtažení. Co je však zajímavější, komfortní zóna je několika publikacemi popisována rovněž jako jakési equilibrium vnějšího a vnitřního prostoru (okolí a duše), nikoliv pouze vnější prostor. Toto tvrzení mi dává větší smysl, než-li tvrzení osobní prostor = komfortní zóna.

Výše uvedený příklad dotyku je pouze ukázkou narušení osobního prostoru. Narušení komfortní zóny lze docílit několika možnými způsoby. Verbálně, nonverbálně, fyzicky, či kombinací. Uvedu na příkladu.

Člověk sedící na veřejném místě, vy sedíte na dohled a zjistíte, že daná osoba na vás neustále zírá, takový ten trochu zvláštní zkoumavý pohled. Vrozená reakce většiny z nás je oční kontakt v délce trvání maximálně dvou sekund, následuje přerušení očního kontaktu, který je po určitě době opět obnoven. Doba přerušení záleží na každém z nás, na sebevědomí, na zvídavosti, jedná se o individuální věc. Po opětovném zjištění, že daná osoba na nás stále upírá zrak následuje zpravidla delší odmlka mezi navázáním očního kontaktu z naší strany. Přirozený vývoj další situace je již zcela individuální. Jsou i jedinci, kteří vypláznou jazyk, či ukáží prostředníček.

Co však přichází ihned na začátku je samozřejmě pocit nejistoty, který se může projevit několika cestami. Osoba se může začít ošívat, popřípadě navázat rozhovor nachází-li se v blízkosti někoho známého, může dojít ke změně pozice hlavy, či celého těla, občas přichází obranná gesta jako zkřížené ruce či nohy. Toto byl příklad nonverbálního narušení komfortní zóny (tzv. vyvedení z rovnováhy).

Druhý příklad je verbální v kombinaci s fyzickým narušením, toto se však může lišit případ od případu daleko více. Kupříkladu sedíte na autobusové zastávce, posloucháte mp3 a najednou vám někdo zaklepe na rameno a vzdáleně přes hudbu slyšíte nějaké huhlání. Otočíte hlavu a ještě než sundáte sluchátka zírá na vás člověk s upřeným pohledem, neutrálním výrazem a stojí, tudíž hledíte vzhůru. Stále nevíte co po vás chce, protože tento proces od zaťukání a po první oční kontakt je během 2 sekund. Hlavou vám pouze probleskne co asi ten pobuda může chtít? Poté co sundáte sluchátka slyšíte poměrně přívětivý hlas hovořící spisovnou češtinou žádající vás o zvednutí nohy, jelikož dané osobě stojíte na šňůrách od batohu. Protože jsou první dva dojmy (mírně negativní vizuální / pozitivní verbální) rozlišné, většina lidí reaguje roztržitě, rozpačitě a omluvně. Rovněž jako důsledek vyvedení z komfortní zóny.

Třetí případ je pouze verbální. Opět veřejné místo a vy jste zadumáni do svých myšlenek zatímco se za vámi řadí lidé (zastávka MHD, lidé u baru). Pojednou za zády slyšíte poměrně útočnou větu typu „Ty vole tak jdi ne?“. Přirozenou reakcí je se otočit, někteří lidé se otočí a na výtku reagují, většina lidí se pouze otočí a osobu si pouze přeměří pohledem. Co je však zajímavé, daná osoba totiž hovoří do mobilního telefonu a radí svému kamarádovi zda-li jít na danou akci, či nikoliv. Než si tento fakt však uvědomíte, s vámi již povětšinou nějaký pocit zmítá. Zpravidla se jedná o poměrně negativní pocity vůči neznámé osobě za vámi a to ještě dříve než dojde na kontakt vizuální.

Ve většině případů by všechny tři výše zmíněné situace eventuelně pokračovaly, další konverzací, či kontaktem. Tímto se dostávám k jádru věci a tím jsou dané případy uvedené na mě, či na prostředí ve kterém se momentálně nacházím. I přesto, že Novozélanďané jsou národ poměrně vstřícný a srdečný, nejedná se o národ, který si vede dobře co se komfortní zóny týče, velice rádi se ve své komfortní zóně drží. Proto většina z podobných případů na Novém Zélandu s domorodci pokračování nemá.

Já jsem člověk od přírody zvídavý a poměrně rád se rozhlížím po lidech (když mám zrovna náladu). Novozélanďané však oční kontakt moc nemusí a je poměrně jednoduché je takhle z rovnováhy vyvést (i nevědomky), proto jsou nejen u nich tolik v oblibě sluneční brýle (i přes zimu). Ke stejné taktice jsem již také přistoupil, observace okolí je tak daleko jednodušší. Je zajímavé, že téměř většina místních domorodců jde po ulici a sleduje výlohy, či auta a raději se na chodníku vyhýbají až na poslední chvíli.

Když jednáte s někým jako jsou úředníci, či prodavači, tak většina lidí, hledí na ruce a oční kontakt je daleko omezenější. Vůbec nejhorší jsou patrně dopravní prostředky. 95% lidí se spolu nebaví ani když se znají a raději poslouchají mp3, či píší SMSky. Fenomén SMSek dospěl dokonce i do takového stádia, že někteří lidé jsou schopni napsat i 5000 SMSek měsíčně, ano i takové lidi znám. Ještě aby ne, když 2000 SMS zde v tarifu stojí asi 10NZD (120Kč).

Když už jsem se zde pustil s někým úplně neznámým do hovoru, šlo většinou o cizince. Konverzace s domorodci končí a začíná „V kolik jede autobus?“ „Kolik je hodin?“ Nebo v případě Maorů, „Hele chlape, nemáš zbytečný dva dolary?“ A možná i proto u sebe nenosím hotovost, ale jenom kartu.

Samozřejmě zde jsou i výjimky jako slečna provádějící jogging co má chuť zpomalit a pokecat si chvíli o počasí, nebo mladý kluk co zrovna přišel o papíry a má chuť si zanadávat na policajty. Faktem je, že já zrovna příliš komunikativní jedinec na první potkání taky zrovna nejsem, ale z toho co jsem tak vypozoroval, oni svojí komfortní zónu neopouštějí tak snadno, ale třeba jsem jenom špatný pozorovatel.

Proto rada na závěr. Není od věci svou komfortní zónu občas opustit, nebo jí i někomu narušit, někdy z toho může koukat i pozvání na kafe, nebo nová nabídka na práci.