NYNÍ TAKÉ OBRÁZKOVĚ!!!

Ještě než se pustím do sáhodlouhého vyprávění, které si nebude brát servítky, neodpustím si nenapsat kratičké úvodní slovo. Jelikož zápisky, které jsou zařazeny v tomto článku vznikaly úplně jinak než zápisky předešlé, je možné, že tuto změnu prostě pocítíte. Všechny předešlé zápisky vznikaly jako poměrně ucelený sled myšlenek s časovým podtextem, to vše zařazeno do jednoho měsíce a sepsáno přímo pro čtenáře.

To co se chystám publikovat nyní jsou přímo mé deníky, zápisky ze života, tak jak jsem to psal každý den, propiskou na papír, jak se mnou zmítaly emoce. Ze zápisků jsem se snažil subjektivitu a emoce vyloučit a ponechat jen to zajímavější povídání. Přesto jsem během vlastní cenzury, či upravování a vyhlazování textů nějaké ty peprnější věci prostě nechal, bez toho bych to snad ani nebyl já. Přeci jenom ve formě, v jaké jsem to psal já by to asi tolik čtivé nebylo, takže i s textem jsem si trochu pohrál. Pokud Vám však ale bude vadit styl “Pak a potom, následně a tam” zřejmě Vás tedy zklamu.

Doufám tedy, že tyto zápisky se Vám budou líbit a aby toho nebylo málo, v mé galerii se již objevilo první album, se stejným názvem. Odkaz na něj přikládám zde: http://picasaweb.google.com/jonas.fuchs1/NovyZelandNetradicneProsinec2008

15. prosince 2008

Hned ráno, když jsem jel tátovi naproti, tak na autobusovém nádraží v Hamiltonu se mi stala dost zajímavá věc. Přišla ke mně asi stejně stará holka jestli prý nemám tři dolary, ukázal jsem jí dvacku, že nemám. Po chvíli se vrátila, že jí dojde rozměnit. No, jako důvěřivý blbec jsem jí tu dvacku dal. Asi po dvaceti minutách kdy jsem si říkal, že moje důvěřivost je občas žalostná se holka vrátila, že prý utratila asi pět dolarů, jestli mi to nevadí. No co jsem měl dělat, lepší než nic a zbytek peněz jsem shrábnul zpět. Co z toho plyne? Peníze a pěkný holky, to nedělá dobrotu…

Po hodině a půl na letišti se v příletové hale objevil můj táta. S ním z letadla vystoupili ještě dva češi a na další dva se čekalo kvůli zadržení celníky protože je pes identifikoval na drogy. Asi po další hodině plné nejistoty se z brány vyloupla i mladá česká dvojice. Poté jsme si ještě vyzvedli auto, pořádnou Toyotu Hiace a mohli jsme se vydat na cesty. Táta řídil prvních pár kilometrů a vypadal pěkně nesvůj. Dojeli jsme až do centra Aucklandu, kde jsme se chtěli podívat po obchodu s koly.
Vcelku nám všude řekli, že kola mají jenom nová a poměrně drahá. Z Aucklandu jsme tedy vyjeli s nepořízenou. V Hamiltonu jsme jenom naložili mojí bagáž a za mírně deštivého počasí jsme vyjeli směrem k městu Rotorua, kam jsme přijeli dost pozdě. Zde jsme se utábořili v přístřešku kus za městem, táta však nevěřil rigolku pod okapem našeho přístřešku. Něco jsme pojedli, pokecali, zavtipkovali o počasí a šli spát.

16. prosince 2009

Vtipy se však staly realitou, když mě o půlnoci táta budil s tím, že nám tam teče. On měl všechno mokré, já jen kousek boku.
Vláďa si ještě večer postavil vlastní stan, Vašek spal v autě a Vlaďka s Pepou spali pod stejným přístřeškem jako my. V tu chvíli jsme si tedy všichni 4 sbalili svoje věci a šli jsme k Vaškovi do auta. Já s tátou jsme se namáčkli na přední sedadla, no hrůza. Táta furt chrápal, za což jsem ho kopal, když na kopance reagoval a chrápání pokračovalo, tak to chrápal Vašek v důsledku jeho české, dovozové rýmy. Do rána jsem vyměnil asi 50 poloh a v 6 už jsme byli na nohou a snídali.
Dokonce i Vláďa ve stanu zmoknul a ještě další den sušil pas. Ráno jsme se vydali do města na snídani či spíše jenom na kafe. Nakonec jsme kola pořídili dobře a mohli pokračovat v cestě.
Při odjezdu z Rotoruy se nám za stěračem třepetal papírek a po bližším prozkoumání to byla pokuta. Za 14 dolarů jsme měli trošku prodloužené parkování. Když jsme se v jednom obchodě ptal pokladní kam se to má jít platit, tak mi se smíchem popsala cestu, se smíchem proto, že ráno byla platit pokuty svoje. U pokladníka na úřadě jsem se ještě při placení pokuty ptal na studentskou slevu, ale to bohužel už neprošlo.

