Vím, že již delší dobu zde nic nebylo a popravdě řečeno asi toho už ani moc přibývat nebude, není čas, používám jiné komunikační prostředky, ale nikdy neříkám nikdy, takže kdo ví. Zatím zde přihodím k prodeji dva filtry.

První, hlavnější filtr je nízkoprofilový otočný polarizační Nikon PL-C II 72mm. Je to prvotřídní filtr, který svou kvalitou předčí řadu více i méně známějších značek, měl jsem k dispozici i filtr Hoya, který je cenově příznivější, ale Nikon jasně vyhrál. Vůbec žádná vinětace, snadné otáčení, viditelné zlepšení obrazu i v hladáčku. Kupoval jsem ho starší, původní majitel se s ním moc nemazlil, ale je to pracant. Má asi tři “tečky” kde se odloupla vrstva, každá tečka je minimální ve velikosti, vypadají jako smítka prachu. Používal jsem ho jak u vody, moře i na sněhu a nemůžu ríci jediné špatné slovo. Cena nového je cca 3 500,- Kč, já ho pořídil za 2000,- a nečekám, že se za stejnou cenu prodá, takže cena k jednání.

Druhý filtr je Visico 720nm 72mm IR, jedná se o infračervený filtr. Používal jsem ho cca rok a rovněž mi pomohl vyprodukovat řadu excelentních fotografií. Zde nemám porovnání kupříkladu s Hoya nebo jinými, takže nemohu říci který je lepší, ale na testovací fotografování určitě postačí. Koupil jsem ho asi za 700,- k prodeji je za 400,-. Nemá žádné škrábance ani odřeniny. Obroučka filtru je boží, nezaznamenal jsem jediný odraz nebo odlesk světla, které jiné filtry i známějších jmen produkují (časté vytýkání tohoto problému na různých forech). Níže jsou fotografie obou filtrů plus ukázka toho co jsem s nimi nafotil. Důvodem prodeje je jejich nevyužití, měl jsem je k Sigmě 18-200 DC OS, kterou jsem prodal a přešel na Canon 17-40, který má 77mm závit.

Musel jsem ale spát na holé posteli. Hned dva dny poté jsme s bráchou vyrazili na roadtrip po Skotsku. Měli jsme půjčeného velkého Opela, takže pro dva bylo místa habaděj. Fotografie z téhle povedené akce budou dodány časem. Projeli jsme Skotsko od Edinburghu až po Orkneje a po západním pobřeží na jih. Suprový týden na cestě. Hned jen co jsem se vrátil jsem rovnýma nohama skočil do příprav ohledně školy. Celkem mám tenhle semestr 3est předmětů. To jsou Inženýrská geologie, Mechanika kapalin, Počítačové nástroje pro pozemní stavitelství, Mechanika půd, Mechanika staveb, Analytická matematika pro pozemní inženýrství. Jinými slovy, samá lebeda. Rovněž mi také vyvstalo mnoho dalších starostí ohledně mých dalších aktivit. Ve výsledku jsem rád za každou volnou chvíli, kterou netrávím organizaí, odepisováním na e-maily nebo přípravou do školy. Za těch pár týdnů co už bydlíme se nám podařilo udělat z bytu alespoň obyvatelné místo, takže to tady je super.

Sepsání tohohle článku asi nebude moc jednoduché, protože to všechno stále ještě vstřebávám, ale pokusím se být věcný.

O tom, že se slavná drum and bassová kapela v rámci nového tour chystala i do Edinburghu jsem věděl prakticky hned jak vyšel oficiální program koncertní šňůry. S koupí lístku jsem však čekal až do chvíle, kdy byly zveřejněny rozvrhy zkoušek. V ten den (a nejen tehdy) se na mě asi usmálo všechno štěstí, protože koncert připadal přesně na poslední den mých zkoušek. Nepromarnil jsem ani vteřinu a lístek okamžitě koupil, a to za symbolických 23 liber. Na samotný lístek jsem trochu netrpělivě čekal, ale asi 14 dní před vystoupením mi přišel doporučeně do schránky, hurá!

