Jak už se tak říká, nejhorší je srážka s blbcem. Já dodávám, nejhorší je srážka s uniformovaným blbcem, nebo s blbcem, který má razítko v ruce. Tak tady je příběh jak se chlapec hádal s blbcem.
Bylo to léta páně 2009 v pátek 13. února, což by někteří mohli otočit ihned proti mému předchozímu článku. Jak se již stalo mým zvykem, sem tam si někde silnici říznu v rozporu s předpisy, ale ne v rozporu se zdravým rozumem. Inu stalo se to takhle. 6:45 ráno můj oblíbený přechod v Liberci ihned u budovy magistrátu, byl jsem malinko ve spěchu a protože jsem přecházel směrem k budově, je na obě strany krásně vidět a do vzdálenosti 50m nebylo žádné vozidlo, z boku jsem navíc viděl, že silniční semafor již bliknul na oranžovou, takže jsem vkročil na přechod a v polovině přechodu klapla zelená, jen co jsem stoupnul na druhou stranu, tak už na mě mířil prst a s gestem ‚pojď sem’ a podobnými slovy si mě volal strážník, strážník městské policie, kteří se u mě velké oblibě netěší.
- On: „Pojďte sem pane, víte co jste udělal?” (nejdebilnější otázka českého jazyka)
- Já: „Dobrý den, ano vím.”
- On: „Šel jste na červenou.”
- Já: „Ne, šel jsem z půlky na červenou.”
- On: „Tak to bude pokuta 2000,-, jste ochoten ji zaplatit?”
- Já: „Nejsem, protože ji považuji za naoprávněnou. Docela spěchám (nejhorší co jim můžete říct, začnou zdržovat) a protože na obě strany jsem se rozhlédl, nic nejelo, na dopravním semaforu již blikla oranžová a já prostě šel, nejednalo se o ohrožení mě ani nikoho jiného.”
- On: „A co kdyby vám tam někdo na tu oranžovou ještě někdo vjel?”
- Já: „Na obou stranách kam až dohlédnu, žádné vozidlo nebylo, přecházení bylo bezpečné a racionální.”
- On: „A víte jak by to tady vypadalo, kdyby se každý choval jako vy?”
Hlavou mi blesklo něco ve smyslu „možná by bylo i méně mrtvých” nebo jiná chytračina, kterou jsem si naštěstí nechal pro sebe a neřekl nic. - On: „Tak mi dejte vaši občanku. Tak… pane… hmmm… (umí číst?)… Fuchs, to tam u vás v Jablonci taky přecházíte na červenou?”
(Kde vzal, že jsem z Jablonce?? Raději jsem se nehádal a řekl) - Já: „Hmm…Ne.”
- On: „Uznáváte svojí chybu?”
- Já: „Já to nepovažuji za chybu, prostě jsem přešel.”
- On: „Takže jste ochoten zaplatit 2000? Za ty vaše arogantní řeči? Když mi ještě říkáte, že to uděláte znovu?”
- Já: „Promiňte, jako já vás nechci urazit, ani si nemyslím, že jednám arogantně, jen jsem řekl, že mi přišlo rozumné přejít.”
- On: „A uděláte to znovu?”
- Já: „Už asi ne…”
- On: „A jste ochoten zaplatit 2000? (zaseklý gramofon) Máte tady hotovost?”
- Já: „Ne.” (jako student totiž normálně nosím 2000 v kapse)
- Zřejmě líný hledat propisku a vypisovat něco.
- On: „Tak já vás pustím, ale budu si vás pamatovat.”
- Já: „Hm, díky, nashle.”
