Protože už uplynula zase dlouhá doba, řekl jsem si, že je na čase všechno pěkně shrnout. Abych tu nechrlil miliony článků, jeví se mi lepší napsat jeden, který to obsáhne všechno.

V poslední době si nepřipadám úplně svýma nohama na zemi, zdá se mi, že na mě doléhají zase mé klasické obavy. Zase nevím do čeho jdu, co mě čeká a ani jak obstojím. Kdo mě zná, ví kdy jsem tenhle pocit měl naposledy. Bát se je přirozené a kdo se nebojí, není normální. Přesto mi pocit strachu a obav nepřidává na jistotě, ale zároveň ukazuje zdravou sebekázeň.

Na začátku června jsem přijel sem do UK a skočil rovnýma nohama do života. Práce šla a dělal jsem co bylo zapotřebí. Zahradničení, broušení, malování, natírání, prostě takové typické práce, spojené s životem v domě, o který se má pečovat. Tím jsem se dostal blíže anglickému venkvou, za což jsem rád. Lidé zde bydlí mnohdy v normálních domech, jindy v domech, které by se daly řadit do kategorie „opravdu velké“.

Na řízení na druhé straně silnice jsem si zvyknul opravdu rychle, co se mi však nevyhlo, bylo odření levých zadních dveří, ale to je zase jiná historka. Silnice tady v Surrey jsou opravdu úzké a je to opravdu oříšek pro odhad řidiče, přesto není zase tak těžké, si na ledaccos zvyknout.

Co by snad stálo za podotknutí by byla snad nejlepší kulturní událost, na které jsem v poslední době byl. Od brášky jsem k narozeninám dostal lístek na koncert U2 v Cardiffu, takže jsem se už od příletu do Anglie těšil na tuhle událost. S návalem práce jsem si však ani neuvědomoval jak rychle se to blíží. Nakonec jsem asi týden před akcí hodil na facebook otázku, zda-li jede někdo z Guildfordu, že bych se přidal. Nakonec se mi zadařilo a na koncert jsem jel autem s jedním Britem a jednim Novozélanďanem. Řídit jsem nemusel, takže jsem spal celou cestu tam i zpátky, až ze mě chudíci byli trochu nervózní . Na koncert jsem přijeli včas a auto jsme nechali asi o 10mil severněji v měste Caerphilly, odkud jsme do Cardiffu jeli vlakem. Ve vlaku si přede mě sedli čtyři mladší lidé a zdálo se mi, že hovořili česky, po utržcích „deset, dvacet“ a „kurvafix“ jsme se dali do řeči. Studenti vzali auto z Čech a vydali se na roadtrip do Velké Británie. Ještě než jsem se vrhnul do víru stadionu, trochu jsem si ho obešel a podíval se na velice zajímavou konstrukci. Zprvu zel stadion prázdnotou a říkal jsem si, že vyprodáno být nemůže ani náhodou. Poté co dohrály předkapely Glasvegas a The Hours, které obě mimochodem stály za prd, stadion se zaplnil až po střechu a vše mohlo začít. Velkolepé podium se brzy rozsvítilo nejen světly osvětlovačů, ale i hvězdami rockové síně slávy, samotnými U2. Co bych vám povídal, hráli prostě úžasně. Dokázali celý stadion rozpumpovat, že to svět neviděl, ale dokázali ho utišit i tak, že by bylo vlastního dechu slyšet. Co se mi líbilo asi nejvíce, byla celková atmosféra, nikoho ožralého jsem neviděl. Žádné vyhrocené situace také ne, vypadalo to téměř jako by několik (desítek) tisíc lidí odcházelo po koncertu národní filharmonie. Kulturnost celé akce byla brilantní a to opravdu udělá dojem.

Tady v Anglii mi již příliš času nezbývá a brzy se přesunu na sever do Skotska, uvidíme jak se mi tam bude dařit, ale podle času, práce a spisovatelského střeva se budu snažit zase obnovit pravidelný přísun písmenek.

Mějte se!