Popravdě řečeno, daleko více jsem se připravoval na zkoušky než na samotný koncert, proto jakmile jsem se z poslední zkoušky dostal domů, pouze jsem si zjistil, kam že to vlastně mám jít a vyrazil jsem. Koncert měl začínat v sedm hodin (čtvrtek 20. 5. 2010), zhruba v tu dobu jsem stál před kulturním střediskem Corn Exchange. Kromě mě, zde ale stálo ještě dalších několik set lidí v obří frontě. Inu, pěkně po česku jsem se otočil a zašel na dvě do vedlejší hospody, než fronta opadla. Ve tři čtvrtě na osm jsem již stál pár metrů od vstupu. Ve frontě jsem si připadal jako v surrealistickém obraze. Byl jsem obklopen samými dětmi, vyholenými hlavami, emaři, potetovanými gothy a aby to nestačilo, sem tam se objevil i nějaký ten starší ročník. Vedlě mě se nachomýtlo pár přiožralých Skotů a hrozně měli chuť se mnou probírat předskokana (kterým byl Sub Focus). Jelikož jsem již zdálky zmerčil ochranku, dělal jsem že je moc neznám a jakmile jsme se dostali k rámům, mladíky si odtáhli a poslali je zpátky na konec fronty a pro kafe, aby trochu vystřízlivěli. Jakmile jsem se dostal dovnitř, prozkoumal jsem sál. Měl cca 25×15m a při vystoupení Sub Focus se postupně plnil. Ještě musím dodat, že předskokan měl naprosto hluchého zvukaře (jestli nějakého vůbec měl). Nejprve mu to hrálo asi jako repráky od notebooku. Pak se ozvalo několik ohlušujících ran když někdo přepojoval kabely a následně všichni pocítili solidní nával basů, který ladili ještě další dvě písně. Kladem vystoupení předskokana byla velká kruhová osvětlovací deska, svým tvarem připomínající oční zorničku, na které se promítaly různé světelné efekty.

Postupně jsem se přesunul k pravé části pódia a čekal na to hlavní. Asi ve tři čtvrtě na devět se vyměnili systémy na pódiu a po pětiminutovém potichém intru nastoupili samotní Pendulum. V té době bych od pořadatelů čekal, že pustí ventilaci (šest párů ohromných ventilačních rour)  na plný kotel, protože teplota v sále začala nepříjemně stoupat, to se však nestalo. Pendulum měli zvuk vychytaný na výbornou, pouze při některých písních byly mikrofony pod hlasitostí syntetizéru a bylo hodně obtížné slyšet co se vlastně zpěvák snažil zazpívat. Už po druhé písni se začal celý sál vyloženě vařit a slabší jedinci opouštěli kotel, dobře pro mě, já se tak dostával dopředu. Jak to tak ale bývá, horkem lidi blbnou a po chvíli začaly na pódium létat propocená trička a vůbec kousky oblečení všeho druhu. Umělci vše brali s grácií a předměty házely zpátky do publika. Celé publikum se dostalo na parádní vlnu a kam oko dohlédlo, tam se hopsalo, mávalo, těžko by člověk asi hledal někoho kdo se nudil a stál. I samotní Pendulum se po chvíli nadchli pro var publika a doslova ždímali ze svých nástrojů co se dalo. A nejen ze svých nástrojů, protože když k mikrofonu přišel Rob Swire, jednoduše prohlásil, „Vítejte v sauně, ale jste prostě super!“ A opravdu to bylo jako v sauně, moje tričko bylo totálně durch jako kdybych proběhl deštěm. Na svojí obhajobu, nebyla to jenom moje práce, ale vlastně když se na vás tlačí dalších pět lidí a kolem létají flašky s vodou, prostě to schytáte .

