Cestou necestou po Jižním ostrově

aneb 13 dní, 12 nocí, 36 lidí, jeden autobus a spousta legrace

Když jsem 30. listopadu brzo ráno stál v Hamiltonu a díval jsem se na lidi kolem, vážně jsem nevěděl jak to všechno bude. Jediným mým vodítkem bylo pouze pár lidí, které jsem znal již zminula, jinak se to kolem mě hemžilo lidmi, které jsem viděl poprvé v životě.

Věděl jsem od minulých studentů a mých přátel, že výlet po Jižním ostrově je vždycky neskutečný zážitek, ale že to bude taková bomba, to jsem vážně netušil. Přestanu tedy plácat o nesmyslech, hovořit neurčitě a používat superlativy o věcech, které jsem ještě nepopsal, přejdu tedy rovnou k věci.

 

Jenom informační obláček. Celý popis mojí cesty vznikal v době mezi velkou a malou stranou, omluvte prosím všechny chyby v psaném textu, budou dodatečně upraveny. Celý příběh a popis cesty byl rozdělen do sedmi dílů jenž vyjdou v době mezi 14.12.2009 a 17.1.2009. Články jsou načasovány na dobu mojí nepřítomnosti. Vzhledem k nejistotě konektivity v době mé nepřítomnosti se může stát, že se sem občas vloudí nějaká rychlá glosa z mého cyklistického putování které podniknu v době mezi 15.12. a 20.1.

Všem skvělým lidičkám a známým přeji i vše nejlepší do příštího roku, hodně štěstí a ještě lepších momentů do budoucna a samozřejmě krásné Vánoce!

30. listopadu – Den 1

24 studentů se setkává na autobusovém nádraží v Hamiltonu a hned se s několika dávám do řeči. Již ze školy znám dva Holanďany Timo a Wibout, následně se setkávám s dalšími legendami časů dávno minulých a to jsou dva Japonci Naotoshi a Ryosuke, plus dva Thajci Surawee a Mod. S Holanďany suverénně zabíráme celou zadní pětisedačku, což se později ukazuje jako velice strategický tah. Z mojí cesty do Paříže už znám i pár triků na spaní v autobuse, takže sedmihodinová cesta do Wellingtonu ubíhá docela v poklidu. Přibližně každé dvě hodiny nám náš milý řidič Doug (the Head) zastaví někde u pumpy či odpočívadla abychom se mohli protáhnout a občerstvit, taková silniční klasika. Přijíždíme do Wellingtonu, hlavního města Nového Zélandu. Nejzajímavější prvek tohoto města je patrně architektura, dají se zde nalézt stavby napodobující různé slohy, ale i různé patvary slohů evropských. Protože kluků cestuje pouze osm, zpravidla nás vždycky našlápnou do jednoho, či dvou pokojů, o zábavu rozhodně tedy není nouze. První noc trávíme v backpackers přímo v centru. Ubytovna se nachází v bývalém hotelu, který má neskutečně krásnou vnější architekturu. Z oken lze vidět na záliv, nádraží i budovy parlamentu. Také jsme tam našli nezabezpečenou wi-fi síť s rychlostí kolem 500kb/s, jak by řekl Horst Fuchs „A to se vyplatí!“
Ubytování je na adrese:

Downtown Backpackers

1 Bunny Street

Wellington

Hned první večer se známe už všichni tak povrchně, ale nejvíce samozřejmě s mými sedmi spolubydlícími. Holanďan Timo je klasický stokilový rugbista, vtipálek, prostě výborná osobnost se kterou se snad ani nedá neskamarádit. Stejný je i Wibout, věčně vychechtaný dlouhán, magnet na ženský, výbornej člověk. Snad největšími komedianty byli oba Thajci. Surawee, který si sám říká Steve, což jsem poupravil na SteveO a to se chytlo mezi ostatními hned po shlédnutí Jackassu. SteveO je hrozný šprt, pamatuji si ho když přilétnul se mnou a ten skoro ani nepromluvil. Teď tu hubu zase ani nezavřel a snažil se nás všechny přechytračit, čímž si příliš obliby nezískal. Svoji komediální funkci splnil na výbornou, hlavně svojí hláškou „Cough, cough.“ Druhým Thajcem byl Mod, alias Keylab, alias Pumpkin, čili Dýně. On je tak trochu mentál, ale klaun. Má neskutečný talent mě neustále srát, ale dohánět smíchy až k slzám. Anglicky se naučil, přesto se jeho legendární ‚biš‘ místo ‚bič‘ dostalo mezi Top10 celé hitparády.