Odpoledne jsme potom přejeli do Napier a Hastings kde jsme nabrali potřebnosti a po půl páté jsme vyjeli směrem na Clifton, kde jsme vyhlédli pláž na které bychom přenocovali. Poměrně klidné místo bez záplav lidí, blízko k civilizaci, krásná pláž. Pouze jsme rozložili věci, složili kola a já s Vaškem jsme vyrazili pro vodu. V blízkém obchůdku nás odkázali na kohout mezi domy, hned mezi zaprášenou telefonní budkou s odstřiženým telefonem a verandou plnou psích odloženin, tam bych to vážně nehledal! místní telefonní budka

K večeru jsme vyrazili do místní hospody, kde to tou dobou již žilo. Já jsem pro mě a pro tátu objednal Tui a u stolu jsme plánovali cestu na další den a komentovali dění v hospodě. Místní nás krásně pohostili zatímco my jsme se tak bavili co bude dál.

Jinak o našich spolucestovatelích. Vašek, náš průvodce. Mladý horolezec, sympaťák s dobrým přístupem k věcem se zkušenostmi ze zahraničí. Vlaďka a Pepa, mladý pár se zalíbením v turistice všeho druhu, oba usměvaví se smyslem pro humor a dobrou věc. Vláďa, postarší vlídný cyklista zatížený na víno a fotografování. Již zpětně můžu říct, že za měsíc jsme ve skupině neměli problém a takovéhle cestování opravdu stálo za to!

17. prosince 2008

V noci mě tentokrát budil svit měsíce, tátovo nesnesitelné chrápání už jenom jednou, tomu říkám pokrok. Spali jsme na pláži schoulení ve spacácích v závětří naší mohutné Toyoty.
V pět vrzly dveře od dodávky a já se probudil taky. Všichni jsme stále zachumlaní do spacáků pozorovali naprosto nádherný východ slunce.
Odpoledne za městem jsme se již odhodlali a nasedli na kole. No to byla jízda. Měli jsme v plánu 70km bohužel však v silném protivětru a docela hornatou krajinou. V tak silném protivětru jsme museli šlapat i z kopce. Všichni jsme byli kompletně vyklusaní a asi po 30km jsme se s tátou a Pepou nechali naložit do auta a jeli jsme napřed. Vláďa a Vlaďka šlapali dál, my jsme mezitím hledali tábořiště. Nakonec jsme našli pěkný palouček a šli jsme se vykoupat do řeky. Já tam do studený vody hupsnul, ostatní moc ne, raději obezřetně, alespoň jsme tu hygienu neflákali.

18. prosince 2008

Brát si s sebou slabé spacáky prostě nebyl dobrý nápad, i tentokrát mi v noci byla zima. Hned ráno jsme tedy usedli na kola a přibližně po kilometru cesty jsme se stavili u koní, kteří se volně pohybovali v ohradě kolem tábořiště. Opravdu krásný pohled na volně se pasoucí zvířata. Po cestě jsme se ještě stavovali na úžasném mostu vysoko nad řeknou a pak nás čekalo pěkně velké stoupání na kolech do kopce. Přesně s koncem stoupání se cesta změnila na šotolinu, takže námahy jsme museli vynakládat snad ještě více.
Po cestě jsme mnoho aut nepotkali a těch několik málo projíždějících na nás mávalo a občas i troubilo na pozdrav, to zřejmě proto, že tolik bláznů tam asi nemají. Stoupání kolem pracujících silničářů bylo snad nejnáročnější a taky pěkně prašné, takže na vrcholu jsem potil prach, špínu, pot a opakovací krém. Na kopci jsme potom již viděli i náš cíl Mt. Ruapehu a stádo býků, které bylo sháněno čtyřkolkou a asi devíti psy.
Ke stádu jsme se později přiblížili a sledovali nádhernou práci a koordinaci psů. Bylo to hodně zajímavé pozorování, to vše až do té doby, než se celé stádo nahnalo na silnici a celou ji zatarasili. Okamžitě se zvednul mrak prachu a silnice byla rázem jedna velká toaleta. Skrze stádo jsme se neproplétali tolik neohroženě jako táta, který mezi býky vlétnul s vervou jemu vlastní. Já s Pepou a Vlaďkou jsme se zařadili za terénní vůz, který se ve stádu prosadil daleko lépe než samotinký cyklista. Takhle jsme se provlékli skrze nebezpečí a po prašné cestě pokračovali až přes východo-západní rozvodí ve výšce 960m.n.m.
O kus dál na nás čekal Vašek a opět se mi od Pepy dostalo několik poznámek o mém apetitu, kdy celý udýchaný pravil „Ty vole, ty ještě žereš… to snad není možný.” No jak mi bylo chladno, musel jsem holt doplňovat energii, já na tuk tolik ještě nefunguji. Ještě jsme si dali asi osmikilometrový sjezd kolem krásných běloušů na jedné pastvině a pod kopcem už nás Vašek naložil.
Odpoledne jsme ještě jeli na místo, kde se natáčela řeka Anduin pro Pána Prstenů. Zde přímo nad řekou se nacházel i druhý nejvyšší bungy jumping Nového Zélandu. Do bungy mě táta ponoukal, ale jako zážitek mě to opravdu nepřitahuje, takže jsem do toho nešel. Poté jsme se vydali až do Whakapapa, kde jsme se v kempu vysprchovali (na černo) a pak jsme se ubytovali v nedalekém přístřešku, kde jsme našli i jednu zásuvku. Na kolech jsme za celý den ujeli cca 40km.