Publikum se na jedné vlně vezlo celou dobu a místy to eskalovalo možná až moc. Protože co jsem napočítal, ze zadních řad se dopředu k pódiu na rukou davu poslalo asi 30 lidí. Organizátoři mezi publikem a pódiem se mohli na fanoušky umávat, aby to nedělali, přesto každou chvíli putoval dopředu někdo další. Organizátoři tyto „cestující fanoušky“ pouze sbírali s rukou davu a s „poplácáním“ po ramenou je posílali zpátky do koncertní vřavy. Nutno také podotknout, že tam kde jsem stál (cca dva metry od pódia) se udělala solidní tlačenice a tak jsem si hlava nehlava musel místo dělat lokty. Samotní Pendulum na závěr přidali dvě písně, a musím přiznat, že na tu poslední už jsem prostě fyzicky neměl a vyčerpaný jsem opustil kotel a vychutnával zdálky. Co musím hudebníkům však trochu vytknout je fakt, že z nového alba zahráli jenom tři skladby a zbytek se stával především z tracklistu, který měli i v Brixtonu. Troufám si tvrdit, že to má hlavně tyto příčiny: 1) Album vychází až za pár dní a proto nechtějí, aby něco uniklo ven dříve než má. 2) Protože to fanoušci ještě neznají, patrně by je to asi tolik ještě nechytlo.

Jinak když už jsem zmínil i Brixton a nahrávku z tamějšího koncertu, vzpomněl jsem si, jak Rob Swire musel fanoušky několikrát burcovat k tomu, aby se vůbec hýbali. Na „našem“ koncertě se všichni hudebníci jenom rozplývali, a to nejenom tím jak vystupovali. Navíc se na publikum sneslo několikero pochval ve stylu „Ty vole, my jsme z vás úplně vodvařený, tohle jsme už dlouho neviděli!“ A měli pravdu, protože takhle intenzívní koncert prostě nepamatuji!

P.S. Uši mi odlehly v pátek odpoledne a pískání v uších přešlo v sobotu ráno dopoledne…

Ještě přikládám pár skromných fotek pořízených mým malým foťákem, proto také ta kvalita. Naleznete je zde http://www.websolvers.co.uk/thumbnails.php?album=5

Na závěr přikládám několik videí. Za zvuk i kvalitu se omlouvám, ale v podmínkách v jakých jsem to dělal to je ještě ucházející se. Berte to jako takovou menší ochutnávku a vábidlo na probíhající tour.

Takže, dáni a pámové! Po mých dlouhých útrapách a snažení jsem konečně rozběhl to co jsem chtěl, sice ne tak úplně jak jsem chtěl, ale vše je ok, přiznám se, že se nejedná o poslední skvost kódování, ale galerie konečně běží a její propojení s mými stránkami také, věřím, že zájemci si přijdou na své. Galerie se časem bude rozrůstat, první tři alba jsou zatím jen zkušební, dokonce nepřošly ani nějakou extrémní úpravou, takže ehm, vím, že nic moc …

P.S. Všimněte si také úžasného vynálezu náhodné fotografie v pravém sloupci, po najetí myši dělá divy

Normálně Vaším zákazníkem nejsem, ale můj kamarád si chtěl v Čechách něco málo procestovat a tak si našel Vaše webové stránky v angličtině. On je rodilý mluvčí a chudák Vašim stránkám v angličtině prostě nerozuměl a požádal mě proto o překlad. Musím říci, že to co jsem na Vašich stránkách viděl mě vyloženě rozčílilo, ale zároveň i pobavilo. Jste multimilionová společnost, která za třetiřadé služby požaduje stupidní sazby a zároveň také požaduje neskutečné dotace od státu a stejně si nejste schopni najmout někoho kvalifikovaného a především KVALITNÍHO, aby Vám zhotovil kompletní a inteligentní webovou prezentaci v anglickém jazyce? Tak to promiňte, ale je to jenom další důvod k tomu, abych se Vašim službám vyhýbal jako čert kříži.

