Sepsání tohohle článku asi nebude moc jednoduché, protože to všechno stále ještě vstřebávám, ale pokusím se být věcný.

O tom, že se slavná drum and bassová kapela v rámci nového tour chystala i do Edinburghu jsem věděl prakticky hned jak vyšel oficiální program koncertní šňůry. S koupí lístku jsem však čekal až do chvíle, kdy byly zveřejněny rozvrhy zkoušek. V ten den (a nejen tehdy) se na mě asi usmálo všechno štěstí, protože koncert připadal přesně na poslední den mých zkoušek. Nepromarnil jsem ani vteřinu a lístek okamžitě koupil, a to za symbolických 23 liber. Na samotný lístek jsem trochu netrpělivě čekal, ale asi 14 dní před vystoupením mi přišel doporučeně do schránky, hurá!

Popravdě řečeno, daleko více jsem se připravoval na zkoušky než na samotný koncert, proto jakmile jsem se z poslední zkoušky dostal domů, pouze jsem si zjistil, kam že to vlastně mám jít a vyrazil jsem. Koncert měl začínat v sedm hodin (čtvrtek 20. 5. 2010), zhruba v tu dobu jsem stál před kulturním střediskem Corn Exchange. Kromě mě, zde ale stálo ještě dalších několik set lidí v obří frontě. Inu, pěkně po česku jsem se otočil a zašel na dvě do vedlejší hospody, než fronta opadla. Ve tři čtvrtě na osm jsem již stál pár metrů od vstupu. Ve frontě jsem si připadal jako v surrealistickém obraze. Byl jsem obklopen samými dětmi, vyholenými hlavami, emaři, potetovanými gothy a aby to nestačilo, sem tam se objevil i nějaký ten starší ročník. Vedlě mě se nachomýtlo pár přiožralých Skotů a hrozně měli chuť se mnou probírat předskokana (kterým byl Sub Focus). Jelikož jsem již zdálky zmerčil ochranku, dělal jsem že je moc neznám a jakmile jsme se dostali k rámům, mladíky si odtáhli a poslali je zpátky na konec fronty a pro kafe, aby trochu vystřízlivěli. Jakmile jsem se dostal dovnitř, prozkoumal jsem sál. Měl cca 25×15m a při vystoupení Sub Focus se postupně plnil. Ještě musím dodat, že předskokan měl naprosto hluchého zvukaře (jestli nějakého vůbec měl). Nejprve mu to hrálo asi jako repráky od notebooku. Pak se ozvalo několik ohlušujících ran když někdo přepojoval kabely a následně všichni pocítili solidní nával basů, který ladili ještě další dvě písně. Kladem vystoupení předskokana byla velká kruhová osvětlovací deska, svým tvarem připomínající oční zorničku, na které se promítaly různé světelné efekty.

Postupně jsem se přesunul k pravé části pódia a čekal na to hlavní. Asi ve tři čtvrtě na devět se vyměnili systémy na pódiu a po pětiminutovém potichém intru nastoupili samotní Pendulum. V té době bych od pořadatelů čekal, že pustí ventilaci (šest párů ohromných ventilačních rour)  na plný kotel, protože teplota v sále začala nepříjemně stoupat, to se však nestalo. Pendulum měli zvuk vychytaný na výbornou, pouze při některých písních byly mikrofony pod hlasitostí syntetizéru a bylo hodně obtížné slyšet co se vlastně zpěvák snažil zazpívat. Už po druhé písni se začal celý sál vyloženě vařit a slabší jedinci opouštěli kotel, dobře pro mě, já se tak dostával dopředu. Jak to tak ale bývá, horkem lidi blbnou a po chvíli začaly na pódium létat propocená trička a vůbec kousky oblečení všeho druhu. Umělci vše brali s grácií a předměty házely zpátky do publika. Celé publikum se dostalo na parádní vlnu a kam oko dohlédlo, tam se hopsalo, mávalo, těžko by člověk asi hledal někoho kdo se nudil a stál. I samotní Pendulum se po chvíli nadchli pro var publika a doslova ždímali ze svých nástrojů co se dalo. A nejen ze svých nástrojů, protože když k mikrofonu přišel Rob Swire, jednoduše prohlásil, „Vítejte v sauně, ale jste prostě super!“ A opravdu to bylo jako v sauně, moje tričko bylo totálně durch jako kdybych proběhl deštěm. Na svojí obhajobu, nebyla to jenom moje práce, ale vlastně když se na vás tlačí dalších pět lidí a kolem létají flašky s vodou, prostě to schytáte .