19. prosince 2008

Tuhle noc jsem zase mrznul a chrápání, ať už kohokoliv mi snad ani tolik nevadilo. Zajímavé je, jak jsem si na chrápání jiných spících zvyknul, zřejmě mě už několik nocí s tátou ve stanu vycvičilo.
Protože pod mt. Rupahu zrovna dvakrát teplo nebylo, horký čaj a ohřátá konzerva broskví byly vítaným soustem ke snídani. Ještě jsme si připravili věci a za krásného rána jsme vyjeli k lyžařskému vleku odkud jsme vycházeli pěšky.
Zprvu byla cesta v pohodě, posléze jsme však přešli na velké kameny a po těch jsme se škrábali už jen výš a výš. Po chvíli jsme přešli na sníh a to už se mi šlo daleko hůř hlavně kvůli mým nízkým botám s letní podrážkou, ty se ponejprv na zmrzlém sněhu vůbec nechytaly, posléze když už sníh začal tát do nich padalo vrchem. Počasí se měnilo a nahoře nad námi se občas vyhoupl a občas schoval sněhový vršek.

Hora Osudu, domorodě Ngauruhoe, byla krásně vidět celou cestu až na vrchol. Sníh o něco výše již začínal tát, takže se mi šlo o něco lépe než na zmrzlém. Zastavili jsme za skalnatým výběžkem do závětří, kde jsme načerpali dávky energie na poslední kus cesty. Já snědl 4 banány a 4 rajčata, plus hrst (explozivních) rozinek, tahle kombinace se mi později vymstila.

Přibližně o 30 minut později jsme přišli ke kráteru a pohled to byl úžasný. Krásně velká bílá planina kulatého tvaru, jenž obepínají rozeklané skalní masivy, jako okraje kráteru. Ještě asi 15 minut jsme pokračovali po okraji kráteru až na nouzovou chatu odkud byl krásný výhled na vulkanické jezírko ze kterého stoupala pára. Tyrkysové jezírko bylo krásně zapadlé do dalšího kráteru a občas se jezírko i výhled schoval do ženoucích se mraků. Nešlo než nelitovat zapomenutých plavek a ručníků .
Nahoře pěkně fičel vítr a bylo to kolikrát až dost nepříjemné. S naším odchodem se kráter zahalil do mraků, ve kterých jsme později na chvíli ztratili i polovinu výpravy. Po sněhu dolů jsme místy jeli po botách, místy po zadku, většinu jsme však museli jít. Z kombinace, kterou jsem prve spořádal na mě bohužel přišly tlaky. Říkal jsem si, že to dolů ještě donesu, ale chyba lávky, po chvíli jsem zahnul do mlhy a narazil na chatu jednoho z horských klubů. S trochou naděje v srdci a velkou hromadou ve střevech jsem zatáhl za kliku a štěstěna se usmála, chata byla otevřená a luxus poskytnutých záchodů byl nebývalý. Chata byla zjevně již pár týdnů bez lidí, ale zřejmě z nouzových účelů jako byl ten můj, ji nechali plně otevřenou.
Dolů jsme s ostatními došli zahaleni do mraků a bez sněhu a sluníčka jsem svahy na nichž jsem před pár týdny lyžoval opravdu špatně poznával. V nedalekém infocentru jsme se ještě poptali po horkém koupání a počasí na další dny. Kvůli počasí jsme se rozhodli vynechat dvoudenní trek kolem mt. Ngauruhoe a sjeli jsme tedy rovnou k horkým pramenům. Za náš soukromy bazenek7NZD na osobu jsme si na 20 minut vlezli do soukromého minerálního bazénku a to byla lebeda, že to svět neviděl. Ten čas byl tak akorát, v cca 40°C vodě se pak již člověku začne dělat zle. V ceně jsme měli ještě neomezený pobyt ve větším 38°C bazénu, zde jsme ještě asi hodinu pobyli, poklábosili a zkrátka relaxovali. K večeru jsme našli krásné odpočívadlo s výhledem na Taupo, kde jsme již zakotvili na noc.

Pohled z mt. Ruapehu ten den byl opravdu výjimečný, bylo to jako být někde na střeše kdy pod vámi se tak líně povaluje spousta mraků.

20. prosince 2008

Ve velmi příznivém počasí jsme se vydali na cestu a silnice se před námi mile vlnila krajinou. Na kolech se jelo poměrně příjemně avšak po delším stoupání nás chytla trvalejší přeháňka (jak už to tak na Novém Zélandu bývá) a přišla na řadu pláštěnka, která ten den již na mně zůstala. Celkem jsme ujeli 57km a to až do města Taumaranui, kde jsme to zapíchli v kavárně kvůli nabíjení baterií.
Nedaleko za městem jsme se utábořili ve vodáckém kempu, kde jsme ve vytrvalém dešti byli jediní hosté. Po postavení stanů a uvaření večeře jsme s tátou otevřeli laskominy a pár lahví vína a oslava narozenin mohla začít. Netradiční podmínky, zajímaví hosté, unikátní atmosféra a celková pohoda. Myslím, že na takovéhle narozeniny táta asi nezapomene.