Věřím, že tento e-mail se jistojistě ztratí v koši někoho z byrokratů Vaší organizace, přesto i kdyby se čirou náhodou dostal někomu kompetentnímu do ruky, tak vzkazuji, “dejte padáka všem co se na tom podepsali”.

S přáním krásného a proflákaného odpoledne v kanceláři ČD,

–
Jonas Fuchs

http://www.jonasfuchs.cz

http://picasaweb.google.com/jonas.fuchs1

Appendix: http://en.cd.cz/

Ještě pro informaci, griloval jsem já, Ir a Pákistánec. Trochu adrenalin zapálit i samozápalné uhlí, které prostě nehoří, ale za pomoci telefonního seznamu, ne že bych někomu volal, ale dobře hoří, se mi to konečně podařilo. Pěkně jsme na gril dali jablečné klobásky (vepřové s trochou jablek), které jsem v životě neviděl, ale jsou extrémně vydařené a k tomu domácí karbanátky. Pákistánec se ujal přípravy kuřecího tikka, protože to je „zkušený kuchař“ tak v praxi to vypadalo tak, že obří kusy kuřete v zelené omáčce napíchal na rožeň. Inu, snažili jsme se mu vysvětlit, že tam s tím bude do Vánoc, ale on namítal, že na Vánoce nevěří a Ramadán je stejně blízko. Asi po půl hodině vzdal a kuře tam rozprostřel normálně. Potřeboval jsem na chvíli na internet, tak Pákistánci říkám, „Hele, prosím tě dohlídni na to, jo?“ A ještě, že jsem se vrátil tak brzo, jinak bychom chroustali uhlí, nic jiného krom kuřete totiž samozřejmě neotočil, takže to bylo zpola černé.

Já: „To jsi takhle dával pozor na všechno?“

On: „No?!“

Já: „Všechno?“

On: „No, otočil jsem si kuře.“

Já: „Hlavně ti říkám abys na to na všechno dohlídnul.“

On: „Přece nebudu šahat na ty vaše prasečí párky ne?“

Já: „Cože? To jako kvůli náboženství?“

On: „No, přece nebudu svojí vidličkou šahat na vaše párky.“

Já: „Vždyť jsi ale mohl použít tuhle vidličku, která je od prasete už dávno a válí se tady.“

On: „No, to mohl.“

Absolutně největší nesmysl co jsem kdy viděl ještě ke všemu podtržen nepraktičností uvažování, ale tohle je dennodenní chléb, a tomu se prostě musíme jenom smát.

Kuřátko á la Jonatán:

Prostě vezměte kuře, kolik chcete, olivový olej, jednu cibuli a co kuřecí plátek tak cca jeden a půl stroužku česneku, med, sůl, pepř a podle chuti i sušené chilli papričky, ale ty můžete vynechat.  Cibuli a česnek pokrájet nadrobno a dát do marinovací nádoby (pokud možno jedna z těch hermeticky uzavíratelných, dělá to rozdíl), přisypat pepř, sůl, olej a navrch med, všechno podle oka! Vše promícháme a naložíme maso, ještě jednou promíchat, aby vše bylo pěkně “v nálevu”. Když už to takhle je, tak maso ještě zvrchu propíchneme několikrát vidličkou či nožem. Každých pár hodin můžeme vše promíchat, ale nemusíme. Necháme marinovat v lednici po dobu 24h. Před grilováním vyndáme z lednice a po dobu cca 2h necháme v otevřené krabičce dojít. Maso hodíme na mírně rozpálený gril a necháváme pomalu opékat. Podáváme bez chleba s dobrým pivem!

Dobrou chuť

Asi jsem se o tom ještě nezmiňoval, ale vrátil jsem se ke svojí dlouholeté lásce, jmenuje se Anne, je jí 22 a je z Německa. Je to taková milá holka, ze začátku vcelku chladná, ale po pár horkých chvilkách se dokáže pěkně rozpálit. Sem tam mi přijde taková dřevěná, ale moc hezky voní, je věrná no a prostě jí mám rád .