Publikum se na jedné vlně vezlo celou dobu a místy to eskalovalo možná až moc. Protože co jsem napočítal, ze zadních řad se dopředu k pódiu na rukou davu poslalo asi 30 lidí. Organizátoři mezi publikem a pódiem se mohli na fanoušky umávat, aby to nedělali, přesto každou chvíli putoval dopředu někdo další. Organizátoři tyto „cestující fanoušky“ pouze sbírali s rukou davu a s „poplácáním“ po ramenou je posílali zpátky do koncertní vřavy. Nutno také podotknout, že tam kde jsem stál (cca dva metry od pódia) se udělala solidní tlačenice a tak jsem si hlava nehlava musel místo dělat lokty. Samotní Pendulum na závěr přidali dvě písně, a musím přiznat, že na tu poslední už jsem prostě fyzicky neměl a vyčerpaný jsem opustil kotel a vychutnával zdálky. Co musím hudebníkům však trochu vytknout je fakt, že z nového alba zahráli jenom tři skladby a zbytek se stával především z tracklistu, který měli i v Brixtonu. Troufám si tvrdit, že to má hlavně tyto příčiny: 1) Album vychází až za pár dní a proto nechtějí, aby něco uniklo ven dříve než má. 2) Protože to fanoušci ještě neznají, patrně by je to asi tolik ještě nechytlo.

Jinak když už jsem zmínil i Brixton a nahrávku z tamějšího koncertu, vzpomněl jsem si, jak Rob Swire musel fanoušky několikrát burcovat k tomu, aby se vůbec hýbali. Na „našem“ koncertě se všichni hudebníci jenom rozplývali, a to nejenom tím jak vystupovali. Navíc se na publikum sneslo několikero pochval ve stylu „Ty vole, my jsme z vás úplně vodvařený, tohle jsme už dlouho neviděli!“ A měli pravdu, protože takhle intenzívní koncert prostě nepamatuji!

P.S. Uši mi odlehly v pátek odpoledne a pískání v uších přešlo v sobotu ráno dopoledne…

Ještě přikládám pár skromných fotek pořízených mým malým foťákem, proto také ta kvalita. Naleznete je zde http://www.websolvers.co.uk/thumbnails.php?album=5

Na závěr přikládám několik videí. Za zvuk i kvalitu se omlouvám, ale v podmínkách v jakých jsem to dělal to je ještě ucházející se. Berte to jako takovou menší ochutnávku a vábidlo na probíhající tour.

Vcelku náhodou a omylem jsem si na billboardu uPrahy všimnul, že seskupení Stomp budemít někdy na jaře vystoupení v Čechách. Tou dobou, ještě značně opojeného alkoholem z předešlé noci, mě však vůbec nenapadlo, že bych mohl mít tolik štěstí a mít vystoupení přímo u nosu, v Edinburghu. Hned první víkend po příjezdu jsem při průchodu městem všiml tajemného nápisu Stomp, mozkové buňky se seply a jaly se pátrat na internetu. Skutečně zde v Edinburghu bude toto vystoupení? Internet nelhal. Ihned jsem se jal náboru lidí, kdo by mohl mít zájem. Nakonec jsem na internetu vcelku na poslední chvíli kupoval čtyři lístky. Koupil jsem lístky na páteční vystoupení, třetí řada uprostřed, zřejmě někdo na poslední chvíli zrušil rezervaci, že tam tyto místa zely prázdnotou. Moc mi nešlo do hlavy, proč byli lístky do třetí řady levnější než lístky do řady šesté až šestnácté, ale moc jsem se potom nepátral a těšil se na zážitek.