21. prosince 2008

Jedna z hlášek výpravy „Je to na jih, bude to z kopce!” Bavíme se o jídlech, českých výrobcích a jiných „domácích” věcech, už se hodně těším domů! Večer jsem šel spát po notné dávce červeného a usnul jsem jako podťatý. Vzbudil jsem se však už v půl páté, kdy mě vzbudil táta a světe div se, chrápal i na boku, zbytečně do něj kopat se mi už nechtělo a tak jsem se vyštrachal ze stanu a chodil po tábořišti.
Snídaně i balení proběhlo bez deště, bohužel po chvíli na kole nás však stihnul déšť a vítr. Prakticky propršel celý den, počasí nás zkoušelo a manipulaci s pláštěnkou již zvládám na jedničku.
Nejkrásnější úsek cesty byl přes Tangarakau Gorge kde se štěrková silnice vinula přes řeky a výhled z ní byl naprosto úžasný, nádherné vodopády a krásná zeleň okolo. To vše vměstnáno na malé ploše jedné roklinky. Byl jsem jediný kdo na vrcholu zrádného stoupání odpadnul a naskočil do auta. Ostatní na kolech dojeli až do cíle, republiky Whangamomona. Mám ten dojem, že tu nikdo nebydlí, taková opuštěná vesnice s pár lidmi a pěknou hospodou, tedy hotelem. Republika Whangamomona si říkají proto, že se buďto snaží nalákat turisty, nebo jim skutečně jde o politiku v provinciích.
Našli jsme prázdný kemp, kde nám připitý správce poskytl místo na stan a odjel pryč, zřejmě pro další rundu piva. To chudák ještě nevěděl, že jsme v kuchyňce narazili na nedopité balení Carlsberga, ze kterého se vlivem našeho činění rázem stalo dopité.
Celkem jsem ten den ujel přibližně 60km.

22. prosince 2008

Hned ráno mě čekalo nepříjemné překvapení. Měl jsem píchnuté kolo a za pomoci Pepy, Vládi a Vaška jsem vyměnil duši. Co však bylo ještě lepší, plášť neseděl tak jak měl a v jednom místě utvářel jakousi vybouleninu, ještě jsme s tím chvíli laborovali, ale následně jsme to museli vzdát. Překvapivě mi to za jízdy vůbec nevadilo, zřejmě byl podobný defekt již před výměnou duše.
Měli jsme před sebou 63km dlouhý úsek z Whangamomony do Stratfordu. Na cestě jsme měli tři pěkná stoupání, kde jsme potrénovali jízdu na nejlehčí převody. Cestou jsme projížděli polomrtvými obcemi a osadami, které tvořily povětšinou jen shluky farem. Málem jsem tam v jednom místě přejel ovci, nějak se zatoulala mimo ohradu a schovala se do rigolu odkud dostala chuť vyběhnout až v moment kdy jsem se zrovna ohlížel dozadu po ostatních. Vlítla mi přesně před kolo a už jsem jí bral kožich když jsem brzdil.
Posledních 10km bylo nejtěžších, rovinky, horko, občas stoupání a ještě k tomu se posledních 10km protáhlo asi na 14km. Stále předjíždějící vozidlo mlékárenského koncernu Fronterra mi na náladě nepřidalo, ale prachu na xichtě zcela jistě. Ve městě jsme zapadli do kavárny a s výhledem na mt. Taranaki jsme si užívali odpočinku.
V čínském bistru jsme si ještě každý dali něco jako třeba maso ve sladké omáčce a nudle. Pak jsme si ještě jednou zašli na hrozně levnou a výbornou zmrzlinu, to svět neviděl. Dva kopečky za dolar, ale ta zmrzlina normálně opadává jak je na tom kornoutku našlápnutá. Autem jsme se přesunuli na parkoviště pod mt. Taranaki, kde jsme se připravili na pět dní pochodu a šli si odpočinout na další dny.

23. prosince 2008

Ráno kvůli spacákům zima zafungovala jako budíček. Standardem pro mě bylo jít spát ve 3-4 vrstvách oblečení, inu co se dá dělat, stejně to pomáhalo jen omezeně.
Vše potřebné pro pochod jsme měli víceméně připravené, takže jsme vyrazili vcelku podle plánu. Přes troje hluboká údolí vymletá každoročním táním jsme se dostali až k Maketawa Hut, kde jsme se dalších (dů)chodců informovali o Tahurangi Lodge, která je soukromá, tudíž vypadla z našeho plánování, kde složit hlavu. Po chvíli odpočinku jsme se rozhodli pokračovat dál na Tahurangi. Po výstupu k samotné Tahurangi jsme si u chalupy odpočinuli, já vyprázdnil batoh a podle dohody jsme se chystali na samotný výstup. V jednu chvíli Vašek něco říkal tátovi a kolemjdoucí se česky zeptal „Co prosím?”
Vašek: „Ale né, to bylo jenom támhle na kolegu.”
Kolemjdoucí: „Odkud jste?”
Vašek: „Z Čech.” (hovoříce česky, překvapivě) … „A vy?”
Kolemjdoucí: „No já jsem z Německa!”
A tímhle nás to rozsekalo už totálně. Cesta na samotný vrchol byla snad jeden z nejnamáhavějších výkonů ke kterým jsem se kdy odhodlal. Zprvu se šlo pouze do strmého kopce, to se však později změnilo na suťovisko s kamínky o velikosti cvrnkacích kuliček. To si nedovedete představit, traverzovat či netraverzovat, tři kroky dopředu, jeden zpátky. Hodně mě dostali Japonci, kteří to lezli ve skejťáckých botách a přímo nahoru, po čtyřech. Poslední úsek po skále a sněhu byl už kousek koláče v porovnání s tím předchozím. Na vrcholu byl krásný rozhled do celé krajiny. Byl vidět i Jižní ostrov, Aucklandský výběžek a dříve slezená mt. Ruapehu. Byl to další z krásných pocitů, stát tam nahoře a vstřebávat. Dali jsme si pivo a slivovici jako odměnu pro zdatné a vydali jsme se dolů. Táta bohužel vzdal kousek pod vrcholem, udělal totiž osudovou chybu, vnutil mi ať si vezmu batoh v němž jsme měli vodu oba. Já jak nasadím tempo, nechci zastavovat, takže jsem na něho nemohl hodinu někde čekat.
Cestou dolů jsme si tipovali za jak dlouho budeme dole. Vašek tipoval 45min já hodinu. On to po botách a dobře situovaných sněhových jazycích sjel až k chatě za 20min. Já po zadku a chůzí jsem byl dole za 45. Nutno podotknout, že sjíždět to tam po sněhu nebyla žádná legrace, občas byly nehezké trhliny, nebo schované kameny.
Nahoru to lezeme přes dvě hodiny a dolů to jde opravdu samo . U chaty jsme se ještě rozhodli pokračovat na Holly Hut, jenž byla vzdálená další tři hodiny pochodu. Vláďa toho měl již dost, ale po 2,5h pochodu se nám oáza klidu a pohody, smradlavých bot a studené vody ukázala z houští. Po 12 hodinách pochodu jsme vlétli dovnitř a únavou padli jak podťatí.