Jenom pro vysvětlení, jedná se o .22 (dvaadvacítku malorážku) z německé továrny Anschutz, než se rozstřílí tak pekelně studí, má celodřevěnou pažbu a vůně střelného prachu je silně návyková. Přece tady nebudu žvatlat o svém soukromí…

V průběhu ledna jsme v týmu byli doslova bombardováni zprávami a e-maily o tom, že jsme banda lemplů co nic nedokáže a že na soutěži v Glasgow prostě vyhoříme. Sáhnul jsem si do svědomí a po dvou měsících bez prstu na spoušti jsem vyrazil na trénink. Skóre vypadalo stejně jako naposledy, srovnal jsem si zbraň a nakonec jsme se všichni pěkně zvesela zabalili, že tedy pojedeme na soutěž. Protože soutěž byla v sobotu, tak abych se tedy ukázal v lepším (a bezpečnějším) světle, odmítl jsem jít v pátek posedět. Sobotní vstávání byla vražda tak jako tak. Ještě za tmy jsem se dopravil na místo odjezdu, všichni vcelku v pohodě jsem se posbírali po Edinburghu, pouze jeden člen výpravy mírně zaspal a do auta přišel ještě v (alkoholické) náladě. Cesta tam ubíhala vražedně, kapitán týmu-řidič dieselového čtrnáctimístného Transita doslova mučil. Aby to nestačilo, tak mučil I všechny pasažéry, protože nám do uší pouštěl naprosto příšerné písničky, které svou hrůzostrašností předčí i takové legendy příšernosti jako Příšeráci z příšerákova. Po příjezdu do Glasgow nás čekal radostný pohled na pohřeb v sousedství střelnice, pozůstalým se naskytl úžasný pohled na partu zmačkaných studentů s velkým množstvím zbraní. Zmrzlé Glasgow nás přivítalo ještě zmrzlejší střelnicí, kde když šel člověk na záchod, koukal skrze díru ve zdi ven na blízkou železnici. Před mým detailem jsem měl cca tři hodiny času, které jsem si krátil čtením časopisů typu Nápady kozlíka kutila nebo ještě smysluplnější činností; koukáním do zdi. Když na mě přišla řada, složil jsem si zbraň a připravil si vše potřebné, po udání pokynu jsem zaujmul pozici a začal střílet na zastřelovací terče. První rána, kouknu do optiky a na terči nic. Druhá rána, kouknu do optiky, na terči nic. „No do prdele, střílím a koukám na ten samej terč?! Ano.“ Třetí rána, nic. To už jsem nevěděl a otočil jsem vertikální osou mířidel cca o čtvrt metru dolů. Čtvrtá rána a ejhle, ukázala se na horní hraně papíru. Dalších pět minut jsem si rovnal mířidla, takže na deset terčů jsem měl cca 4 minuty. Není to mnoho, ale ve stresu a se zvýšeným tepem jsem vycucal 85/100. Na druhý terč už jsem byl v klidu se zastřílenou zbraní a vylepšil na 93/100. I přesto, že skóre pořád horší než bych chtěl, tak za daných podmínek jsem z toho snad vytřískal maximum. Po cestě nazpátek nás čekalo další hudební trápení a vybalení veškerého týmového vybavení. Prostě klasická nuda .

Uvidíme co dalšího nám střelecká sezóna ukáže. Docela rád bych si zkusil i něco většího, takže budu muset trochu prosondovat 7.62 a snad budou nějaké venkovní tréninky.