Inu, co si budeme povídat, vycházeli jsme vcelku na čas a vystoupení stihli tak akorát. Ze třetí řady jsme mohli vidět i krůpěje potu na hlavách účinkujících. Místa jsme rozhodně nelitovali. Vystoupení začalo velice poklidně a sálem se brzy rozléhal svištivý zvuk košťat. Tím však vynalézavost produkční skupiny nebyla zdaleka u konce. V rukách (a mnohdy i nohách) umělců se během vystoupení vystřídala celá řada nástrojů. Mezi nimi například, barely, popelnice, plastové koše, krabičky zápalek, dopravní značky a mnohé jiné. Dva nástroje mne však zaujaly nejvíce. Tím prvním byly gumové trubky, v jejichž podání se nově objevila v sále i melodie, nikoli pouze rytmus. Tím dalším byl geniální nápad ve zhasnutém sále použít zapalovače Zippo, kdy se k rytmu taktéž přidaly i zajímavé „efekty“.

Celé vystoupení bylo nabito energickým rytmem ještě zdůrazněným kvalitním ozvučením a samotnou akustikou divadla ze dvacátých let. Co mě dostalo možná však nejvíce, že po vystoupení byla skupina ochotná se sejít s fanoušky a poskytnout jim zhruba půl hodiny na zodpovězení otázek. Jak jsem se dozvěděl, po celém světě „krouží“ momentálně několik skupin Stomp, které mají stejný repertoár, pouze různé obsazení. Po tomto zážitku mi nezbývá nic jiného než celý projekt hluboce obdivovat, je to prostě nepopsatelné, jak daleko může lidská tvořivost zacházet. Doufám, že v tomto směru to je teprve začátek a že se máme na mnohé věci co těšit.

Trochu smutný a hořký konec je zjištění jak špatně na tom v Čechách jsme s organizací podobných akcí. Dle mého názoru by kultura měla být pro lidi, nasazením cen vstupenek od 600 do 1450 mi připadá, že jsme se trochu hnuli od regulí. Zde jsem za výborný lístek platil 22,5GBP, což je cca 600,-. Nejlevnější vstupenka byla cca 14.5GBP, někdy i méně. Spočítáme-li si jak dlouho musí místní občan při průměrné mzdě pracovat, aby si lístek mohl koupit a to samé uděláme v ČR, dostaneme dva zcela rozdílné výsledky. Bohužel v náš neprospěch jsme se staly prasátky a zlatými oslíky pro pořadatele kulturních akcí. Nevím co na to říci, koncert za ty peníze stál, určitě stojí i za 1450,-, ale už z principu znalosti cenové politiky bych byl značně znechucen.

P.S. Více info si popřípadě najděte na youtube.com nebo wikipedii.

V poslední době si nepřipadám úplně svýma nohama na zemi, zdá se mi, že na mě doléhají zase mé klasické obavy. Zase nevím do čeho jdu, co mě čeká a ani jak obstojím. Kdo mě zná, ví kdy jsem tenhle pocit měl naposledy. Bát se je přirozené a kdo se nebojí, není normální. Přesto mi pocit strachu a obav nepřidává na jistotě, ale zároveň ukazuje zdravou sebekázeň.

Na začátku června jsem přijel sem do UK a skočil rovnýma nohama do života. Práce šla a dělal jsem co bylo zapotřebí. Zahradničení, broušení, malování, natírání, prostě takové typické práce, spojené s životem v domě, o který se má pečovat. Tím jsem se dostal blíže anglickému venkvou, za což jsem rád. Lidé zde bydlí mnohdy v normálních domech, jindy v domech, které by se daly řadit do kategorie „opravdu velké“.

Na řízení na druhé straně silnice jsem si zvyknul opravdu rychle, co se mi však nevyhlo, bylo odření levých zadních dveří, ale to je zase jiná historka. Silnice tady v Surrey jsou opravdu úzké a je to opravdu oříšek pro odhad řidiče, přesto není zase tak těžké, si na ledaccos zvyknout.