24. prosince 2008

Ráno mě vzbudil déšť, který bubnoval na střechu a já jsem si v poklidu šel projít již téměř vylidněnou chatu. Postupně lidí ubývalo, až jsme tam zbyli jenom my. O chvíli později se vyhoupnul táta, oba jsme posnídali a asi ještě hodinu počkali na ostatní. Roztopili jsme kamínka, popřáli jsme si krásné Vánoce a popřemýšleli nad vajíčky, která nám na lince zanechal líčil pastí na lasičky. Mě a tátovi jsem udělal omeletu ze dvou vajíček a všechno bylo v pohodě, krásně jsme si pošmákli. Pepa však naklepnul pukavce a pořádně ho to tedy natáhlo. Tátova teorie, že pukavec ve vodě plave, se bohužel také neosvědčila, takže se Pepovi natáhlo hned dvakrát. Dávali jsme si pěkně načas, protože před námi byl odpočinkový den s naplánovaným tříhodinovým pochodem na další chatu. Špatné počasí se nezdálo být problémem.
Asi po hodině pochodu promoklou buší, kde jsem se ve svých nízkých Merrellech neustále vyhýbal hlubokému blátu a loužím jsme došli na křižovatku, kde byla cesta k chatě, bohužel byla značená jako zavřená kvůli splaveným břehům a trasám. Nezbylo nám nic jiného, než pokračovat na Waiawa Gorge Hut. Cestou jsme překračovali asi pět velkých říčních koryt, táta do jednoho zahučel, což rozhodlo zbytek jeho pochodu; prostě už všechno prošel, neobtěžoval se udržováním suchých bot.

Já jsem měl při překračování párkrát namále, ale suché boty jsem hájil přibližně 3 hodiny, ale pak to šlo ráz na ráz a měl jsem je durch. V jednom místě jsem překračoval bažinu za opory jedné rostoucí větve, ta mi však zůstala v ruce a měl jsem krušnou chvíli. V další bažině mi později zmizela noha až do půlky lýtka a to už jsem se bál o botu, aby mi tam nezůstala. Bažin a menších, či větších potoků bylo dost. Podemleté a utržené břehy byly impozantní a nebezpečné zároveň, deštnou buš jsem si užil jako nikdy předtím. Po vyčerpávajícím sedmihodinovém pochodu jsme přišli k chalupě, vytopené od dvojice Kanaďanů, kterým šestice mokrých a smradlavých Čechů zrušila Vánoční pohodu a soukromí . V báglu byly celkem dvě suché věci, série čajových pytlíků a moje zimní čepice. Moiru jsem usušil hned na sobě a zbytek věcí jsem rozložil před kamny, nejdůležitější byl patrně spacák. S tátou jsme si dali štědrovečerní konzervu a naše pochodové řeči o výtečné české kuchyni byly rázem tatam. Ještě jsme při plápolajícím krbu hráli karty a měli trochu netradiční Vánoční pohodu. Takovéhle Vánoce se prostě nedají zapomenout!

25. prosince 2008

Když jsem se ráno probudil, pokoj byl už prázdný a hlavní místnost byla krásně vytopená od krbu. Většina věcí byla suchá, rovněž i moje boty. Zmoknou mezi prvními, uschnou mezi prvními. Rozhodli jsme se zůstat v chatě a dát si odpočinkový den. Protože vesměs nebylo nic na práci, smskovali jsme jako o život a hráli karty. Problém se signálem byl v tom, že byl jenom v jednom místě, ale aspoň byl! Hraní sedmy nám vydrželo celý den, přestávky jsme dělali snad jenom kvůli nutnostem jako je jíst a pít. Já jsem hrál s tátou proti Pepovi a Vaškovi a zrovna když nám to nešlo, tak jsem si holt z táty musel utahovat. Na výhry to tolik vyrovnané nebylo, ale měli jsme své chvíle. Několikeré louhování docházejících pytlíků s čajem už byla prostě klasika. Dvojáky i trojáky se dají!

