A po dlouhé práci při přepisování mých škrabopisných rukopisů Vám přináším pokračování mého putování po Novém Zélandu. Doufám, že se Vám bude líbit, a že ho přijmete takové, jaké je. Myslím, že tentokrát jsem do psaného textu nedělal tolik úprav jako do prosincové verze, tudíž to možná bude více nudné, či více bezprostřednější.

Galerii k lednu naleznete zde: http://picasaweb.google.com/jonas.fuchs1/NovyZelandNetradicneLeden2009

Na verzi s obrázky přímo v textu si budete muset chvíli počkat, za předpokladu, že vůbec bude…

1. ledna 2009

Jak píši to datum, vypadá to divně. Máme totiž nový rok a mě to snad ani nevadí. Jindy jsem si říkal co mi rok přinesl, co jsem mohl udělat jinak, letos to neřeším a jsem spokojen, udělal jsem dost. (Jen jedna vsuvka. Kdysi se mě jedna paní profesorka ptala jakou chybu bych napravil, co bych udělal jinak kdybych mohl. Řekl jsem, že bych to všechno nechal jak to bylo, že mnoha věcí lituji, ale každá moje chyba mi ukázala co jsem udělal špatně a tudíž mě udělala silnějším, vědomějším. Nechci tady nijak chytračit, ale je to prostě můj postoj k životu. Z každé chyby vycházíme silnější a zaobírat se tím, jak to šlo udělat jinak a litovat toho je podle mě ztráta času. Chyba, dobrý, vím co bylo špatně, jdeme dál.)

Ráno jsme za svitu sluníčka sbalili stany, bohužel však všechno ošklivé počasí stálo zaražené o hřebeny hor a drželo se několik kilometrů do vnitrozemí od míst kde jsme byli my. Cestou do Greymouthu bylo krásně a v Greymouthu nebylo po mracích ani stopy, zkrátka krásné slunečné počasí, ale poměrně větrné.

Natáhnul jsem svůj dvoudolarový klobouk a šel si projít město. Většina obchodů byla zavřená, ale jedno kafčo jsem si prostě dal a po městě jsem se s ním v ruce jenom tak procházel.

Poté jsem se na parkovišti u auta plácnul na asfalt a cumlajíc lízátko jsem pozoroval oblohu, jak krásně se na ní vykreslují první odpolední mraky. Užíval jsem si sluníčka a pohody, takový ten další okamžik, který svou jedinečností a prostotou stál jednoduše za zapamatování.

Pětadvacet dolarů za vstup do zlatokopeckého městečka Shantytown se nám platit nechtělo, takže jsme tenhle bod v programu přeskočili a jeli hledat nocleh. Po pár neúspěšných jsme dojeli do autokempu, kde po nás chtěli šest dolarů za hlavu, vůbec nejlevnější ubytování doposud (a vůbec). Při mé večerní cestě ke stanu jsem se prostě neubránil nezírat na nádherný měsíc a kvantum hvězd visící nad mojí hlavou.

2. ledna 2009

Ráno jsem se kvůli vlastnímu zdravotnímu stavu rozhodnul na kole nejet. Po cestě jsme projížděli manufakturním městečkem Hokitika a ve zlatokopeckém městečku Ross jsme nahlédli i do místního hotelu, hospody, baru, zařízení? K odpoledni jsme popojeli jsme až k tábořišti, které leželo na břehu malého krásného jezera, kde jsme těsně před deštěm rozbalili stany a posléze jsme se před do sucha dámských převlékáren, kde jsme si i uvařili. Před spaním jsme si všichni zalezli do auta, otevřeli čokoládu, flašku Jamesona a slivovici a povídali jsme si v suchu a teplu naší malé velké Toyoty. Jednomu místnímu klukovi jsme dali ochutnat slivovici, chudák skoro ani nemohl popadnout dech… Není nad to učit lidi dobrému českému pití!

K večeru se ještě do jezera přijela vykoupat trojice rozjařených holek, hbitě naskákala do vody nahoře bez, bohužel však žádné vyložené krasavice to teda nebyly, takže zatímco se táta pral o první řadu u výlezu ze stanu já šel radši spát…

3. ledna 2009

V noci se mi moc spát nechtělo, ale když jsem už usnul, tak jsem spal jak mimino a ráno nás museli budit. Sbalil jsem stan, takže táta mohl vyrazit napřed. Ještě s Vaškem koukali na muchničku v kapce vody, ta se na okně teda pěkně nadřela a jak se v ní trápila mrcha krvesavá, rajský to pohled pro naše oči!

I dnes jsem se rozhodnul kvůli zdraví pro auto. Za spaní jsme tentokrát neplatili a v půlce balení přijelo do tábořiště auto hlídače, čímž bylo balení obvykle dost pomalé urychleno do několika desítek sekund. To vše ještě znásobil déšť, který se mezitím spustil na naše hlavy.