Co by snad stálo za podotknutí by byla snad nejlepší kulturní událost, na které jsem v poslední době byl. Od brášky jsem k narozeninám dostal lístek na koncert U2 v Cardiffu, takže jsem se už od příletu do Anglie těšil na tuhle událost. S návalem práce jsem si však ani neuvědomoval jak rychle se to blíží. Nakonec jsem asi týden před akcí hodil na facebook otázku, zda-li jede někdo z Guildfordu, že bych se přidal. Nakonec se mi zadařilo a na koncert jsem jel autem s jedním Britem a jednim Novozélanďanem. Řídit jsem nemusel, takže jsem spal celou cestu tam i zpátky, až ze mě chudíci byli trochu nervózní . Na koncert jsem přijeli včas a auto jsme nechali asi o 10mil severněji v měste Caerphilly, odkud jsme do Cardiffu jeli vlakem. Ve vlaku si přede mě sedli čtyři mladší lidé a zdálo se mi, že hovořili česky, po utržcích „deset, dvacet“ a „kurvafix“ jsme se dali do řeči. Studenti vzali auto z Čech a vydali se na roadtrip do Velké Británie. Ještě než jsem se vrhnul do víru stadionu, trochu jsem si ho obešel a podíval se na velice zajímavou konstrukci. Zprvu zel stadion prázdnotou a říkal jsem si, že vyprodáno být nemůže ani náhodou. Poté co dohrály předkapely Glasvegas a The Hours, které obě mimochodem stály za prd, stadion se zaplnil až po střechu a vše mohlo začít. Velkolepé podium se brzy rozsvítilo nejen světly osvětlovačů, ale i hvězdami rockové síně slávy, samotnými U2. Co bych vám povídal, hráli prostě úžasně. Dokázali celý stadion rozpumpovat, že to svět neviděl, ale dokázali ho utišit i tak, že by bylo vlastního dechu slyšet. Co se mi líbilo asi nejvíce, byla celková atmosféra, nikoho ožralého jsem neviděl. Žádné vyhrocené situace také ne, vypadalo to téměř jako by několik (desítek) tisíc lidí odcházelo po koncertu národní filharmonie. Kulturnost celé akce byla brilantní a to opravdu udělá dojem.

Tady v Anglii mi již příliš času nezbývá a brzy se přesunu na sever do Skotska, uvidíme jak se mi tam bude dařit, ale podle času, práce a spisovatelského střeva se budu snažit zase obnovit pravidelný přísun písmenek.

Mějte se!

Nine Inch Nails jsou podobné Foo Fighters hlavně s tím, že rovněž začínali jako One Man Band, čili skupina jednoho člověka. Foo Fighters si svojí evoluci však již odpracovali a stálé složení již de facto mají. Nine Inch Nails však kapelou jednoho muže zůstali a tím mužem je Trent Reznor. Tento člověk je rovněž velká hudební ikona, má ohromné odhodlání a ve svém životě již mnoho dokázal. Je úspěšný skladatel, producent i hudebník avšak jeho touhu držet kapelu s nestálým složením příliš nechápu. Přesto již za kapelou NIN stojí hezká řádka nahrávek. Za zmínku stojí alba Still, With Teeth a Year Zero, všechna spojuje impozantní Reznorův hlas, ocelové bubny a ostré kytary. Bohužel jsem neměl štěstí jeho práci vidět na živo loni v Praze, přesto mi udělal radost tím, že letos vydal hned dva své projekty.

Tím prvním jsou alba Ghosts I-V, která jsem prozatím neměl šanci si poslechnout. Druhým albem je The Slip, které stojí za pozastavení. Trent Reznor se k hudbě postavil originálně, již fakt, že alba Ghosts I i The Slip jsou VOLNĚ ke stažení je krokem kupředu. Umělec jako je on si může dovolit toto gesto udělat. Alba jsou jeho vlastní prací, ve vlastní produkci a když se vydá na turné, má jisté to, že se jeho koncerty téměř vždycky vyprodají. Trent udělal krok kupředu a přitom šlápl do úsměvu řadě hrabivých karikatur hudební scény. Zajímavý je rovněž fakt, že jeho limitovaná edice alba The Slip s počtem 2500 kusů v ceně 300USD/ks byla beznadějně vyprodaná než by švec řekl bota, to také vypovídá o něčem.

Škoda jen, že umělců jako je Trent Reznor není více, naštěstí snad alespoň svítá na lepší budoucnost. Rozumný posluchač si kvalitní hudbu najde.

Nyní již samotné album The Slip. Již první dvě písně nám pod nehty vrazí devíti palcové hřebíky* pořádně zarezlé industrialem a Trentovým rukopisem. První píseň s názvem 999,999 je spíše takové intro k celému albu. Druhá píseň 1,000,000 již album i Vaší krev rozproudí rytmickými bubny, ostrými kytarovými partiemi a démonickým zpěvem hlavního tvůrce v hlavě vám prostě uvízne ‚I don’t feel anything‘. Následuje píseň Letting You, která nese naprosto stejný profil s písní 1,000,000, takže obě písně trochu splývají do jedné, což je škoda, nechala by se zařadit na jiné místo. Čtvrtou v pořadí je píseň s názvem Discipline a pyšní se líbivým kytarovým tématem, které se proplétá celou písní. Za povšimnutí rovněž stojí práce bubeníka, která nenechá jednu nohu v klidu.