26. prosince 2008

Ráno kolem osmé jsme byli již připraveni k pochodu. Ještě jsme dali dvě partičky karet a šli. Po cestě jsme překračovali asi 8 větších toků, táta si preventivně namočil boty hned v tom prvním a zbytek cesty nás už jenom dostával do kolen jak do všeho hlava nehlava. Vláďa se namočil v prvním taky, ale neúmyslně a zbytek cesty počvachtával.
Ještě jsme si zašli k menším vodopádům, což jsme s Pepou v opozici nepodpořili a dávali jsme to najevo, ještě více potom, co vodopád stál za prd. Cesta byla opět samý močál a bažina a v ruce mi zase zůstalo pár větví, na které jsem spoléhal. V jednu chvíli jsem se zaklínil mezi stromy, kde do mě Vlaďka musel strčit, abych vůbec prošel. K chatě u jezera jsme přišli chvíli po poledni a byla to nádhera. Lake Dive Hut je krásná chata na břehu jezera s výhledem na mt. Taranaki.
Snědli jsme úplně všechno až na zásoby ponechané ke snídani, sedli ke stolu a začali hrát karty. Tentokrát nám s tátou karty šly již dobře. Ještě s námi v chatě byl jeden pár, ale smrad z bot ony čerstváky zahnal do jiné místnosti. Hrát karty při svíčkách, vařit čaj a polévku pro všechny do jednoho rendlíku, taková správná pohoda. Teď když po sérii úspěšných her ještě dokončuji zápisník, Pepa sarkasticky huláká: „No tak si to tam ještě napiš, že jste vyhrávali.” (A to jsem to tam původně vůbec nepsal.)

27. prosince 2008

Ranní pozdní vstávání předcházelo poměrně jednoduchou snídani v podání připálených fazolí, však víte, takhle po ránu ani pes nemetá salta zpět. Po pěti dnech v buši už šmakuje všechno. Dohrávání karet a vybírání krbu nám ještě nějaké zdržení přidalo, ale nebylo kam spěchat, finální kus cesty nebyl nijak dlouhý a počasí nám přálo.
Na první zastávku Dawson Falls jsme dorazili ještě s předstihem. Cesta byla poměrně klidná, přes menší potůčky, vysychající bláto a kluzké dřevěné schůdky se dalo jít opravdu lépe než předešlé dny. Z Dawson Falls jsme se přes vysutý most dostali až k autu a to vše opět v časovém rekordu, poháněni hladem. Přehrabali jsme věci, mírně jsme se zkulturnili, přičemž místní obědvající rodinka na nás s despektem hleděla jako na pěknou sebranku. To samé v návštěvnickém centru, kde jsme seděli jako půl tuctu špinavců mezi společností civilizovaných lidí. Cestou do Stratfordu jsme si ještě prohlédli přejetou vačici a samotné hody ve Stratfordu mohly začít.
Zmrzlina a pěkná porce v čínském bistru. Každý si toho dal pořádnou nálož, co se do misky vešlo a ještě trochu přetékalo. Trek kolem mt. Taranaki (Egmont) byl jeden z nejlepších zážitků. Takový kolektiv tmelící pochod, krásné zážitky, nepopsatelná atmosféra i prostředí, netradiční Vánoce! Cestou přes Wanganui jsme se ještě zastavili pro vyprání věcí a to byla taky akce. Napoprvé to ani nevypralo, takže jsme museli zpátky do sámošky na dobytí takového prazvláštního klíče. Celkem jsme tam byli asi třikrát a s Vaškem jsme se vždycky vrátili s něčím jiným k snědku. Pustili jsme pračky a dali se do partičky karet. Když jsme šli do obchodu potřetí byla s námi už i Vlaďka.

Dali jsme si nanuk, sedli do auta a začali jíst. Z vyhazování odpadků se však stala nevídaná komedie. Z auta se mi vylézat nechtělo koš byl na mé straně na délku dvou paží, Vašek nastartoval auto a začal manévrovat ke koši. Zbývalo asi 10cm a já zůstal s nanukem v hubě bezmocně viset na pásu natažený k odpadkům, takže Vašek musel manévrovat ještě jednou a už bylo vyhráno! Vlaďka vše okomentovala „Vylezou na kopec a ještě ho obejdou, ale krok ke koši jedou radši autem.” Před námi byly ještě dvě hodiny cesty autem až k pláži Te Horo. Zde bylo krásné počasí a stan se mi stavět nechtělo, přesto táta stan stavět chtěl, což v praxi znamenalo, abych ho postavil já. Stan stál a tátovi jsem dal k dodělání jen dva kolíky, měl baterku, přesto ve tmě jedním stan propíchl a druhý zapíchnul špatně, škoda hovoriť.

28. prosince 2008

Hnedka po ránu mě probudil nějaký šramot okolo a teda pěkně mě bolelo v krku. Ještě rozespalý jsem se rozeběhl asi sto metrů k vodě a skočil do ledové vody jako lžička do kafe. Studená mořská voda na rychlou hygienu plně stačila.
Snídani jsme si po předchozím výkonu dopřáli labužnickou, jogurt a chleba s máslem, to byla lahoda a jak si každý pošmáknul! Vašek hned hlásil, že každý kolemjdoucí nás zdraví a že kus na pláži leží mrtvý žralok.

