Původně jsem chtěl stránky ponechat na pospas osudu až do doby než budu skutečně oběma nohama na české zemi, bohužel mi to má nátura prostě nedovolila. Momentálně mám několik volných dní v Christchurch, jednom z několika málo krásnějších měst Nového Zélandu.

Jak to tak už bývá, když mě čeká nějaký ten větší krok, mám z toho trochu zvláštní pocit. Když jsem se před rokem balil na Nový Zéland, neměl jsem absolutně žádnou představu o tom, co mě tu čeká ani o tom, jak se tu uchytím. Teď se vracím se stejným pocitem domů.

Na jednu stranu je snadné říct mému přechodnému domovu sbohem, na straně druhé vidím všechny tváře lidí, které zde zanechávám snad už jen jako kontakt ve Facebooku, či e-mailovou adresu naškrabanou na kusu recyklovaného papíru. Sedím si tak v knihovně, bezstarostně připojen k bezdrátu a mám prostě ten svůj bilanční problém. Náladu na lahváče, nebo dobré kafíčko. Nízké odpolední slunce se bezpočetnými výlohami odráží až do tváří lidí sedících zde kolem mě a i přesto, že nikoho z nich až na pár úsměvů skutečně neznám, každý z nich mi připomíná někoho, na koho jsem v životě narazil. Ať už to je bláznivý taxikář v Turecku, či krásná holka z jabloneckého baru. Lidé které zřejmě už neuvidím.

Tak jako tak se těším na ty, jejichž tváře mě před rokem provázely k branám letiště, ale i na ty lidi, se kterými jsem se vloni na plese loučil. Teď to bude snad už jenom návratová-radostná nálada až domů k Vám.

Tak brzy i píva, ahoj!