Zase je to více než měsíc od doby, kdy jsem naposledy něco napsal na moje stránky. Sem tam napíši článek pro server www.napalubu.cz, ale to je spíše okrajová záležitost vztažená k mojí úchylce. Tak jako tak mám stále práce nad hlavu a tím se nic moc nemění. Z pracovního prostředí Anglie jsem uprchl do studijně pracovního prostředí Skotska, nevím co je lepší. Už nemám ruce špatné od ředidla, tentokrát je mám odrbané od mrazu a nervózního odrbávání.

Občas mi připadá, že jsem jediný pracující (studující) člověk v domě. Lidé, kteří mě totiž bohužel obklopují někdy i více než 60% času totiž nechodí ani na povinné laborky, nedej bože ani na přednášky. Každopádně jestli oni udělají testy a já ne, tak sem opravdu asi nepatřím. Co mě však baví jsou některé práce spojené s tématem ekologických staveb a ekologického přístupu k inženýrství. Od začátku roku jsem zpracovával esej na téma ekologických měst, větrné energetiky a momentálně i ekologických staveb. Některá fakta a cifry v bibliografii, kterou jsem shromáždil, jsou skutečně zajímavá a nutí člověka přemýšlet.

Nemyslete si, že se ze mě ze dne na den stal Bursík, či Kateřina Jacques (moje oblíbená politička, kdo zná moji ironii pochopí i tuto větu). Sice jsem tomuto tématu již pár hodin sebevzdělávání věnoval, stále moje znalosti hraničí se znalostí paní Jacques. Je to natolik obsáhlé téma, že i podobory této disciplíny stačí zaměstnat vědecké týmy čítající desítky pracovníků univerzity. Právě University of Edinburgh si velice zakládá na přístupu vůči ekologii. Je zapojená hned do několika celostátních i mezinárodních programů a mám takové tušení, že se zavázala k tomu, že do několika let chce být ekologicky neutrální (samozřejmě v rámci mezí). Tím se myslí redukovat produkci skleníkových plynů a odpadů spojených s přímým provozem univerzity na nulu. Tým univerzity tím chce dokázat, že co jiní mají za nemožné je možné dosáhnout.

Problémem této vize jsou však samotné kořeny věci, my studenti-lidé. Škola možná dokáže redukovat spotřebu papíru, zavést spalování biopaliv, to vše pouze přímo v budovách školy. Největšími ‚znečišťovateli‘ na celé vizi jsou ale lidé. Vidím to dnes a denně. Kvanta materiálů spotřebovaná v lineárním systému (výroba, užitek, odpad), neefektivita budov ubytoven, plýtvání vodou i energií samotnými studenty, kteří stejně ráno nasednou na kolo a říkají si, jak té planetě dneska zase pomohli. Nechci tady nějak mudrcovat, ale dokud se studenti nenaučí používat mozek, nemá to smysl. Opět hledáme řešení pouze na vršku ledovce, to že nám ten spodek pěkně odtává, to nějak nevidíme. Tak, tím jsem se přesunul od A do B a už ani nevím co jsem chtěl původně napsat .

Co bych ještě dodal? K potvrzení mého názoru o používání mozku přidám historku ze života. U nás na baráku bylo jasně řečeno, že používání společné místnosti bude po desáté hodině večerní omezeno a prostě lidé se tam po desáté době nemají už moc co bavit, protože hned vedle jsou dva pokoje a v jednom z nich jsem bohužel já. Ve dvanáct večer před mojí zkouškou jsem šel tedy spát s vědomím toho, že tam stále jsou lidé, ale to humbuk nijak nedělali. Co mě však dokázalo vytočit bylo když můj momentálně velice inteligentní, avšak nemyslící spolubydlící vešel do pokoje v jednu ráno, rozsvítil a začal něco hledat se slovy „Ježiš promiň, že tě budím.“ Inu usnul jsem znovu, co čert nechtěl, ve dvě ráno si inteligenti vymysleli, že se docela hlučně začnou ze společné místnosti rozcházet, čímž mě samozřejmě vzbudili podruhé. No a o půl hodiny mě vzbudili potřetí, když si spolubydla musel nutně (byť šeptem) povídat se svou holkou (kterou neviděl celých třicet sekund a kterou v pokoji toleruji už déle než vydržím). Inu po cca třech hodinách spánku jsem se ještě podíval do papírů a s bolestí hlavy z nevyspání odešel psát písemku. Ani nevím jestli jsem vyplnil všechny osobní údaje správně, každopádně jsem to snad dal i přesto, že jsem neměl čas a tuchu na/o druhé polovině papíru.