Táta se hned vytasil, že chce čelist, vzal jeho potapěčský žabikuch a šli jsme. No humáč největší, asi po pěti minutách bezúspěšného nekontaktního zápasení s rozkládající se mrtvolou asi půlmetrového žralůčka to čapnul do ruky, fuj ten puch, a jal se kuchat pořádně. Poté konečně vytáhnul čelist a kouká, že nemá zuby, záhada bezzubého žraloka zůstala nezodpovězená, ale žralok to byl určitě. Pár kolemjdoucích na nás koukalo pěkně úkosem, nebo spíš prostě divně, bodejť by ne! Tři blázni s divným přízvukem se hrabou v mrtvole na pláži.
Te Horo jsme opustili směrem k místům, kde se natáčel Pán Prstenů. Cestou jsme míjeli policisty provádějící dechovou kontrolu. Řidič si dal jedno nalačno, takže jsme tak trochu vyjukaní projeli kolem, nestavili nás, ale my jsme si zastavili o kus dál na kafe. Otevřu dveře a vypadnul lahváč, Pepa to okomentoval slovy „Ty vole, to kdyby nás zastavili, tak to máme jasný…”
V místě nesoucí jméno Rivendell (Roklinka) jsme si podél krásné říčky udělali procházkový okruh a protože den byl opravdu povedený, rozhodli jsme se jít vykoupat na břehu řeky, kousek opodál od ostatních návštěvníků. Vedle nás se stále proháněl postarší, ale energický dědula z Kambodži, takový ten typ co se pořád směje a užívá si života. Měl s sebou celou rodinu a vypadalo, že ledová voda jim nevadí. Vlézt tam mi dalo hodně práce!
Když už jsme byli ve Wellingtonu ubytovali jsme se v místě zvaném Nomad Backpackers, kde nás ve dvou skupinkách po třech dali na různé pokoje. Náš byl ve třetím patře a po otevření dveří nás pěkně praštil smrad jakým se obyčejně vyhánějí sloni ze ZOO. Ve společných prostorách jsme pak už akorát sedli dole ke stolu a hráli sedmu. Naše dominance již trochu polevila, ale hráli jsme důstojně.

29. prosince 2008

Ráno jsme si u auta stanovili čas na návrat a dali rozchod. Já došel na poštu odeslat své zálohy domů a do muzea Te Papa jsem dorazil mírně před 10 a ostatní stále ještě čekali na otevření muzea. Šli jsme rovnou až nahoru na vyhlídkovou plošinu odkud byl krásný výhled na Wellington. Odshora dolů jsem si celé národní muzeum Te Papa dost zběžně proběhl, nějak mě mé muzejnické úchylky přešly. Krom litografií Václava Hollara a rekordního motocyklu Britten zde toho až tak mnoho zajímavého nebylo. Raději jsem si prošel samotný Wellington. Mimochodem jsem si zde také koupil naprosto bezkonkurenční slamák za dva dolary.

Ještě jsme něco málo nakoupili a jeli jsme do přístaviště. Svého klobouku jsem se prostě nemohl nabažit a asi hodinu jsme čekali v autě a kecali. S výhledem na krásné moře a přístaviště čas ubíhal sám. Na palubě jsme pak hráli karty a ke konci plavby jsme se už jen bavili o dalších plánech. Nákladový prostor byl od lodních motorů pěkně vytopený a po otevření vrat nás čekala už jen potemnělá cesta na 200 kilometrů vzdálené tábořiště. Silnice byla v noci jako živá a moje klimbání bylo co chvíli přerušeno brzděním a Vaškovým nadáváním na ježky a zajíce. Asi v půl dvanácté jsme pod nádhernými hvězdami rozložili spacáky a šli na kutě. Jižní obloha je úžasně bohatá na hvězdy a mimo civilizaci to je prostě úžasný pohled.

30. prosince 2008

Tentokrát mě ráno probudilo vlhko a zima. Ještě jsem se chvíli chumlal v tenounkém spacáku a pak už se probudil i Vašek a Vlaďka, se kterými jsme naskákali do dodávky, tedy spíše jsme tam byli vyhnáni otravnými muchničkami. Ještě asi hodinu jsme čekali na ostatní až se vzbudí a mezitím jsme se v autě zabavili jídlem a klábosením. Když už byli všichni vzhůru, dost narychlo jsme se sbalili a popojeli asi 30km dál, kde jsme měli vyhlédnuté odpočívadlo pro dokončení snídaně. Bohužel i tam bylo muchniček jako naseto, díkybohu se český difussil ukázal jako velmi účinná zbraň.
Dokončili jsme tedy snídani, usušili spacáky a jeli dál. Vláďa si chtěl z Lyellu vyjet na kole, takže jsme ho vyložili a po silnici podél řeky jsme se přesunuli až do města Westport. Podařilo se nám informovat se ohledně předpovědi počasí a skutečně to nevypadalo dobře. Auto jsme zaparkovali u supermarketu, jak se již stalo naší tradicí, a šli jsme do té samé kavárny, kde jsem zhruba před třemi týdny seděl s kamarády z NZIIU. Po dvou kávách jsem se vydal na obhlídku města. V jednom naprosto dokonalém obchodu se starým zbožím jsem koupil pánvičku za búra a stříbrný pohárek, taky za búra. Pánvička se u ostatních shledala s velkým úspěchem a pohár? Ten se mi prostě líbil. Táta to chvíli studoval a zjistil, že je z nějaké známé Anglické stříbrnické firmy jménem Sherwood, takže jsem došel koupit ještě druhý do sady a pak jsme se vydali hledat mřížku na grilování. Za 6 dolarů jsme sehnali mřížku, která je určená na sušení věcí v kuchyni a prodavačka se nám snažila vysvětlit, že není na grilování. To nám bylo jedno, my z ní grilovací mřížku totiž uděláme!
Ještě jsme si nakoupili na Silvestra, jak jinak a mohlo se jet hledat nocleh. Dojeli jsme na pláž u majáku kousek za městem, kde jsme se po okolí krásně prošli a dobře jsem si popovídal s tátou. Poté jsme asi o tři kilometry dál pozorovali tuleně, ale ten smrad co tam byl bych opravdu nikomu nepřál. Nevím, jestli to byli tuleni, nebo hnijící řasy, ale puch, že by zahnal i grizzliho. O kousek dál jsme našli krásný úsek pláže, kde jsme se rozhodli přenocovat.