Dále nás provázeli dvě legendy z Japonska. Trochu ostražitý a plachý Naotoshi, který je však ohromný vtipálek a prostě hodně poevropštěný týpek a také Ryosuke, což je legenda sama o sobě. Neustálé „Yucky-ey“ by se normálně po dvou dnech opustilo, v jeho podání jsme se tím i loučili. Ryosuke je velký srandista, drží krok ve vtípcích a nemá žádné zábrany, vážně, ale o tom až později. Za ten rok na NZ se hrozně změnil a tím myslím k dobrému, poevropštil se, přesto si udržuje svojí kulturu. Je to samouk několika jazyků, takže nás bavil svým „Ik ben chel“ neboli „Jsem tak trochu nadržený“ v holandštině, více snad není nutné psát. Byl s námi i jeden Němec, Mathis. Ten se však příliš neuchytil, byl to spíš takový typ člověka ne pro srandu s dobrou partou, ale pro nudu s holkama, na které se neustále snažil udělat dojem. No a pak jsem tam byl já, ale mě všichni znáte…

 

1. prosince – Den 2

Ráno jsme si všichni pod dozorem naší milované Rowan udělali balený oběd na celý den plus snídani a po urychleném balení jsme byli připravení na odjezd. Zajímavé je, že i přes veškerá varování, že před vchodem je ohromné psí hovno, spousta lidí si ho stejně vyšlápla, či projela kufrem, no humus. Protože jsem se v noci moc nevyspal (cca 2 hod.) a na důvody se mě neptejte, tak jsem v autobuse vypadal asi tak jako to co před vchodem hodně lidí vyšláplo.

Autobusem jsme se přesunuli na trajekt Interislander, který nás dopravil na Jižní ostrov Nového Zélandu. Naprostá paráda, cesta trvá tři hodiny a mezi ostrovy pendlují dvě ohromné lodě s kapacitou až 1600 lidí. Cestu jsme si ukrátili sledováním filmů na mém kompjůtru a občasným spánkem. Patrně nedostatek spánku byl hlavním spínačem mého kávového maratonu, tedy nejen mého. Za celou dobu na Novém Zélandu jsem měl snad tři šálky kávy, nepřeháním. Když vidím kolik toho vychlastá moje novozélandská ‚maminka‘, tak se mi totiž dělá zle.

Na tomhle výletu mě občas držely na nohou i tři kávy. Tedy nejen mě, tohle praktikovali skoro všichni. Stal se ze mě téměř kávomil a tak musím doporučit jakoukoli kavárnu Robert Harris. Fakt super kafíčko, příjemné ceny a krásné slečny za pultem, většinou.

Po příjezdu na Jižní ostrov jsme měli rozchod v malinkém přístavním městě Picton. Koupili jsme dva balíčky karet, které se poměrně osvědčily a poblbli jsme v parku na dětských houpačkách. Teenagerovská klasika. Následně nás doplnila skupinka z Jižního ostrova. Studenti z Christchurch a jejich dozor, přívětivá a vtipná Michelle. V Pictonu se to přímo hemžilo mořskými ptáky a občas jsem fakt měl strach, že na mě něco přistane, tolik ptactva je občas až neúnosné, hlavně když to chytré Japonky ještě přikrmují!

Cestou na jih jsme se na chvíli zdrželi i v Nelsonu, no naprosto chaotické místo. Příliš mě nezaujalo a ani jsem nepochopil proč měli většinu zboží tak draho. Cesta na ubytování nám zabrala asi tři hodiny a již druhý den nejen pro mě cestování autobusem začalo být pěkně otravné. Když chce člověk spát, to aby si vzal na pomoc Kamasutru s popisem všech možných poloh. Když chce člověk hrát karty, tak se jedná o absolutně nemožnou věc, protože se nedá hrát a dívat na všechny, ale to je jedna z mála nevýhod našeho cestování.

Po příjezdu na ubytování v Kaiteriteri jsme si mohli dovolit pořádný bordel, bydleli jsme na samotě u lesa po celé dva dny. Hned první večer jsme si šli zahrát touch, což je verze rugby pro slečny a chcípáky jako jsem já. Udělal jsem si docela dobré renomé, protože jsem zaskóroval drtivou většinu bodů mého týmu (a nechutně jsem si sedřel bok a záda). Udělali jsme si ještě výlet na nedalekou pláž, voda byla docela studená, ale nakonec jsem si do vody s několika dalšími blázny (Holanďany) prostě skočil. Ubytování byla prostě nádhera, samota, měli jsme hudbu a slečny, jen chybělo chlazené pivo.

Zajímavý je výčet národností. Japonsko, ČR, Holandsko, Lucembursko, Belgie, Německo a Francie. Jak jsme si po cestě ověřili, na Novém Zélandu je neskutečně mnoho studentů z Německa, tedy spíše studentek, což je ještě lepší…

 

 

2. prosince – Den 3.

