Asi jsem se o tom ještě nezmiňoval, ale vrátil jsem se ke svojí dlouholeté lásce, jmenuje se Anne, je jí 22 a je z Německa. Je to taková milá holka, ze začátku vcelku chladná, ale po pár horkých chvilkách se dokáže pěkně rozpálit. Sem tam mi přijde taková dřevěná, ale moc hezky voní, je věrná no a prostě jí mám rád 
.
Jenom pro vysvětlení, jedná se o .22 (dvaadvacítku malorážku) z německé továrny Anschutz, než se rozstřílí tak pekelně studí, má celodřevěnou pažbu a vůně střelného prachu je silně návyková. Přece tady nebudu žvatlat o svém soukromí…
V průběhu ledna jsme v týmu byli doslova bombardováni zprávami a e-maily o tom, že jsme banda lemplů co nic nedokáže a že na soutěži v Glasgow prostě vyhoříme. Sáhnul jsem si do svědomí a po dvou měsících bez prstu na spoušti jsem vyrazil na trénink. Skóre vypadalo stejně jako naposledy, srovnal jsem si zbraň a nakonec jsme se všichni pěkně zvesela zabalili, že tedy pojedeme na soutěž. Protože soutěž byla v sobotu, tak abych se tedy ukázal v lepším (a bezpečnějším) světle, odmítl jsem jít v pátek posedět. Sobotní vstávání byla vražda tak jako tak. Ještě za tmy jsem se dopravil na místo odjezdu, všichni vcelku v pohodě jsem se posbírali po Edinburghu, pouze jeden člen výpravy mírně zaspal a do auta přišel ještě v (alkoholické) náladě. Cesta tam ubíhala vražedně, kapitán týmu-řidič dieselového čtrnáctimístného Transita doslova mučil. Aby to nestačilo, tak mučil I všechny pasažéry, protože nám do uší pouštěl naprosto příšerné písničky, které svou hrůzostrašností předčí i takové legendy příšernosti jako Příšeráci z příšerákova. Po příjezdu do Glasgow nás čekal radostný pohled na pohřeb v sousedství střelnice, pozůstalým se naskytl úžasný pohled na partu zmačkaných studentů s velkým množstvím zbraní. Zmrzlé Glasgow nás přivítalo ještě zmrzlejší střelnicí, kde když šel člověk na záchod, koukal skrze díru ve zdi ven na blízkou železnici. Před mým detailem jsem měl cca tři hodiny času, které jsem si krátil čtením časopisů typu Nápady kozlíka kutila nebo ještě smysluplnější činností; koukáním do zdi. Když na mě přišla řada, složil jsem si zbraň a připravil si vše potřebné, po udání pokynu jsem zaujmul pozici a začal střílet na zastřelovací terče. První rána, kouknu do optiky a na terči nic. Druhá rána, kouknu do optiky, na terči nic. „No do prdele, střílím a koukám na ten samej terč?! Ano.“ Třetí rána, nic. To už jsem nevěděl a otočil jsem vertikální osou mířidel cca o čtvrt metru dolů. Čtvrtá rána a ejhle, ukázala se na horní hraně papíru. Dalších pět minut jsem si rovnal mířidla, takže na deset terčů jsem měl cca 4 minuty. Není to mnoho, ale ve stresu a se zvýšeným tepem jsem vycucal 85/100. Na druhý terč už jsem byl v klidu se zastřílenou zbraní a vylepšil na 93/100. I přesto, že skóre pořád horší než bych chtěl, tak za daných podmínek jsem z toho snad vytřískal maximum. Po cestě nazpátek nás čekalo další hudební trápení a vybalení veškerého týmového vybavení. Prostě klasická nuda .
Uvidíme co dalšího nám střelecká sezóna ukáže. Docela rád bych si zkusil i něco většího, takže budu muset trochu prosondovat 7.62 a snad budou nějaké venkovní tréninky.
dne 21. 2. 2010 v 17:49
Ahoj,
díky za rady ohledně zamčeného pdf, ale stejně se mi to nepodařilo čmajznout. Už mi připadlo jednodušší vzít notebook do práce a v klidu to vytiskout z něj, aby to neočmuchalo jinou ajpinu a nezaneslo do systému. Což jsem i udělal. Jenomže. Cha, zapomněl jsem heslo do chráněné wifiny, co máme z práci a ono ho to chtělo, protože tam notebook dlouho nebyl. No tak jsem ho připojil drátem, co jsem znárodnil naší Šárce. Pak že není nainstalovaná žádná síťová tiskárna. To je zajímavý, vždyť jsem kdysi tisknul. Když jsem to všechno dořešil a byl si jist, že se už zcela nic nemůže stát, protože se již stalo, došel v tiskárně papír a současně s ním i moje trpělivost, šla ze mne nespisovná ošklivá slova a kolegové se podezřele houfně začali vytrácet kamsi pryč za neodkladnými záležitostmi. Nakonec se vše podařilo, jen mne štvalo, že z práce na 5 minut byla činnost na půl hodiny.