Asi po sedmi kilometrech jsme předjížděli pěkně promoklého bezhelmého tátu. Dali jsme mu helmu, vyložili ostatní a pokračovali v cestě. Asi po třiceti kilometrech jsme zastavili a čekali na sporťáky. Mezitím jsme pozorovali jak se krásně tlouklo špatné počasí s krásným. Na jedné straně na nás koukaly hory, na druhé nebylo vidět nic než šedou clonu přes obzor. Po chvíli přijel Pepa s Vlaďkou i táta, které jsme nakonec naložili. Popojeli jsme až k Franz Joseph Glacier, kde jsme na parkovišti nechali auto a dále pokračovali pěšky. Cestou jsme měli krásné pohledy na ledovcový splaz a vodopády. V jednu chvíli jsem si stoupnul pod vodopád a fotil, krása! Překračovali jsme říčky a při brodění absolutně tuhly nohy, neskutečně ledová voda.

Dále jsme jeli až pod ledovec Fox, který byl bohudík zavřený, bylo toho už dost, takže jsme popojeli až do Copland Valley, kde jsme se utábořili. V hejnu muchniček jsem uvařil a občas to bylo skutečně zlý. Poté jsme akorát naskákali do auta a bavili se dvojicí, která přijela a zaparkovala kus od nás. Normálně měli v pickupu matraci, holka postavila stan, frajer na ní koukal, ale stejně si skočili do auta. Týpek byl fakt korunovanej král, holka to s ním měla asi těžký.

4. ledna 2009

Ráno nás všechny vzbudil Vašek s tím, že brzy vyrazíme. V hejnu muchniček jsem odbyl snídani a v sandálech jsme vyrazili. V sandálech proto, že jsme napočítali 19 říček, na 17 km chůze, všechny jsme měli brodit. Po 50 metrech jsme došli k široké řece, kde to Pepa otočil a utíkal pro sandále. Nakonec jsme to přebrodili všichni a svižným tempem jsme se skrze buš a přes říčky prodírali podél velké řeky, jenž jsme měli pod námi po pravici. Asi v půli cesty jsem sundal sandály a odkryl puchýř na malíku o kterém jsem neměl ani nejmenší zdání. Sandály jsem vyměnil za North Face boty, které jsem si nesl s sebou. Jenom chvíli jsem tu bolavou nohu cítil a pak už jsem si zvyknul.

Po cestě jsme viděli několik krásných vodopádů stékajících po zarostlých stěnách okolních skal a dole řeky jsme viděli i krásný kámen mající dvojí podobu. Podobu zývajícího hrocha s ponořenou spodní čelistí a podobu hlavy věrně vypadajícího labradora, čímž mi ihned připomněl naší Sáru.

Překračovali jsme i další visutý most, visuté mosty se u nás těšily velké popularitě, a asi po pěti hodinách pochodu jsme došli na chatu, kde nás uvítala paní správcová. Něco jsme pojedli a vydali jsme se do horkých přírodních bazénků.

Jednalo se o 4 přírodní bazénky s různou teplotou vody. Do nejhorčejšího jsem nestrčil ani nohu, ale ostatní tři byla paráda. V jednom bylo krásně zelené blátíčko, tak jsem se z legrace namazal od hlavy k patě a vypadal jsem jako Shrek křížený s Hulkem. Ve vodě to byla krásná relaxace. Zpátky v chatě jsme se natáhli, myši v pastičce nehledě, a povídali.

5. ledna 2009

Už jsme pět dní bez signálu, Vašek je nas*****. Ráno na šestou si na chatě jedna korejská legenda nastavila budík, ten pak zvonil celou věčnost. Všichni byli vzhůru, jediný on spal. Slovo idiot jsem dost hlasitě řekl asi třikrát, to jen aby to ten idiot pochopil. Prý mu zvonil ještě jednou v sedm, ale to měl štěstí, že jsem spal až tak tvrdě. Já s Vlaďkou jsme se šli ještě k ránu pěkně vykoupat do horkých pramenů, pak jsme se již vydali na cestu, která nám zabrala dobrých pět hodin. Se sbírkou puchýřů na pravé noze se nešlo nijak snadno, ale dalo se to. Cestou jsem měl to štěstí a na kapradí přede mnou si sedla nádherná vážka, kterou jsem náležitě zdokumentoval.

Jen co jsme došli na parkoviště, tak nás začaly žrát muchničky. Táta přijel asi o hodinu později a nebýt zapomenutého otevřeného okénka v autě, do auta bychom se ani nedostali. Táta tak dostal 2x vynadáno, za otevřené okénko a za to, že přijel pozdě. Narychlo jsme sbalili věci a jeli dál. Stavili jsme se ještě na lososí farmě a s tátou jsme si dali kus výborného čerstvého lososa a kávu. Poté jsme popojeli ještě kus do osady Haast, kde jsme něco málo nakoupili a kus za městem jsme našli výbornou pláž k přenocování. Ještě jsem se po večeři šel krásně projít k pláži a se zapadajícím sluncem to byla prostě paráda. K večeru jsme si sedli kolem ohně a kecali. Se zapadajícím sluncem se okolo nás vyrojilo hejno komárů, kteří nás zahnali spát. Muchničky a komáři zde nejspíše mají dvousměnný provoz.