Ráno jsme do sebe něco málo hodili a hned jsme se naskládali do autobusu a jeli do Abel Tasman National Park. V okolí našeho ubytování se nacházela oblast plochých pláží. V těchto místech při odlivu není vůbec žádná voda, vypadá to dost divně, prostě prodloužená pláž na které čas od času stojí osamocená plachetnice, trochu jako vyvržená velryba. Při přílivu to vypadá jako obyčejné, poměrně mělké moře.

V národním parku jsme měli asi hodinový pochod skrze bush až k moři. Den to byl překrásný a slunce svítilo jako blázen, odpoledne jsme trávili na pláži Marahau. Zvesela jsme naskákali do docela studeného moře a užívali jsme si písečných dun. Tentokrát jsme si s kluky zahráli touch, vzhledem k tomu, že jsme neměli míč, hrálo se s kusem dřeva, což bylo občas o prsty či o zuby. Skákat po hlavě do písku je daleko lepší než na trávu, tentokrát se vše obešlo bez zranění.

Cesta zpátky k autobusu byla v pohodě, teprve až k večeru mě začaly pálit záda, zřejmě nedostatečné namazání a opravdu ostré slunce se na mě podepsalo. Po návratu do tábora jsme šli ještě na vodní skluzavku, kde jsem se svými šusťákovými kraťasy suverénně kraloval jako nejrychlejší, udělal jsem i onboard video, které snad bude brzy k mání na youtube.com. U večeře mě s Timem chytnul neskutečný záchvat smíchu ohledně „Yucky-ey?“ takový ten společný vtip, kterému nikdo nerozumí a asi až po patnácti minutách smíchu mě to přešlo. Ještě jsme si dali večerní mač v touchi a chvíli hraní karet ve společné místnosti, takový parádní večer se všemi skvělými lidmi.

V odpoledním plánu jsme měli i jízdu po moři v kajacích, k tomu bohužel nedošlo, protože jsme prý přišli příliš pozdě, ale to nám vážně nijak nevadilo .

 

3. prosince – Den 4.

Ráno nás čekala rychlá snídaně a (ne)důkladný úklid celého zařízení. Prostě taková klasika, každý udělal kus a dohromady nikdo neudělal nic . Naskládali jsme se do autobusu a s občasným prospáním jsme se vydali k Pancake Rocks čili Palačinkovým kamenům. Jedná se o sedimentální útvary, které moře vytvarovalo tak, že to vypadá jako vrstvy palačinek naskládané na sobě.

Cestu v autobuse nám zpříjemnil Timovo řev poté, co ho ze spánku probudil asi sedmicentimetrový brouk, který si to štramákoval po jeho obličeji. Ten začal řvát jak malá holka (stokilový rugbista), probudil všechny a aby toho nebylo dost, skoro mi toho hmyzího xindla rozplácnul o oblečení, no prostě legendární probuzení. Zjistili jsme, že Ryosuke spí s polootevřenýma očima, což je docela strach nahánějící, u něho člověk fakt neví, jestli je vzhůru nebo ne. Ještě jsme se stavili u tradičního posezení u kafíčka a dostali jsme spásný nápad. Při zastávce v supermarketu jsme si koupili šestku Carlsberga, to abychom doplnili nedostatek tekutin v těle .
Ubytovali jsme se v Greymouthu, hned vedle nás spali přiožralí motorkáři, takže o zábavu nebyla nouze. K večeři jsme měli vnitřní barbeque, to kvůli počasí, které bylo studené, deštivě a poměrně větrné. Počasí nám však již nezabránilo v tom, abychom s Diny, Alice, Timem, Wiboutem, SteveO a Keylabem šli na pláž a dali si studenou koupel. Jen pro všechny zvědavé, venkovní teplota: na dvě mikiny, teplota vody prý kolem 13°C, větrno, deštivo. Co byl však trochu problém, že nás všechny začal odnášet proud a byl docela problém se vrátit na pevnou zem. Plavání na západním pobřeží tedy vážně není dobrý nápad. Aby toho však nebylo málo, po horké sprše jsme posbírali dřevo a šli udělat nádherný táborák přímo na pláž, kde jsme s Holanďany dodělali šestku a asi s polovinou autobusu jsme zůstali u ohně až dlouho do noci.

 

 

4. prosince – Den 5.