Rozdělal se oheň a začalo se grilovat na negrilovací mřížce. Pivo jsem si dal s krásným západem slunce chladit do přitékající říčky a o chvíli později jsme si už pomlaskávali nad krásně marinovanými vepřovými plátky, mřížka funguje jakákoliv! Pivo bylo nebývale vynikající, oheň krásně hřál, atmosféra skvělá, prostě jsme měli krásný předsilvestr.

31. prosince 2008

V noci se mi stala dost podivná příhoda. Nechal jsem si na stanu sušit trenky a jak jsme byli u moře, tak asi v půl druhé jsem se probudil a při oblékání zjistil, že jsou pěkně nasáklé slanou mořskou vlhkostí. Ani nevím proč, ale rozhodl jsem se je jít namočit do nedaleké přitékající říčky, která do moře ústila po pláži. Horko těžko jsem tam bez baterky doklopýtal a jakmile jsem trenky namočil, pozoroval jsem něco úžasně zvláštního. Tkanina jakoby se ve vodě pokryla svítivými jiskřičkami, které reagovaly na jakýkoliv pohyb. Reagovaly na vlny ve vodě, máchání tkaniny a dokonce to svítilo na látce i po vytažení z vody. Nebe ani měsíc se odrážet nemohlo, protože bylo pod mrakem a jinak si to vysvětlit prostě nedovedu. Noc předtím jsem měl snad jen dvě piva, nic jsem nekouřil ani neolizoval, každopádně šlo o hodně zvláštní zážitek.
Ráno jsem jako správný Robinson vykřesal oheň pouze ze starého uhlí, které jsem vyhrabal zpode písku a kousku papíru. Čekal jsem než se probudí ostatní a po převyprávění mého zážitku to Pepa okomentoval slovy „A to jenom po dvou pivech a víně?” Na a jelikož potřeba žádá zoufalé činy, nasedli jsme do dodávky a jeli na asi kilometr vzdálený záchod. Zpátky jsme kvůli dešti snídani dost odbyli a balení stanu bylo rychlejší než blesk. Ještě jsme vyměnili Vaška za volantem za tátu a mohli jsme vyjíždět. Když jsme zmínil „odbyli snídani” tím jsem myslel, že jsem si dal plechovku salka na ex. Tím pádem se mi asi po dvaceti minutách začalo dělat zle a to tak, že na mě přišly návaly horka, únava a malátnost. Táta mě tedy naložil do auta a zbytek celodenní jízdy jsem si odbyl v kabině vozu. Po zbytek dne jsem byl ještě těžce nepoužitelný. Bodejť by ne, plechovka obsahuje cca 250% denní dávky cukru a tolik cukru v krvi, to už s člověkem hodně zamává!
V naší cílové zastávce, obci Tiromoana si otužilejší dali při dešti koupel v řece a potom jsme pouze popojeli až k Pancake Rocks, čili Palačinkovým útesům. Moře bylo při mé druhé návštěvě pěkně rozdivočené, takže i blowholes (tryskající otvory) vlivem velkých vln fungovaly. Voda tryskala i několik metrů vysoko a tuhle podívanou si všichni užívali. Podle počasí jsme se rozhodli plánovaný třídenní trek vynechat, respektive odložit na zpáteční cestu a pokračovat dál na kolech. Do kempu se nám nechtělo a o pár kilometrů dál jsme narazili na krásnou pláž. Na místě stály již dva karavany, ale to nám, přidrzlým Čechům, nevadilo.
Za silného vichru jsme postavili stany na půdě, do které kolíky vůbec nešly zabodnout a modlili jsme se, aby nám to stany neodneslo. Posléze, aby toho nebylo málo, se přihnal ještě silný déšť, který trval více než hodinu. Během té doby jsme se pěkně naskládaní v autě uvelebili a počali jíst silvestrovskou stravu, chipsy a omáčky všeho druhu.

Když déšť ustal, rozhodli jsme se s Pepou jít rozdělat oheň na pláž. Za silného větru s mokrým dřívím to byl skutečně nejtěžší oheň co jsem kdy rozdělával. Dokonce ani za pomoci plynového vařiče to nešlo. Zázrakem jsme zapálili noviny a malé kousky dříví, ale silný vítr moc nepomáhal. Po usilovném rozfoukávání jsme vykřesali opravdu malý oheň, ze kterého se naskládáním a vysušením velkého množství dříví stával čím dál tím větší táborák. Nakonec byl oheň skutečně mistrovským dílem naší snahy, výsledkem čehož nám občas pěkně puknul nějaký ten kámen okolo ohně. Občas se kolem auta přisomrovala i hladová weka, což je místní nelétavý pták.

Ponejprv se pekly novozélandské netučné ovcefree (bezovcovaté) špekáčky, když tam není ovce, dá se to jíst! Po chvíli zavítalo i víno a mr. Jameson, prostě se jedlo, pilo a povídalo. Pouze ke konci jsme měli problém, když pojenou se klidná louže opodál změnila v říčku a odřízla nám cestu suchou nohou k autu. Do půlnoci by to asi nikdo nevydržel, takže jsme si ho malinko posunuli a zavčas si šli odpočinout na další den.