Dalším poznatkem z Nového Zélandu, kde se můj pobyt již blíží ke konci, je místní (skutečně mizerná) telekomunikační kultura. Zřejmě by každý student měl na začátku střední školy dostat alespoň dvoutýdenní kurz telekomunikačních schopností.

Na jejich obranu musím říci, že já a moje e-maily, telefonáty nemají zrovna kdovíjakou úroveň, moje stylistika je jako ironic-lobotomic a o kompozici úředních dopisů a žádostí raději nemluvím. To čeho jsem se zde však stal svědkem je opravdu něco. Narážím převážně na komunikaci po telefonu. Jak je tomu u mě zvykem, jsem vyloženě magnet na Murphyho zákony a kdykoliv mi někdo volá, tak mám telefon buď vypnutý, potichu, nebo alespoň dvacet metrů ode mě kde ho beztak přes trojí (kartónovou) stěnu neslyším. V tomto případě však opomenu můj velice laxní přístup ke vzdálenému vyzvánění mé krabičky: „Když někdo něco chce, tak zavolá znova.“ Již asi desetkrát se mi stalo, že jsem se tedy k telefonu vrátil a zjistil onu výbornou věc, máte zmeškaný hovor. Tak zvednu telefon, zavolám zpět a v 99% případů se na druhé straně ozve „Yep!“ „Hi!“ či vrcholem zdvořilosti „Ehm…“ za tyto tři výše zmíněné reakce na zvednutí telefonu bych zabíjel, obzvláště když volám někam, kde ani nevím kdo to vezme, mezi kamarády a známými bych to snad bral.

Na většinu těchto odpovědí reaguji otázkou s kým mám tu čest, jelikož jsem měl z onoho čísla v ten čas promeškaný hovor, zajímalo by mě co mi kdo tak důležitého chtěl (zrovna když píši testy, večeřím, či jsem ve sprše). V 80% případů se mi dostalo odpovědi, že v ten čas telefon nikdo nepoužíval, že mi nikdo nevolal, či dokonce se ani nezajímají kdo se vlastně ptá. Občas se mi dostane ještě lepší odpovědi ve formě „Yep, and what?“-„Jo, a co?“ Logicky se divím, jo a co jste mi ksakru chtěli? „I don’t know.“-„Nevím.“ No a to už mi tečou nervy a pokládám. Buďto se jedná o naprosto vylízaná kancelářská paka provádějící nějakou formu dotazování, nebo o jiná individua, která ani netuší komu volala.

Druhým výsledkem tohoto telefonátu je, že poté co zavolám zpět se mě zeptají jestli to je Jim, John, nebo jestli je Martin už doma. Ne, nejsem ani Jim, ani John a Martin se domů už nevrátí, možná byste si příště mohli dát tu práci a zkontrolovat jaké číslo alespoň vytáčíte. Mrhání časem a prostředky na lidech, kteří se do telefonu ani nepředstaví mě už vážně nebaví. Přesto zase zavolám zpátky a víte proč? Lidé totiž občas potřebují něco důležitého, jako třeba když čekám na nové vízum, nebo potvrzení o odeslání jistých materiálů.