Každopádně jsem hned po návratu ze zkoušek udělal ve vzduchu čisto. Idiotie a intolerance některých lidí hraničí s rozumem zdravého dospělého člověka. A na slova „To jsi nám ale měl přijít říct.“ Jsem snad musel odvětit jen „Bylo vám jasně řečeno, že během prosince bude daleko přísnější klid, když studujete tady, tak retardovaní ani nedoslýchaví asi nejste, takže jednou vám něco říct snad stačí.“

Poučení pro příště? Já už snad ani nevím.

Vcelku náhodou a omylem jsem si na billboardu uPrahy všimnul, že seskupení Stomp budemít někdy na jaře vystoupení v Čechách. Tou dobou, ještě značně opojeného alkoholem z předešlé noci, mě však vůbec nenapadlo, že bych mohl mít tolik štěstí a mít vystoupení přímo u nosu, v Edinburghu. Hned první víkend po příjezdu jsem při průchodu městem všiml tajemného nápisu Stomp, mozkové buňky se seply a jaly se pátrat na internetu. Skutečně zde v Edinburghu bude toto vystoupení? Internet nelhal. Ihned jsem se jal náboru lidí, kdo by mohl mít zájem. Nakonec jsem na internetu vcelku na poslední chvíli kupoval čtyři lístky. Koupil jsem lístky na páteční vystoupení, třetí řada uprostřed, zřejmě někdo na poslední chvíli zrušil rezervaci, že tam tyto místa zely prázdnotou. Moc mi nešlo do hlavy, proč byli lístky do třetí řady levnější než lístky do řady šesté až šestnácté, ale moc jsem se potom nepátral a těšil se na zážitek.

Inu, co si budeme povídat, vycházeli jsme vcelku na čas a vystoupení stihli tak akorát. Ze třetí řady jsme mohli vidět i krůpěje potu na hlavách účinkujících. Místa jsme rozhodně nelitovali. Vystoupení začalo velice poklidně a sálem se brzy rozléhal svištivý zvuk košťat. Tím však vynalézavost produkční skupiny nebyla zdaleka u konce. V rukách (a mnohdy i nohách) umělců se během vystoupení vystřídala celá řada nástrojů. Mezi nimi například, barely, popelnice, plastové koše, krabičky zápalek, dopravní značky a mnohé jiné. Dva nástroje mne však zaujaly nejvíce. Tím prvním byly gumové trubky, v jejichž podání se nově objevila v sále i melodie, nikoli pouze rytmus. Tím dalším byl geniální nápad ve zhasnutém sále použít zapalovače Zippo, kdy se k rytmu taktéž přidaly i zajímavé „efekty“.

Celé vystoupení bylo nabito energickým rytmem ještě zdůrazněným kvalitním ozvučením a samotnou akustikou divadla ze dvacátých let. Co mě dostalo možná však nejvíce, že po vystoupení byla skupina ochotná se sejít s fanoušky a poskytnout jim zhruba půl hodiny na zodpovězení otázek. Jak jsem se dozvěděl, po celém světě „krouží“ momentálně několik skupin Stomp, které mají stejný repertoár, pouze různé obsazení. Po tomto zážitku mi nezbývá nic jiného než celý projekt hluboce obdivovat, je to prostě nepopsatelné, jak daleko může lidská tvořivost zacházet. Doufám, že v tomto směru to je teprve začátek a že se máme na mnohé věci co těšit.