Ráno počasí nebylo o nic lepší, ba dokonce pršelo daleko více než den předešlý. U snídaně bylo asi stopadesát dalších lidí, takže se to pěkně protáhlo. Autobusem jsme se dopravili do městečka Hokitika, kde jsem si utvrdil, že některá novozélandská zařízení mají příšernou obsluhu. Čekat 15 minut na jednu kávu je děs. Na stůl vám ještě plácnou stojánek s číslem aby věděli kdo si kávu objednal, přesto se najdou i takový experti, kteří projdou kavárnu třikrát a stejně nakonec začnou hulákat kdo že si to kafe objednal.

V tomto malém městečku jsme šli do místní malinké sklárny a musím uznat, že české sklo je fakt nejlepší, oni si tu na skláře pouze hrají, za poměrně tuctové kousky si ještě účtují velké sumy. Bohužel nás však později čekalo zklamání. Měli jsme na plánu čtyřhodinový pochod na ledovec Fox. Toto se však kvůli ohromným dešťům nekonalo, spláchlo jim to většinu stezek, několik heliportů a také pár lávek, je to trochu škoda, protože na tenhle pochod se těšila valná většina z nás. Udělali jsme si alespoň zastávku v netradičním muzeu o jelenech, kde nás informovali o tom, jak se zde s jeleny zacházelo. Stejně jako některé jiné druhy i jelen sem byl zavlečen a přemnožil se. V druhé polovině dvacátého století se zvedla cena masa a tak začala hotová jatka, byli najímáni lovci a jeleni se stříleli ve velkém množství a helikoptérami byli dopravováni do nižších poloh odkud směřovali hlavně na německý trh. Posléze se prosadil nápad jeleny nestřílet, ale chytat a chovat v oborách. Do trendu se tedy dostala puška sítí a helikoptéry dostaly daleko větší význam pro obyčejné Novozélanďany.

Ještě jsme si zašli do kina, kde nám pustili krátký film s pohledy na ledovec, jeden z mála který stále roste, a také jsme se šli podívat do školy ledovcového lezení. Mají tam ohromnou lednici kde na jedné straně leze týpek s cepíny a na straně druhé je jiný týpek, který ty díry zalepuje, docela vtipný kousek lidské vynalézavosti. V tomto centru jsem také narazil na práci českého fotografa Petra Hlaváčka a nestačil jsem se divit, velice zdařilá práce.

K večeru jsme se ubytovali poměrně blízko u ledovce v jedné místní vesničce, kde jsme měli přichystanou i večeři. Protože jsem měl jedno pivečko na lačno, musel jsem si odskočit a když jsem se vrátil, tak jsem si říkal, že to moje jídlo je nějaké ostřejší, ale dojedl jsem to, teprve poté všichni vyprskli smíchy, že prý tam byla pěkná spousta pepře a tabasca. Jak říkám, ostřejší to bylo, ale jíst se to dalo, zřejmě mě vindaloo již vycvičilo . No a když už jsme byli u té zábavy, tak šlo do tuhého, tabasco se cpalo za zády do jídla snad každému u našeho stolu. Nakonec se udělal zabijácký mix; voda, tabasco, zmrzlina, kousky ovoce, asi deci piva, kakao, omáčka z masa, prostě všechny splašky co byly na stole a kdo to za 21 dolarů vypije (společné peníze). Já jsem fekál extrémní, ale po jednom cucnutí mi to pěkně kroutilo hubou a rolovalo střeva. Kdo myslíte, že to nevychlemtal, Japonec Ryosuke to dokonce i exnul, na ten humbuk se přišlo kouknout i pár lidí z kuchyně. Další z mnoha nezapomenutelných momentů celého výletu.

Aby toho pro ten večer nebylo málo, Ryosuke se později objevil s monoklem, holky dostaly jeden z excelentních nápadů; vytáhnout šminky. Později jsem pod kudlou skončil ještě já a Wibout. Ryosuke a Wibout to ještě dotáhli k dokonalosti tím, že se převlíkli do ženských šatů a to už jsem si připadal jak na travestyshow, či nějaké homopárty. Ještě jsme se poměrně dlouho do noci dívaly na filmy na notebooku a pak už se šlo spát. Ještě musím podotknout, že některé pokoje ve kterých jsme spali páchly víc když jsme přijeli než když jsme odjížděli a to už je co říct.

 

 

5. prosince – Den 6.

Ráno jsme jako na potvoru měli nádherný den, přesto jsme se na Fox již nevraceli. Popojeli jsme kousek od ubytování abychom se podívali na nejvyšší horu Nového Zélandu nesoucí jméno mt. Cook. Cestou jsme se ještě zastavili na lososí farmě, kde jsem si dopřál lososí sendvič a musím říct, to byla LA-HO-DA!!! Lepší rybu jsem takhle zčerstva ještě neměl, já snad začnu na starý kolena jezdit někam rybařit.

