Na konci článku s názvem Komfortní zóna z listopadu 2008 jsem se jenom krátce zmiňoval o tom, co je možné docílit za pomoci správného použití onoho „propíchnutí bubliny“ sobě, ale i někomu jinému.
Řada lidí může zvolit cestu vyvádění druhých lidí z rovnováhy úmyslným narušením jejich komfortní zóny. Nejsem přílišným zastáncem až agresivních způsobů toto udělat, ale někdy nejde jinak, takové případy jsou když chceme vyloženě zaujmout.
Raději volím nenásilné a mnohdy až přirozené protnutí komfortních zón obou zúčastněných stran. Jednoduchý příklad, který se mi stal ve Wellingtonu.
Trávil jsem asi hodinu v jedné budově a po opuštění komplexu jsem byl značně dezorientovaný. Chvíli jsem se snažil najít správnou cestu, ale po chvíli jsem se zeptal prvního kolemjdoucího na směr k poměrně jasnému opěrnému bodu. Dost jednoduše jsem tím docílil prvotního kontaktu, nejednalo se o příliš agresivní kontakt, spíše jsem se musel trochu vnutit poklepáním na rameno dotyčného, což je ve větších a zalidněnějších místech takřka nutností. Bývalo by stačilo, aby mi dotyčný ukázal směr cesty, pak už bych se navigoval sám, padesátník však energicky řekl, že mě tam dovede, protože jde trochu podobným směrem. Zrovna v tu chvíli jsem byl trochu perplex, ale chlapík se hned začal vyzvídat odkud jsem. Z ničehož nic už jsme se bavili o jeho rodině, protože jeho dcera žije v Rakousku se Slovákem a on se ptal na středo a východoevropskou mentalitu. Cca po pěti minutách zběžného setkání se mě chlapík rovnou zeptal, jestli prý nemám zájem pro něho pracovat.
Druhým případem byla postarší maorská dvojice sedící ve foyer naší ubytovny v Christchurch. Jelikož jsem věděl, že jistá dvojice bude čekat na stejný taxík jako já, prostě jsem se zeptal, jestli jedou se mnou. Nakonec jsem se s nimi pustil do řeči jako už dlouho s nikým. Z ničehož nic jsme se začali bavit o cestování, rasismu a právě o komfortní zóně, nakonec to bylo velice zajímavé setkání s pro mě úplně neznámými lidmi na jehož konci jsem měl cestu na letiště prakticky zadarmo.
A protože zrovna sedím na letišti a píši tenhle článek, prostě musím přidat i moji poslední příhodu a zároveň i radu a varování. Neposlouchejte Morčata na Útěku na nevhodných místech! Přibližně v jednu hodinu ráno jsem si po dávce kofeinu rozbalil notebook, pustil Morčata a zuřivě začal datlit co jsem zrovna potřeboval. Přiblížila se skupinka holek a posadila se nedaleko ode mě. Jedna z nich však měla to neštěstí, že se na mě koukala povětšinou ve chvílích, kdy jsem se šklebil, či spíše uculoval jak kokot právě ve momentech, kdy Morčata perlili. Chudák si to nějak špatně vyložila a začla se mnou přes řadu sedadel a kávových stolků flirtovat, ještě jak jsem byl takhle po ránu, či spíše k večeru připitomělý, moc mi to v hlavě nepracovalo a culil jsem se jak idiot dál. Inu ptát se jí na telefonní číslo by už asi nemělo smysl, takže jsem si aspoň zpestřil pár chvil takhle pozdě večer na téměř prázdném letišti.
dne 2. 2. 2009 v 22:08
Oba dva články na toto téma mě velice zaujaly a pro dobrý Jonášův pocit sem tedy připisuji pár řádek:) Definice pojmu mi až příliš připomínala naše skripta na psychologii osobnosti,ale byla jsem ráda,že vím,o čem je řeč:) Následující vyprávění ale bylo poněkud záživnější a je zajímavé,jak jsou lidé odlišní… Zkoušeli jste někdy cestou autobusem/ tramvají/ metrem pozorovat chvilku lidi kolem sebe? Já toto pozoruji v Praze, kde jsou všichni takoví separovaní, nepřístupní, mají svoje masky. Pak si člověk připadá jak v cizím světě, jako kdyby se kolem něj zastavil čas a on se náhle probudil a uvědomil si svou přítomnost. Nad tímto tématem jsem se už hodněkrát zamýšlela a sdílím názor, že otevřenost lidí v jisté míře není na škodu a může nám hodně přinést. Ať už v podobě kávy, nabídky k práci či čehokoliv jiného. A co se týče slečny na letišti…díra v čase a náhodná podobnost s bezdomovcem není nevylučitelná:D