Trochu smutný a hořký konec je zjištění jak špatně na tom v Čechách jsme s organizací podobných akcí. Dle mého názoru by kultura měla být pro lidi, nasazením cen vstupenek od 600 do 1450 mi připadá, že jsme se trochu hnuli od regulí. Zde jsem za výborný lístek platil 22,5GBP, což je cca 600,-. Nejlevnější vstupenka byla cca 14.5GBP, někdy i méně. Spočítáme-li si jak dlouho musí místní občan při průměrné mzdě pracovat, aby si lístek mohl koupit a to samé uděláme v ČR, dostaneme dva zcela rozdílné výsledky. Bohužel v náš neprospěch jsme se staly prasátky a zlatými oslíky pro pořadatele kulturních akcí. Nevím co na to říci, koncert za ty peníze stál, určitě stojí i za 1450,-, ale už z principu znalosti cenové politiky bych byl značně znechucen.

P.S. Více info si popřípadě najděte na youtube.com nebo wikipedii.

V sobotu jsme byli na výletě v Portsmouthu a musím uznat, že jsme se pohybovali na poměrně exponovaných místech. Náběh na nemoc se u mě začal projevovat v neděli večer, kdy mě pobolívalo v krku. V pondělí ráno jsem vstal v normální čas, ale necítil se nejlépe, přesto jsem se chystal do práce a nasnídal se. Co však bylo zlomové byl rychlý náběh nemoci. Než jsem skončil se snídaní, bylo mi jasné, že do práce nepojedu. I přesto, že jsem sotva vstal padla na mě únava a okamžitě jsem znovu usnul. Probudil jsem se po pár hodinách a nebylo mi vůbec dobře. Na internetu jsem si skrze webové stránky zdravotní péče Spojeného království vyplnil krátký dotazník, jenž mi řekl, že mnou popsané symptomy mohou být příznakem prasečí chřipky.

Protože se toto stalo na konci prázdnin, kdy jsem normální chřipku nikdy neměl, předal jsem bráchovi potvrzovací číslo na vydání Tamilu, které mi vydal onen internetový dotazník. V lékárně si ověřili totožnost bráchy i mojí a lék mu vydali. První dávku jsem si vzal asi v pět hodin odpoledne. Příznaky, které jsem tou dobou měl byly: bolení v krku, horečky, ukrutné bolení hlavy a bolení v oblasti břicha a průjem, tolik kašle, nebo kýchání snad ani nebylo, pokud vůbec nějaké. Nejhorší bylo patrně bolení hlavy v kombinaci s horečkou. Prakticky jsem neměl představu o čase. Po první dávce jsem opět usnul a probudil se o pár hodin později. Tamiflu má jako vedlejší účinek zvracení, což bylo důvodem mého probuzení. Se stálým bolením hlavy jsem opět usnul na několik hodin a probudil se brzy ráno. Opět naprostá časová dezorientace, řídil jsem se jenom tím, že v době bylo ticho a venku ještě tma. Druhý den ustaly bolesti břicha, horečka a bolest hlavy však přetrvávala.

Až třetí den jsem začal pořádně jíst a stav se začal rapidněji lepšit. Prakticky během dalších dvou dnů jsem byl již na nohou. Rychlost průběhu nemoci přikládám patrně nasazení léku Tamiflu. Bohužel hned ode mě to asi třetí den dostal i brácha, ten mi prve nevěřil o co šlo, ale během prvních 24h sám uznal, že to nebylo nic klasického. Rovněž u něho léky Tamiflu zabraly a do sedmi dnů se zbavil celé záležitosti. U něho se však nemoc obešla bez bolestí břicha a hlavy, takže symptomy jsou asi závislé na náchylnosti jedince.

Snad napsaná informace někomu pomůže při zápolení s tímhle prevítem. Pokud má u vás nemoc rychlý nástup, není radno to podceňovat.

zdroj obrázku: http://www.praseci-chripka-v-cr.cz/vtipy-o-praseci-chripce.php