6. ledna 2009

Ráno nás musel vzbudit Vašek, který se venku kvůli komárům mnoho nevyspal. My jsme se ve stanu vyspali daleko lépe. Snídani jsme kvůli spěchu přeložili na jindy, sbalili jsme stan a jeli pryč. V poměrně deštivém počasí se na kolo nikomu nechtělo, takže až do Wanaky jsme dojeli autem. Vsuvka, sedíme v kempu ve společné místnosti.

Vašek: Hele, komár, toho snad ani nemůžu zabít když je tady sám.

Pepa: Neser se s ním!

Vašek: Hraju si s ním na babu (-mlask-)… prohrál.

Přesun do Wanaky byl poklidný, projížděli jsme mezi krásnými kopci a jezery. Ve Wanace jsme si došli na nákup a později jsme si našli i kemp. Uklidili jsme v dodávce a pak šli Pepovi oholit hlavu, no šílený! Už jsem taky docela nahlodaný, že si tu hlavu oholit taky nechám, ale nejdu do toho. (Ještě že jsem nešel, bych tu teď na sněhu umrznul!!)

7. ledna 2009

V noci jsem se probudil a zase jsem se neubránil neobdivovat krásně hvězdné nebe nade mnou. Ráno nás probudily občasné přeháňky a po klasickém pětiboji vyrazili na cestu. Na kolech přes Cardronu do Queenstownu. Cesta ubíhala po rovinné silnici obklopené krásnými kopci a asi po 26km jsme dorazili do poměrně malebné obce Cardrona, která se pyšní trochu starobylým nádechem. Kousek za Cardronou jsem se však do kopce začal neskutečně dřít a asi po dalších 13km mě předjížděl Vašek, který mi po chvíli zastavil a řekl, že takhle sedřený výraz ještě neviděl a nabral mě do auta.

V autě jsme potom tedy sjeli krásné klesání až ke Queenstownu a popojeli až do centra města, kde jsme počkali ještě na tátu a Vlaďku. Následně jsme se vydali do mnou již prověřeného indického bistra. Objednali jsme si indické pochoutky a všichni až na Vlaďku jsme si dali vindaloo. Z Pepy sice tekly proudy potu, ale všichni jsme si libovali. Poté jsme se přesunuli až do tábořiště, které se nacházelo v údolí dál od města. Obklopené horami a na břehu menšího jezírka, krásný kýč. S Pepou a Vaškem jsme se ještě šli koupat, ale po smočení nohou jsme si to rozmysleli a vlezli do auta, kde jsme všichni pod vlivem deště zůstali a dlouho do noci klábosili o všem možném i nemožném.

8. ledna 2009

Ráno jsme se vzbudili asi v 7 ráno a do 8 jsme překvapivě byli připravení k odjezdu. Autem jsme se vydali do Skippers Canyon, bývalé zlatokopecké osady ležící ve stráních nad strmým údolím řeky Shotover. Jízda po nezpevněné cestě byla pěkně hrbolatá a dokonce zakázaná pro vozidla z půjčoven. Hodně netradiční zážitek jet autem po silnici zaříznuté do skalní římsy, kde pod vámi je vidět hodně, ale opravdu hodně hluboko dolů.

Z celé silnice byly nádherné výhledy na údolí i Shotover River. Městečko Skippers samo o sobě tvoří jen zbylá tři stavení a nic víc. Cestou zpátky nás Vašek vyložil na vrcholu kopce. Táta nejel, takže jsem si vzal jeho kolo a užil si báječný sjezd. Čekala nás cesta zvlněnou krajinou a do nás to celou dobu pěkně pralo sluníčko. Po chvíli cesty vcelku nudnou krajinou jsme se napojili na silničku podél jezera Wakatipu a i nadále jsme šlapali v pěkném vedru. Mrtvolky králíků, zajíců, vačic a další havěti příliš na síle člověku nepřidají. Výhledy na jezero byly ale krásné. Stejně krásné bylo i osvěžení u menšího vodopádku, který nám dodal síly dojet až na křižovatku ke Kingstonu.

V cílové křižovatce jsme si dopřáli zmrzlinu i osvěžení a počkali na tátu a Vaška. Následoval přesun autem až k tábořišti u jezera Lake Gunn. Zde však bylo beznadějně plno, takže jsme se přesunuli ještě o kousek dál pod přístřešek na The Divide, kde jsme se najedli a uložili ke spánku. Já jsem se rozhodnul spát v autě a dobře jsem se rozhodnul, protože venku byla docela zima.