Jinak čas v autobuse jsme si přikrátili tím, že Ryosukemu jsme nalili tabasco do pusy když spal, no nářez největší. Ten je ale po probuzení tak tuhej, že neví ani jak se jmenuje, vážně. Jednou mu Timo do huby nacpal i pantofli a ten o tom za deset minut ani nevěděl co ho to vlastně probudilo.

Zastavili jsme se na jedné pláži a za krásného dne jsme si šli chvíli zaházet s tím šišatým zázrakem, míčem. Na pláži jsme bohužel nijak dlouho nepobyli a jeli jsme do Stuart Landsborough’s Puzzling World. Jedná se o jakýsi zábavní komplex plný hlavolamů, optických klamů apod. Poměrně zajímavá věc, nejvíce mě zaujala místnost plná sledujících obličejů a také hologramy, či nakloněný pokoj.

Po cestě jsme se ještě zastavili v městečku Wanaka, kde si oba Holanďani dopřáli studenou koupel v místním jezeře jehož jediným zdrojem vody jsou ledovce a tající sníh, takže si asi dovedete představit proč jsem se tentokrát nezúčastnil. O několik hodin později jsme dorazili do Queenstown, města adrenalinových sportů! Ubytování v Queenstown bylo naprosto bezkonkurenční, bydleli jsem asi deset minut od centra a měli jsme půlku domu jenom kluci pro sebe, ten bordel si nedovedete představit.

Na večeři jsme si skočili do města, kde jsem si dopřál vindaloo a tentokrát mě fakt pálilo dvakrát. Skutečně jedno z nejříznějších jídel co jsem kdy měl, tentokrát bylo však s pivem, kterého jsme si dopřáli dostatek, ještě aby ne, měli jsme vlastní lednici a dva dny na stejném místě. S lahváčem v ruce a partou super lidí jsme se koukali na filmy, hráli karty a klábosili asi do dvou do rána.

 

6. prosince – Den 7.

Ráno se nikomu moc vstávat nechtělo, přesto jsme se z postele vykolíbali poměrně brzy a hned po snídani jsme se lanovkou vydali až na samotný vrchol hory Bob’s Peak, která dominuje celému Queenstown. Výhled je odsud naprosto úžasný, přilehlá údolí, ohromné jezero a poměrně malinké město si vás prostě musí získat. Měli jsme zaplacenou jednu jízdu na bobové dráze, takže jsme do toho naskákali a dali si drobný závod dolů, jednou však nebylo dost a na podruhé jsme si s pár lidmi dali i rychlejší dráhu. Startoval jsem jako osmý a dojel jako třetí, rychlost mám prostě v krvi a pecky to byly naprosto neskutečný . (pro pamětníky, asi jako ze Štěpánky na ledu dolů!)

Jako odpolední program jsme si s Timem zaplatili riversurfing. Jedná se o adrenalinovou aktivitu, kde v desetistupňové řece Kawarau (snad to je správně) sjíždíte za podpory prkna jejich místní peřeje. Skupinku asi dvanácti lidí nás odvezli asi třicet minut od Queenstown, kde nás navlékli do neoprenu a záchranných vest. Vypadali jsme jako jednotka německých potápěčů připravených k výsadku. Jedinou nevýhodou neoprenu je, že na slunci v tom chcípáte vedrem a ve vodě vám některá místa doslova mrznou. Nohy jsem v botách a ploutvích necítil po deseti minutách, ruce jsem necítil taky. Neopren poměrně dobře držel teplo, přesto mi některé partie prostě mrzly, především záda a podpaží, což je u neoprenu prý klasika.

Po chvíli školení jsme se pustili po řece dolů, já jsem zůstával mezi posledními, hlavně proto, že mě několikrát vcucnul vír pod hladinu, nebo jsem zůstal viset v pračce odkud mě museli tahat instruktoři . Po asi hodinové jízdě nás zapřáhli jednotlivě za skútr a povozili po řece, ještě jsme si dali skluzavku a skoky a pak již hurá pod horkou sprchu. V některých místech řeky si prý natáčely i kousky Pána Prstenů, ale čert ví, mají tu z Pána Prstenů fakt hrozný business. Z neoprenu se mi také začaly loupat má spálená záda a po několika hodinách ve vodě jsem byl unavený jako kotě.