A tak dlouho a sprostě jsem už nějaký ten pátek nenadával. Koneckonců jsem na to měl asi 20 minut cestou do školy. Skutečně, v 6:45 ráno, zřejmě nejoblíbenější člen skupiny dostal nejoblíbenější šichtu na nejlepším místě. Měli by raději buzerovat řidiče, kteří u přechodu nezastaví, nebo sprejery, nebo kohokoliv, kdo Liberci škodí víc. Každopádně jsem si zase udělal obrázek o aparátu.
dne 16. 2. 2009 v 10:24
Ahoj, tento článek přesně definuje rozhraní mezi smyslem striktnosti dodržování stanovených předpisů a racionalitou normálního chování. Těch příkladů lze jmenovat stovky. Od přeběhnutého chodce na několikaminutové červené, kdy auto není vidět ani dalekohledem, přes omezené rychlosti na rovných a přehledných úsecích, kde je zástavba čítající jednu šupnu a jednu rekreační chatu cca 50 m od komunikace, po plné podelné čáry na silnici, nesmyslně zakazující předjíždění skoro všude. Výsledek? Skoro každý na skoro všechno skoro pořád dlabe. Teď si neberu do dutiny ústní zrovna Tebe, chovám se stejně, ač jsem dříve dodržoval kdejakou hovadinu (táta by se teď dobře bavil…). Dosáhli jsme úspěšně úrovně Balkánu, kde se to buzeracemi vždy jenom hemžilo a tak se nic nedodržuje, funguje to, ale nesmí Tě chytit a nesmí se nic stát. Pak to přijde draho.
Ten blbej výsledek tohodle toho všeho, ať opět zachovám můj vrozený pesimismus, není ani tak ve stále větší neposlušnosti občanů a řidičů, ale – dle mého soudu – v průšvihové fatalitě případů, kde se opět něco poruší, ale ono se opravdu v tomto případě nemělo, on ten zákon, befél, čára, světla atd., byla zrovna tady oprávněná. Jenomže neustále týraný člověk tisíce hovadinama a buzeracema toto už nedokázal správně a včas identifikovat. A k tomuto zřejmě úspěšně směřujeme.
Dávejte na sebe, všici, prosím, pozor.
Žádá strejda Pavel, věčný to panikář (trochu) a všechny zdraví.
dne 17. 2. 2009 v 11:12
Jonáši, už dlouho jsem se tak nenasmála. I když jsem se až na konci dozvěděla, že jsi pokutu nemusel zaplatit. To bych Ti nepřála. Ale ta debata byla fakt vtipná.
Z toho jsem se o sobě dozvěděla, jak málo se dovedu vcítit do situace, která se mě osobně netýká. Kdybych byla na Tvém místě, moc legrační by mi to asi nepřišlo.
Podobný zážitek měl můj muž v Jablonci na přechodu u lázní. Průběh byl skoro totožný. Taky nakonec neplatil.
Bacha na přechody! (Hlavně kvůli policajtům).
dne 17. 2. 2009 v 22:43
Tohle je přesně to, proč je u nás policejní složka brána tak jak je brána… nesmyslené dodržování banálních předpisu a naprosto neracionální chování. Mnohdy dokonce arogantní. Místo aby se starali o dopravu na místech, kde je to potřeba, sledují místa, kde je to potřebné pro ně. To jsou místa, kde vyberou nejvíce pokut. A tohle mám doloženo dokonce od kamaráda, co dělá u policie… a ne že by to bylo z jejich vůle, ono je to z vůle nadřízených. Ne, tohle mě opravdu nepřiměje smýšlet o policii dobře. A tak nezbývá, než se chovat slušně, znát svoje práva (a povinnosti) a nenechat se pouze buzerovat…
Howgh!
dne 17. 2. 2009 v 23:46
vsichni: Ono jde totiž asi i spíš o to, že když se tady všichni zavalíme předpisy, tak si je nikdo nebude pamatovat a to stejné se zákony, nakonec se na to každý vys**** a absolutní nemožnost a iracionalita zabrání fungování tohoto státu, čímž co? nastane kolaps. Tohle ale není o dopravním kolapsu, jaký způsobý jeden “racionální” chodec u Libereckého magistrátu, tohle je o tom, že samospráva si nevidí pod pero ani do huby, všichni si vidí(me) jen na vlastní dvorek, do vlastní postele a do vlastní peněženky, občas i do peněženky těch, které okrádáme.