9. ledna 2009

Ráno mě v autě probudilo vrzání dveří, takže jsem se odkulil a šel mezi ostatní, kteří se již chystali ke snídani. V noci se mi zdál krásný sen, jeden z těch reálných, zdálo se mi totiž, že hledám chiropraktika. S bolestí krku jsem se probudil a zjistil, že mám hlavu zkroucenou do pravého úhle. Nasnídali jsme se a protože lilo jako z konve, čekali jsme abychom se později rozhodli co dál.

Mezitím jsme se bavili přicházejícími a odcházejícími turisty, někteří byli teda pěkní kousci. Nakonec jsme vyrazili autem do Milford Sound a nikdo nelitoval. Vlivem mohutného deště se z okolních skalních stěn valily proudy vody vytvářející neskutečné množství vodopádů, jako by vodopády vycházely rovnou z mraků nad námi, naprosto úžasná scenérie. Zastavili jsme i Homer Tunelu abychom počkali na zelenou, té se však brzy objevilo až mnoho v podání pěti zelených papoušků Kea, kteří ochotně začali somrovat. Dal jsem jim oříšky a rozinky, které si brali velice ochočeně z ruky. Pepovi se však jeden pustil do sedlovky na kole, takže mým voláním „Huš hajzle!” a naskočením té opravdové zelené zelená papouščí idylka skončila pro nás i pro dav turistů fotografujících nás a naše auto obsypané ptáky.

Cesta do Milford Sound stojí sama o sobě za to. Samotný Mitre Peak je jen vysoká skála, ale scenérie to je nádherná. Dole v kavárně jsme si dali drobné občerstvení a počkali na Vlaďku, Pepu a Vláďu než se vrátí z plavby, kterou jsme my nahradili procházkou po okolí a relaxací. Vcelku v poklidu jsme se vydali zpět a dechberoucí jízda se opakovala. Vrátili jsme se na stejné místo noclehu, kde nás po chvíli překvapila trojice Čechů a Švédka, kteří čekali než projede vozidlo DOC (Odbor životního prostředí).

K večeru se mi do auta nakýbloval i táta a moc nadšený jsem z toho teda nebyl.

10. ledna 2009

Ráno jsem vstával dost brzo a zatímco táta ještě dospával, já už měl sbaleno. Postupně se vzbudili i všichni ostatní a dali jsme se do snídaně. Počasí se mezitím vyjasnilo a v půl deváté jsme již šlapali.

Zprvu cesta vedla lesem a do kopce a foukal poměrně studený vítr. Cesta se však brzy zhoršila a vedla skrze travnaté palouky jejíž podloží bylo nasáklé vodou. Suché boty jsem neuhájil dlouho. V jednom místě jsme se na nasáklém drnu pohoupali jako na vodní posteli, z čehož jsme měli ohromnou legraci a šli jsme dál. Postupně nám Vašek zmizel, Vlaďka s tátou byli někde za námi a s Pepou jsme to do chaty došmajdali asi v půl čtvrté, dvacet minut po Vaškovi. V chatě se to tou dobou již hemžilo lidmi. Krajina, kterou jsme kráčeli byla hodně krásná. Celá cesta vedla širokým ledovcovým údolím obklopeným vysokými horami, po nažloutlých pastvinách a podél tyrkysově modré řeky.

Na chatě jsem od Vaška vysomroval chleba, protože vařič měl Vláďa a naše studené zásoby měl táta. No, dojedl jsem a po chvíli se mě opodál sedící chlapík zeptal, jestli nechci nějaké jídlo, že on si zranil nohu a jde dolů, že mu tím jenom ulehčím. Dal mi jídlo cca za 40 dolarů, zásoby asi na dva dny. Táta dorazil asi o hodinu později, snědli jsme večeři, seděli, kecali a hráli sedmu.

11. ledna 2009

Ráno jsme se probudili mazi prvními a posnídali pod závalem rozespalých bordelářských mastňáků. Cesta studeným ránem ubíhala skrze lesy podobné hodně těm našim českým.

Vesměs se toho po cestě mnoho neudálo, byly krásné výhledy na okolní kopce a údolí. Docela dost jsme kličkovali mezi kravincem, jinak to bylo v pohodě. Potkali jsme ještě pár umělců na Mid Caples Hut, ale šli jsme naštěstí dál. Jediné co bylo opravdu zajímavé byla čtveřice malých ptáčat skoro jako z Kinder vajec co poskakovaly po okolních keřích a zvědavě na mě koukaly.