Svojí vtipnou chvilku jsme si ještě užili při nákupech, když se Timo snažil prokázat svůj věk středoškolskou průkazkou, studentskou slevu na pivo však nedostal . Co však bylo lepší dostat dvě velké krabice nepozorovaně na ubytko, úkol hodný mistrů… K večeři jsme měli místní tradiční Maorský pokrm Hangi. Jedná se o brambory, sladké brambory – kumara a různé druhy masa pečené, dušené na rozpálených kamenech několik hodin pod přikrývkou zeminy. U večeře jsme se strkli se zájezdem asi třiceti německých studentek, které se později objevily i u večerní zábavy u nás na ubytku. Jak jsem si utvrdil, kluků výměnných studentů tu fakt moc není. Aby toho nebylo dost, naše holky dostaly nápad se jít o půlnoci koupat do místního jezera, které pochopitelně mezi nejteplejší nepatří (cca 10°C).

Vedeni francouzskou Julie se asi deset lidí vydalo na koupel. Tu jsem si nechal ujít i tentokrát, o legraci však ale nebyla nouze ani na břehu a zbytek večera byl ve znamení filmů, karet a novozélandského piva, což jsou hrozné břečky, už abych byl doma.

Drobná poznámka o Queenstown, jedná se o rozhodně nejlepší město Nového Zélandu. Město i přes poměrně malou populaci žije, o zábavu není nouze, aktivity jsou dostupné na každém rohu, toto město jednoznačně kraluje.

 

 

7. prosince – Den 8.

Náš řidič Doug the Head měl svůj zákonem daný den odpočinku (piva) za sebou, takže jsme po snídani mohli vyrazit. Ještě jsme ale museli schovat krabice piva, což byl další úkol hodný mistrů , ty Češi a Holanďani jsou ale hrozný prasata… Úklid ubytování byl také pěkný oříšek, přesto jsme to zvládli na jedničku a po pořádné porci kávy jsme byli připraveni jet. Naotoshi si celou cestu krátil chvíli tím, že spal… na mém rameni.

Po cestě jsme se ještě zastavili u Church of the Good Shepherd, což je malinký kostelík u jezera Tekapo, nádherné místo mezi horami, krásný kus Bohem stvořené země. Celé místo je poseto kytkou, kterou neodborně nazýváme kočičí dráp. Jedná se o skutečně výjimečné místo.

Následoval několikahodinový přesun do Christchurch. Jakmile jsme dorazili na pokoj, chtěl jsem si zabrat jedinou samostatnou postel, protože zbytek byly palandy. Jako obvykle jsem měl klíče v držení já a jakmile jsem otevřel pokoj, tak Timo mi skočil na postel a totálně zdemoloval jednu nohu postele. Následovala tedy další noc na palandě, jak já tenhle typ postele nesnáším… Po večeři jsme si šli s menší skupinkou lidí projít Christchurch a musím říct, že město mě zaujalo svojí architekturou, která se na Novém Zélandu rozhodně vyjímá mezi ostatními městy. S Belgičankami jsme zapadli do belgické hospůdky, jedna z mála, kde se dá najít točená Stella.

Docela nechápu politiku novozélandských hospod, pokud vám není 18 nemůžete v ní ani sedět a cucat colu. Trochu opruz pro mladší účastníky zájezdu.

 

8. prosince – Den 9.

Snídani jsme měli v nedalekém Arts Center, kde jsme si za podmračeného počasí dopřávali chutné krmi pod vzrostlými stromy obklopeni krásnými budovami. Kluci pak zapadli do nějaké herny, čemuž jsem zrovna moc neholdoval a vzdálil jsem se do centra ke katedrále. Co čert nechtěl, rovnou na sedačce uvnitř jsem našel poslední model BlackBerry, což je mobilní telefon, či komunikátor v ceně cca 1200NZD, či 14,000 Kč. Najít telefon přímo v kostele je fakt děs, kdyby to bylo v parku, tak nemrknu okem a když mi majitel nezavolá, telefon je můj. Takhle jsem ale neměl ani moc času před odjezdem z Christchurch, takže jsem to odnesl na nedalekou fízlárnu, kde jsem vyplnil papíry a o den později jsem dostal e-mail, že anglický turista byl šťastný jak blecha když si jej vyzvedával. Takovýhle telefon se totiž obyčejně nevrací . Tak jsem si to alespoň u Něj tam nahoře zase trochu za ty moje lumpárny vylepšil, teda snad, doufám, že na mě koukal .

Po téhle taškařici jsem si užil pár nadávek od mých spolucestovatelů kamarádů, ale jak sami všichni uznali, dobrý skutek se cení. Ještě jsem se po městě projel elektrickým autobusem a zašli jsme do místního muzea. Zde se v rohu věnovaném místnímu plochodrážnímu závodníkovi smála pozlacená Jawa, tak jsem byl skoro jako doma .

Asi po třech hodinách v autobuse jsme dojeli do přímořského města Kaikoura, kde jsme dostali snad nejzasmraděnější pokoj co jsem kdy měl. Raději jsme se tedy vrhli do bazénu a vířivky, kterou jsme měli v ceně ubytování. Příjemná relaxace po ubíjejícím autobuse.