Povídání o novém kvéru mne docela zaujalo, jenom bych ještě chtěl, prosím, vědět, zda ten pohřeb v blízkosti střelnice měl nějakou souvislost s činností na střelnici, zvláště jak jsi popsal úspěšnost Tvé počáteční střelby… tedy nic ve zlém, já jsem se onehdá hodlal předvést před slečnou, jak umím střílet ze vzduchovky. Na střelnici jsme se rozhodl, že jí během chvilky vystřelím růži. Podotýkám, že jsem “starej pytlák”, jak říkal strejda myslivec o lidech, kteří dovedli něco trefit, přirozeně na živé já neumím. No a tak jsem si myslel, že růže bude opravdu hned. Hned byla, ale ostuda. Bylo to asi jako ve “Vesničko má středisková”, růže mne stále opravdu hodně. Hajzlové, museli mít ten lauf ohnutej, já střílet opravdu docela umím! Dokonce i granátem jsem trefil ze 3 ran 3x přesně (to, co se mělo). A ostrým. To byly ty vojenské útočné, ty dělají jenom rámus a moc neublíží. Teda zblízka to asi jo, ale obranný granát, tuším, že se jmenoval RG4, ten byl daleko nebezpečnější, vypadal jako vajíčko a ty střepiny zabíjely, co potkaly. No nic, dost války a boje, to by si s Tebou spíš podebatil brácha, ten se ve válkách vyzná, ač je to člověk mírný a pacifistický.
Jinak Tě zdravím, přeji hodně úspěchů, zdraví a legrace a zase někdy. Čímž nemyslím německé úsloví “einmal ist keinmal” nebo jak se to píše.
Zdraví Onkel Pavel.
dne 24. 2. 2010 v 14:47
Tak fanatiků do válek, zbraní a bojů všeho možného jsem potkal už dost. Kamarád ze střelnice to prý dostal i oficiálně do nějakého kádrového posudku od jeho bývalého profesora, že “to je prostě magor to všeho co střílí a bouchá”, prý tím vzbudil nečekaný respekt u každého dalšího, kdo tento posudek četl (patrně spíše strach o vlastní život v případě nouze). Ještě co se střílení týče, tak je hodně zajímavé jak málo stačí aby se to všechno shatilo. Ale o tom zase někdy jindy
. Co se pouťovek týče, tak jsem zatím měl asi štěstí na pouťáky, nebo na štěstí na špatnou mušku, která vyvážila ještě horší seřízení vzduchovek 
. Co je vcelku zajímavé, tak pár spolubydlících i přesto, že mého věku, si odbyli povinnou vojenskou službu (např. Norsko), možná je to trochu na škodu, že tato zkušenost bude naší generaci chybět, ale zase je to “ušetřený” rok života. Přesto kdyby se zavedla rozumná koncepce (střílej a uč se) tak by to ani ztracený rok být nemusel (de facto nástup do druháku na výšce) slyšel jsem o tom asi před rokem, prý se to tak dá zařídit v USA pro některé obory… zajímavá idea, v českých podmínkách nejen že draho proveditelná, ale přes politické hašteření o koryta a daňové úlevy se naše zemička brzy potopí zřejme ve všech srágorách EU… ale o tom zase třeba jindy 
…
JF
dne 16. 3. 2010 v 14:49
čeče musim říct, že ikdyž tohle je téma pro mě nazajímavé dokázal si mě obsolutně dostat začátkem a tak sem vydržel u čtení celého textu. Tvoje kvality pro psaní se potvrdili a je z toho zajímavej článek, kterej zaujme myslim si dost lidí.
závěrem snad jen že přeju lepší mušku
dne 16. 3. 2010 v 15:10
Musim se priznat, ze vubec nemam paru o tom, kdo psal tento komentar, ale i pres “reklamni” prvky nevypada jako roboticky spam… kazdopadne diky
dne 25. 3. 2010 v 14:31
vim, že má reklamní prvky….ale určitě to neni robotickej spam….
fakt sem ten článek četl a zaujal mě. To že sem tam udělal trošku reklamních prvků je spíš omluva zaměstnavateli že takovýhle věci čtu v pracovní době