Chata Upper Caples Hut je položená uprostřed močálů, takže muchniček tu je víc než dost. Ještě jsem je vevnitř dost vybíjel po oknech, ale stejně jich tam zůstalo dost, aby nás žraly. Chvíli jsme se Vlaďku snažili naučit sedmu, ale po chvíli dorazil táta i Vláďa a měli jsme o zábavu postaráno. Udělali jsme žranici jako nikdy, snědli jsme totiž ony darované zásoby. Na chatě s námi byli ještě dva Češi, pár Němců a Rakušanů. No moc jsem se po jídle neprospal, pořád měli touhu mlít pantem a asi už taky začínám být asociál.

12. ledna 2009

Chata se ráno hemžila muchničkami a zvenku ještě ony nenasytné mrchy narážely na okna a sítě v nich. Vstávali jsme zase brzo a já těžce zmožen Vaškovým chrápáním, kterým mi spánek příliš neulehčil.

První úsek cesty byl snad nejtěžší, strmá cesta po kořenech do McKellar Saddle do výšky 945 m.n.m., kde jsme po vybudovaných stezkách překračovali jezírka a bažiny. Poté přišlo strmé klesání po uklouzaných a ošlapaných vlhkých kořenech a kamenech, jenž mi dávaly pěkně zabrat a pak na jejich účet padlo hodně nadávek. Sešli jsme až do údolí, kterým jsme šli první den na podmáčeném terénu.

Zde jsem se při překračování močálu vymáchal a zvesela jsme kráčeli dál. Odhad na ujití celé trasy byl 6-9 hodin, my jsme ještě kličkovali mezi Japonci v plné turistické zbroji a ušli jsme to za 4,5h. Táta s Vláďou přišli asi se 4 hodinovým zpožděním. My jsme si zatím na parkovišti užili sluníčka i smíchu u povídání a komentování lidí na parkovišti. Autem jsme se vydali k Te Anau, kde jsme se za 15 dolarů ubytovali v kempu.

Po večeři jsme se v pěti lidech pustili do 2L zmrzliny za 3 dolary a nesnědli jsme to ani náhodou. Ještě jsme asi do půlnoci hráli sedmu.

13. ledna 2009

Ráno jsem se sám od sebe vzbudil dost brzo a šel jsem rovnou do kuchyně vařit snídani. Usmyslel jsem se uvařit míchaná vajíčka s cibulí, česnekem a salámem. Takovéhle lahůdky jsou prostě k nezaplacení.

V autě na mně šlo trochu spaní a po cestě jsme se ještě zastavili u lanového mostu v Clifdenu a poté jsme dojeli až do Invercargill. Zde jsem uzavřel svůj bankovní účet a poté pochodil po obchodech. Do muzea jsem došel poměrně pozdě, ale ještě jsem si stihnul prohlédnout endemickou ještěrku Tuatara. Z invercargillu jsme vyrazili směrem na jih, kde jsme se příjemně utábořili na pláži u Fortrose. Uvařili jsme na opraveném vařiči za což jsme se zasloužili s Pepou a pak jsme už jen seděli a povídali.

14. ledna 2009

Ráno jsme si zastavili jsme u zkamenělého lesa, což na první pohled vypadá jako divné bláto, či kamení a kdybych nebyl upozorněn na položené zkamenělé kmeny stromů, byl bych si toho snad ani nevšiml.

Pokračovali jsme dál až na místo zvané Cathedral Caves, kde jsme se za 5 NZD prošli k pláži a zpět. Na pláži byla pouze divná díra do skály, která se ani po kotník nerovnala té u Coromandelu, jenž jsem viděl v dubnu 2008. Na parkovišti jsem ještě shodou okolností potkal Valerie a Rafaela, mé francouzské známé, se kterými jsem hodil kus řeči.

V autě jsem si poté po cestě krásně dáchnul a s občasnými přestávkami na ENORMNÍ kopečky zmrzliny, záchod a nákupy jsme dojeli až do města Twizel asi 60km od mt. Cook, kde jsme se v kempu utábořili.

Ještě tu je s námi v kempu nějaká Češka, ale díky bohu není tak ukecaná jako ta předešlá. Mám ten dojem, že tu je nějak přečechováno!

15. ledna 2009

Ráno jsme mírně zaspali a v sedm jsme opouštěli kemp směrem k mt. Cook. Krásně nám k tomu svítilo sluníčko, které se občas odráželo v nádherně azurovém Lake Tekapo. Po cestě nám asi 2x vlétnul pták do předního okna, totální sebevrazi a vůbec celá silnice byla lemována mrtvolkami rozverných druhů na nichž ještě hodovali nějací mrchožraví ptáci.

Pod mt. Cook jsme dojeli poměrně brzy a naše kroky směřovaly rovnou do půjčovny vybavení. Zde jsme se dozvěděli, že plánovaná cesta trvá mezi 12-15h. Půjčil jsem si boty a mačky a po kratších přípravách jsme se já s Pepou, Vlaďkou a Vaškem vydali na cestu. Slunce pěkně pražilo a o turisty okolo nebyla nouze. Asi po hodině chůze jsem ale musel otočit, boty byly úplně na nic a v nich bych to neušel ani náhodou. Ještě se mi po cestě zpátky podařilo napíchnout na kopinatou trávu a z ruky mi pěkně tekla krev. Po cestě jsem ještě potkal Vláďu a táta již na mě čekal na parkovišti.