Po večeři jsem chtěl ještě zkusit nějakou wi-fi síť, bohužel však po zapnutí wi-fi karty se PC resetoval a sekal, měl jsem neblahé tušení, že šla karta do věčných lovišť, takže jsem PC rozebral a juknul trochu dovnitř, protože jsem neměl druhý šroubovák nemohl jsem to všechno otevřít pořádně, ale večerní nudu jsem tím fakt zabil. Problém jsem bohužel nenašel.

 

 

9. prosince – Den 10.

Ráno jsme v našem pokoji tak trochu zaspali, takže balení a úklid odpadnul, každý zabalil kus věcí co se někde válel, takže každý měl věci někoho jiného. Snídaně byla lopatová, čili naházet a polknout. Na ranním programu jsme měli plavání s delfíny. Místní unikátní mořský příkop sem vábí delfíny, velryby a různé druhy mořských živočichů. Nasoukali jsme se do neoprénů a vydali na moře. Vzhledem k nehezkému větrnému počasí to nebyl dobrý nápad. Měli jsme nejmenší ze tří lodí a tak to s námi na vlnách pěkně házelo. Byl jsem docela v pohodě a prvních patnáct minut jsem si dělal legraci ze zeleného Ryosukeho. Pak jsem si na deset minut dáchnul a jak jsem se probudil, jakoby se přepnul vypínač a mě bylo blbě. Šavlotvornil jsem jak zvíře, přesto jsem skočil do vody asi na pět minut a měl jsem kolem sebe asi tři delfíny, bylo mi však tak zle, že jsem si to vůbec neužil a šel jsem raději zpátky na palubu. Blbě mi bylo ještě hodinu potom, no hrůza děs, na moře mě již nikdo nedostane. Lidí však ten den blilo daleko víc.

Poté jsme se přesunuli zpět do Pictonu, odkud jsme jeli trajektem zpět na severní ostrov. Naotoshi se mě snažil učit základy japonského písma, ale je to takový maglajz, že je lepší se japonsky učit foneticky. Byli jsme zase zpátky ve Wellingtonu v již prověřeném baru. Kulečník a pár piv, to je prostě moje. Báječně jsme si pokecali s naší pečovatelkou Rowan a spát se šlo zase pozdě. Dokonce jsme měli i ten samý pokoj jako několik dní předtím.

 

10. prosince – Den 11.

Ráno jsme měli na programu prohlídku parlamentních budov. Jedná se o čtyři domy, hlavní a dominantní je takzvaný beehive, čili úl. Budova se mi příliš jako parlamentní nelíbí, vypadá spíše jako muzeum moderního umění, nebo tak něco. Pouze dvě budovy jsou více historického ražení.

Ještě jsme šli navštívit muzeum Te Papa, což je poměrně moderní interaktivní muzeum. Asi nejvíce jsem si vyhrál s ohromným technickým kouskem. Několik obřích obrazovek je propojeno k počítači, fotografické prezentace je možno ovládat speciálním ukazovátkem ve tvaru baterky, prostě výborný technický počin.

Poté následoval přesun do města Rotorua, města síry a smradu. Přesun trval asi šest hodin a protože se nám dozadu na sedačky nastěhovali další lidé, tak jsem sebou plácnul na stísněný prostor za sedačkami a spal jak mimino ve škvíře asi 30cm. Na večerním programu jsme měli turistickou atrakci tradiční Maorský koncert a opět večeři ze země Hangi. Koncert byl velice zajímavý i přesto, že jsem z něho cítil jakousi turistickou náturu. Nejlepší počin byl náčelník s tetovaným zadkem, z toho nespím ještě teď .

Po večeři jsme všichni naskákali do termálního bazénku a následovalo několik hodin vodních sportů, relaxace a blbnutí. Jediné co chybělo bylo šampaňské, či pivo. Takový bazén je prostě výborná věc! Ještě lepší je mít voděodolný foťák a všecko to zdokumentovat! Jinak náš pokoj opět smrděl neskutečně, tentokrát všudypřítomným sirovodíkem, fakt nářez, nutno podotknout, že i sloní prd by se tomu smradu nevyrovnal.

 

 

11. prosince – Den 12.