Trochu rozmrzele jsem vrátil vybavení a pak jsem se pocoural po středisku, nakonec jsem to zapíchnul v kavárně kde jsem dvě hodiny surfoval s wi-fi. Ve 4 hodiny jsme vyjeli ostatním naproti a byl to trochu mazec. Měli jsme dojíždět do Tasman Valley „kam až to půjde”. Po hodně kamenité cestě jsme popojeli až kam to s Toyotou opravdu šlo a čekali jsme. Váleli jsme se v autě na sluníčku, táta si četl a já relaxoval. Po chvíli jsem šel na nejbližší kopec odkud sjížděl cyklista. Ptal jsem se ho, jestli nikoho neviděl, řekl, že jeden je asi pět minut za ním. Samozřejmě šel Vašek, chechtal se od ucha k uchu a halekal „Kde mám pivo!”. Vlaďka s Pepou to prý také otočili, ale asi až po dalších dvou či třech hodinách chůze. Pro ostatní jsme tedy jeli do Hooker Valley a cestou nás jeden řidič upozornil na prázdné kolo. Pustil jsem se do jeho výměny a to bylo teda něco, půlka heveru chyběla, takže malým imbusem jsem to vytočil až nahoru a vyměnil to.

Poté dorazili i ostatní a my jsme šli vrátit veškerou výbavu do hotelu. Vydali jsme se z Mount Cook na jih do kempu u jezera Tekapo, kde jsme se asi v devět ubytovali. Během večeře jsem si všimnul, že skupinka mladých lidí mluví anglicky, ale s různými přízvuky a bylo mi jasné, že jde o výměnné studenty. Už ani nevím jak, ale s tátou jsme se začali přít o původu jednoho ze studentů. Já říkal, že je nejspíše z Jižní Ameriky, nejspíše Argentiny a táta to tipoval na Španěla. Nakonec když jsem se ho ptal, tak z něho vypadlo, že je z Mexika, pořád jsem byl blíže než táta…

Sdělili mi, že je tam s nimi i jeden student z Čech. Asi hodinu ho naháněli po kempu a pak se povedlo. V jídelně seděl další z mála českých studentů na NZ. Vladimír Kučera z Ústí nad Labem. Dozvěděl jsem se, že byl také na Spirit of New Zealand pouze pár týdnů po mně. No prokecali jsme toho dost a když jsem šel kolem jedné spát, musel jsem se pozastavit nad krásou měsíce v úplňku přilepeného za mraky na jezerem Tekapo.

16. ledna 2009

Ráno jsme odjížděli z kempu až po desáté a cestu jsme nijak nehrotili. Zprvu chtěl Vašek dojet pouze do Geraldine a utábořit se tam, ale plán se později měnil.

Geraldine je takové městečko, které by mohlo mít podtitul ‚Ospalá živá díra’, protože takové maloměsto dokonce žilo! Nejprve jsme se zastavili v muzeu automobilů, traktorů a techniky. Trochu mě mrzelo, jak jim některé kusy pouze hnily na přehlídce místo toho aby se někdo chopil renovace. Některé vozy stály za to, pohřebácká Harleyka a Brittenův Gipsy Vagon byly opravdu zajímavé kusy. Poté jsme se ještě stavili v místní továrničce na čokoládu, kde jsme si s tátou koupili pytlík mírně nedokonalých bonbónů a spořádali ho ještě před krámem. V Geraldine jsme ale trochu poupravili plán a rozhodli se popojet až do Christchurch. Zde jsme asi hodinu marně hledali místo k noclehu a museli jsme prostě zakotvit v kempu.

K večeru jsem ještě přebalil věci k odjezdu a šel do kuchyně, kde jsem se loučili u piva a vína. Večer to bylo takové příjemné posezení s příjemnými lidmi.

17. ledna 2009

Spali jsme asi do půl deváté do rána a poměrně v klidu jsme zvládli snídani i balení. Autem jsme dojeli kousek od centra a dali jsme si rozchod. S tátou jsme zamířili do katedrály, kde jsme oba vylezli do věže. Rozhled odshora byl zajímavý, ale moderní budovy příliš inteligentně konstruované nejsou, nejsou ani pohledné ani zajímavé, či zvláštní. S tátou jsme se poté rozešli každý po svém a já zamířil na místní trh. Co čert nechtěl, klobouk za 45NZD skončil na mé hlavě a už dolů nešel. Ještě jsem si chvíli procházel město a spolu s Vláďou a tátou jsme poobědvali. Dal jsem si výborné Japonské curry a to jsem si zase udělal další Vánoce!

Sešli jsme se u auta a jeli do Antarktického centra. Kousek od letiště jsou základny pro polární výpravy a startující C-130 tomu dodala správný zvuk! Za docela drahé vstupné jsme viděli malé modré tučňáky a krásný film. Jako něco navíc jsem se ještě svezl Švédským polárním pásákem Hogglundem. Z předního sedadla jsem měl pěkný výhled na všechny skopičiny co jsme na dráze dělali, to vše včetně průjezdu asi metr a půl vysokou louží. Následovala cesta do mého dalšího ubytování, hostelu Foley Towers a loučení s ostatními. Byl to nádherný měsíc s celou tou naší bláznivou partou.

18. ledna 2009

Ráno jsem se probudil dost brzy, hlavně protože jsem šel brzy spát. Postarší Němka usilovně chrápala, ale tátova škola se na mě asi hodně podepsala, naprosto bez problémů jsem se totiž několikrát probudil a usnul téměř bez problému.

Ráno jsem se asi v osm vypařil a to ještě obě holky spaly, vzal jsem si svých pár švestek a šel do města. Hned ráno jsem zamířil do Arts Centre, kde se teprve rozbíhal nedělní trh. S radostí jsem probloudil mezi stánky a poté zamířil do neogotické budovy samotných galerií. Musím říct, že vynalézavost ani kreativita místních umělců mě vážně neohromila, vcelku jednoduché kusy, ale možná mám dost pokřivený smysl pro umění. Poté jsem si to zamířil na náměstí, kde jsem srkajíce čaj v kavárně Starbucks ve stínu katedrály přepisoval své deníky. Až jsem se divil jak rychle mi čas ubíhá, ale při pozorování pouličního černošského kejklíře se čas jakoby zastavil. Poměrně komediálně nadaný člověk předváděl triky s basketbalovými míči. Toho později vystřídal o hodně slabší kouzelník ze Skotska, který si publikum svými trapnými řečmi příliš nezískal, chudák se na ulici zřejmě neuživí. Ještě jsem nakouknul do Christchurchské galerie, ale z té jsem vypadnul stejně rychle jako z Arts Centra, především kvůli stejnému důvodu. Koukat na nic neříkající a neoslovující kousky by mě unudilo k smrti, raději jsem zvolil cestu do botanických zahrad, které tou dobou již žily. Užil jsem si pár chvil v přírodě obklopené městem a šel zase zpět do centra kde jsem udělal drobný nákup a zamířil k Foley Towers. Prakticky celý zbytek večera jsem strávil prací na svém elektronickém mozku.

19. ledna 2009

Ráno jsem se probudil kolem osmé a šel na snídani, s počítačem. Nakonec jsem u ICQ a internetu vytuhnul asi až do 12 kdy jsem si šel sbalit pár věcí a všimnul si, že starší Němka již odjela, mladší byla v posteli a četla.

Poté jsem se vydal do města, v jednom antikvariátu jsem si všimnul knihy History of the Czechs a docela pěkně jsem se začetl, bohužel kvůli váze zavazadel jsem jí nekoupil. Za celou dobu na Novém Zélandu jsem nepotkal ani jednu lehkou slečnu, dneska hned dvě. První seděla v zastrčeném houští, pudrovala obličej a sháněla se po zapalovači. Druhou jsem potkal o pár hodin později na rohu dvou ulic, ta se ani nemusela ptát, ta byla jasná. Celou dobu jsem sháněl jen pár pitomých korálů a šňůrku ke klobouku, šňůrku jsem sehnal u ševce, korály až napodruhé v obchůdku zaměřeném na výrobu vlastních šperků. V tomhle krámě prodávala opravdu krásná holka, tak kolem 20, jediným problémem bylo, že měla ránu, že to svět neviděl. Bordel na xichtě, červeno-černé vlasy. Každopádně mi ochotně vyvrtala větší dírku do požadovaného korálu, který jsem při pojídání obědu umístil podle potřeb na šňůrku a tu potom na klobouk. Teď to nemá chybu! Dirty Harry jak má být!

V knihovně jsem ještě zůstal chvíli na internetu a pak už jsem se vydal směrem domů. Na pokoji byly nové kufry, ale nového spolubydlícího jsem ještě neviděl. Dal jsem si pár čajů, mísu cornflaků a sušenek, popracoval na PC a šel spát

20. ledna 2009.

Ráno jsem snědl půl pytle cornflaků, půl litru mléka a šel jsem do knihovny na internet. Když mě přepadnul hlad, došel jsem si do Japonského bistra na oběd. Tentokrát jsem si dal nudle s curry omáčkou navrchu a nebylo to tak špatné. Poté jsem se do knihovny ještě na chvíli vrátil a dokončil zbytek.