Ráno jsme se šli projít kolem nedalekých termální vřídel. V některých bublalo bahno v jiných smrádla voda. Takové divočejší Karlovy Vary bez Rusů, turistů a architektury. Na plánu jsme měli i Wet Zorb, což je obří nafukovací koule s trochou vody ve které vás s dalšími dvěma kamarády pustí z kopce dolů. Už jsem se těšil jak udělám nějaké onboard video, ale bohužel nás předběhli nějací jiní turisté a čekací doba byla v řádu hodin, takže jsme tuhle aktivitu poměrně neradi museli vypustit. Místo toho nás vytáhli na kayaky na nějakém jezeru, což byla taky legrace. Já a Wibout jsme dostali nějaké profesionální závodní kusy, na otočku kolem dokola jsem potřeboval půl jezera a převrátit to nebyl žádný problém, ale sám jsem na tom vyvinul rychlost o které mohly i dvojkayaky jenom snít.

V odpoledním programu jsme měli prohlídku jeskynní. Protože jsme všichni kluci museli pochodovat asi tři kilometry po šutrech zatímco se ostatní vezli, moc nadšení jsme nebyli. Trojice párků k obědu přímo z grilu dovede však zvednout náladu. Stejně tak i skučící Keylab, který spořádal pytel švestek a následně spotřeboval půl rule toaleťáku, prostě klasika .

Šli jsme do dvou jeskyní. Ta první byla plná takzvaných glowworms, čili světélkujících červů. Jedná se o druh červů, kteří žijí pouze na Novém Zélandu a na pár místech v Austrálii. Obývají pouze několik jeskynní a světélkují kvůli vábení hmyzu, kterým se poté živí. Je to velice netradiční a zajímavý zážitek. Na raftu jsme měli asi dvacetiminutovou prohlídku jeskyně, kde při zhasnutém světle vidíte i dva metry před sebe a to jen díky světlu z červů. Strop nad vámi vypadá jako nebeská obloha v noci, naprosto úžasné! Prakticky celou dobu jsme byli všichni beze slova. Absolutně dechberoucí.

Druhá jeskyně byla spíše jen jako doplnění. Byla poměrně krásně vyzdobena vápencovými útvary. Poslední noc jsme trávili v Hamiltonu v ubytovně nedaleko města. Měli jsme k dispozici vlastní prostory a kuchyň, kde měla každá národnost na starosti přípravu jednoho pokrmu. To mi přišlo trochu nefér, ale zvolil jsem dělání mrkvového salátu, naštěstí jsem měl trochu pomoci od Němky Nely a Belgičanky Dorien (budou uvedeny na mém náhrobku ). Vzhledem na množství mrkví jsem byl překvapivě snad poslední kdo začal a první kdo skončil, ostatní se dělali s různými blbostmi, nejvíce snad zabraly francouzské palačinky.
Nejlepší jídlo měl Keylab. Opravdu výborné vepřové ve sladké omáčce Tariyaki. Následovalo večerní představení, kde se objevily aktivity jako nečekané pojídání wasabi, tanec, zkoušky a takový ten tanec, kdy se vždycky vezme jedna židle. Test i židle jsem vyhrál. V testu byly úkoly jako sežeň si podprsenku, přiběhni ve spacáku a podobně. Pokud mě tedy uvidíte na fotkách s podprsenkou na hlavě, nevydírejte mě. V židlích jsem vyhrál trochu nečestně, vždycky jsem jí totiž někomu ukradnul pod zadkem .
Poslední noc jsme šli všichni spát vážně pozdě, bylo to takové definitivní rozloučení se mnou jako jediným odjíždějícím Evropanem, několika odjíždějícími Japonci, oběma Thajci a Francouzskou, která odjela do Austrálie.

12. prosince – Den 13.

Ráno jsem odjeli z Hamiltonu abychom ještě před polednem vyložili oba Thajce a Francouzsku. Následoval výlet na Skytower, což je naprosto bezkonkurenční zážitek. Z Tima jsem si trochu dělal srandu, protože má z výšek strach celou dobu se držel zábradlí a daleko od oken, já jsem si vesele skákal na prosklené podlaze . V patře je kavárna ve které mají kouzelný klavír, z čehož jsem byl naprosto u vytržení, klavír, který hraje sám!

Odpoledne jsme měli asi hodinu na procházku, hodně mě překvapil McDonald’s, který vlastní nádhernou budovu přímo v centru města, tohle by v Evropě asi neprošlo . Poslední chvíle jsme trávili procházením centra a drobnými nákupy. Poté jsme dali sbohem Japonským přátelům a vydali se směr Hamilton, kde jsme poklidili v zasmrádlém autobuse. Hlavně naše pětisedačka ani bych se nedivil, kdyby odtamtud vyběhla krysa.

Na autobusáku v Hamiltonu jsem dal sbohem všem mým kamarádům, mojí pečovatelce Rowan a kde to všechno začalo, tam to i skončilo.

Třináct dní, spousta kamarádů, stovky kilometrů a hrozně moc legrace, můj výlet po Jižním ostrově s partou skvělých lidí zůstane ve mně.