Ještě jsem se trochu oklikou vrátil do hostelu, kde jsem ještě chvíli poseděl a poté přišel starší maorský pár, který se mnou měl jet taxíkem na letiště. Moc pěkně jsem se s nimi dal do řeči, opravdu to měli oba v hlavě srovnané a skutečně jsem si takhle dobře už s nikým dlouho nepopovídal. Nakonec přijel taxík a my naskákali dovnitř.

Na letišti jsme se loučili a za dopravu jsem platil o pár dolarů méně jen díky právě postaršímu páru. Na váze jsem se trochu zděsil, z digitálního měřáku na mě vykoukla cifra 30kg a já začal z batohu vyhazovat věci, bohužel mi bylo všeho líto. Šly sandály, spodní oblečené, učebnice matiky, stará kalkulačka. Nakonec jsem to stáhnul na 26kg a šel skrze přepážku, jakž takž, ale prošel jsem.

V letadle jsem si sednul do uličky, prostřední sedadlo bylo prázdné a u okénka seděl Korejec. Na jeho straně krásně zapadalo sluníčko, ale on spíš měl problém s tím, že si chtěl na hodinku dáchnout. Nakonec jsem ho poprosil aby mě na chvilku k okénku pustil a já pořídil hned několik krásných snímků. Pode mnou byla vidět mt. Taranaki halící se do mraků a barevná paleta na obzoru se nemohla rovnat ničemu co jsem až doteď viděl. Žluté, oranžové i karmínové barvy, to vše se odráželo o trup letadla i mraky, naprosto nepopsatelné. Malý kluk za pomoci stevardky roznášel později bonbóny a tím byl ukončen i západ slunce, protože jsme se chystali k přistání. S radostí jsem si rozbalil bonbón, který mi následně vylítnul z papírku a zakutálel se kamsi do protější uličky mezi cizí boty, takže jsem byl asi jako jediný bez bonbónu. Na letišti jsem už akorát odchytil autobus co jezdí mezi terminály a popojel jsem k mezinárodnímu terminálu. Tady jsem ještě odladil váhu bagáže, něco málo vyházel a vložil kufr do úložny za 15 dolarů, no co se dá dělat, aspoň s tím nemám práci. Nahoře jsem ještě chvíli pošmajdal v duty free, za 55 dolarů dva a čtvrt litru Jima Beama, byl jsem hodně v pokušení. Nahoře jsem si potom rozložil PC a začal pracovat na různých věcech.

21. ledna 2009

Tak jsem se moc nevyspal a to nejspíš kvůli tomu, jaký je na letišti frmol a to i v nejklidnějších místech. Vzbudil jsem se asi po dvou hodinách spánku, stále zabalený do bundy a na batohu, klobouk ani boty mi nikdo neukradl, jsem to ale šťastlivec! V příletové hale jsem si rozbalil notebook a na monitor přilepil cedulku s prodejem SIMky. Asi po půl hodině přišel kluk, že jí vezme, ještě jí ani neviděl a rval mi do ruky peníze, docela dobrej voříšek, ale Anglán zrovna přilítnul z Chile. Za deset dolarů jsem mu teda střelil SIMku a jsem šťastnej kluk… Nakonec jsem si vyzvednul bagáž a šel na přepážku. Se mnou ve frontě stála ještě holka, s hodně podobným kufrem. Měl jsem v tom 23kg z povolených 20kg a šel jsem na přepážku, kde stál postarší chlapík. Tak ze zdvořilosti jsme se dali do řeči a i přes moje obavy mě pustil bez problému. Chudák holka měla 34kg a měla povolena jen 32kg, ta na přepážce musela přendávat věci. Ještě jsem si dal bagetu a šel skrze kontroly až do haly. Čas mi vcelku utíkal rychle a za chvíli jsem už seděl v letadle. Prostřední ulička, prostřední sedadlo, nic moc… Ještě před startem jsem asi na půl hodinky usnul a probudil jsem se až k jídlu. Zbytek cesty jsem se tam jenom tak mlátil mezi lidmi a snažil se usnout. Když jsme šli na přistání, docela dobře jsem se zapovídal s chlapíkem, který je původem z Te Awamutu a žije ji delší dobu v Austrálii. Když jsem v Sydney vypadnul do tunelu, myslel jsem, že zdechnu, jaké bylo vedro. Cestou ze Sydney do Singapuru jsme s mladým Němcem měli trojsedadlo jenom pro sebe, konečně jsme měli kam odložit nepotřebné krámy. Co bylo však lepší, že Němce na druhou půlku letu přesunuli někam dopředu a já jako jediný měl celé trojsedadlo pro sebe. Docela pěkně jsem se zapovídal s vedle sedící Italkou. Slečnu bych tipoval na 18, 19 let, tak prý že ně, 28. Jsou to ale báby zachovalý . Každopádně jsem se jako jediný v letadle pořádně vyspal….

A co bylo dál? Sami už to znáte, Jonatán se vrátil …