V půli alba přichází píseň Echoplex, která co se kytarové invence rovněž nezůstala pozadu, co je však dotaženo k dokonalosti je text. Líbivý, snadno srozumitelný a nenáročný. Následuje píseň nesoucí název Head Down, která svým textem zaujme neméně než píseň předchozí. Instrumentální invence však trochu pokulhává, teprve až v půli písně přichází ke slovu klavír a chytlavé téma. Album pokračuje písní Lights in the Sky a ta si mě opět získala svým bezkonkurenčním klavírním podáním (hned několik písní od NIN jsou excelentní klavírní kousky). V celé písni zazní pouze klavír, pár náznaků elektronických „duchů“ a jemný zpěv, téměř ukolébavka pro děti, až na text samozřejmě, „watching you drown“ nepatří do ‚skákal pes‘ repertoáru. Řekl bych, že jedna z nejkrásnějších skladeb na albu. Další píseň s názvem Corona Radiata je zprvu absolutně beze zpěvu, bubnů, či kytar. Ke slovu se tentokrát dostala pouze ‚hučivá‘ elektronika. Hodně elektronicky upravené kytary i bubny si přijdou na své až v druhé polovině písně se svou rytmikou podobnou těžebním kladivům. Devátá píseň s názvem The Four of Us Are Dying začíná typickou kytarou i bubny v pomalejším tempu, které si pějí a bubnují svou s dokreslujícím elektronickým pozadím. Píseň vrcholí až a poslední minutě a posluchač dostává co proto. Poslední písní je Demon Seed, kde se k mikrofonu opět postaví zpěvák a za doprovodu kytarové brnkačky a ocelových bubnů celé album uzavírá.

The Slip – Nine Inch Nails

01 – 999,999: 01:25

02 – 1,000,000: 03:56

03 – Letting You: 03:49

04 – Discipline: 04:19

05 – Echoplex: 04:45

06 – Head Down: 04:55

07 – Lights in the Sky: 03:29

08 – Corona Radiata: 07:33

09 – The Four of Us Are Dying: 04:37

10 – Demon Seed: 04:59

Ještě musím kladně ohodnotit vynalézavost produkce, každé písni je přiřazen separátní obrázek, který jednotlivou píseň vystihuje. Nakonec nezbývá než doporučit všem, kteří si rádi odbočí od zaběhnuté klasiky. Musím však upozornit, že téhle kapele se prostě musí přijít na chuť.

(* Nine Inch Nails se dá do češtiny přeložit dvěma způsoby; devítipalcové hřebíky, či devítipalcové nehty, prostě jsem se neubránil a oboje jsem zamíchal do jedné představy)

Oficiální stránky Nine Inch Nails: www.nin.com

Především se jedná o české tvůrčí mozky, hlavně proto, že už mi ten náš mateřský jazyk prostě chybí. Tím prvním na kterého bych chtěl poukázat je Daniel Landa. Řekl bych, že bližší představování snad nemá ani cenu. Musím říct, že veškerá tvorba spojená s tímhle člověkem stojí za poslech a to i jeho „první-holohlavé“ kousky.

Druhou vzpruhou pro mojí špatnou anglickou náladu často bávají DeBill Heads. Na tuto kapelku jsem narazil za pomoci mého brášky, který mi už před nějakým pátkem pouštěl nahrávky jako „Vyhulená hlava“ či „Ani náhodou“. Rozhodně se nejedná o kapelu, která se zaměřuje na konzervativní posluchače, to tvrdím především kvůli jejich textům, které by mnohdy mohly nést varování ministerstva zdravotnictví. Viz. písně jako „Mě stačí pít“ se již řadí do mého ranního playlistu na probouzení.

Stejně jako na DeBill Heads jsem přišel s něčí pomocí, tak i na Morčata na útěku jsem nenarazil sám. Tam ta cesta byla trochu komplikovanější. Jestli jsem o „Debilácích“ tvrdil, že jejich texty nejsou pro každého, tak Morčata na útěku jsou jenom pro otrlé!! Proto než si tohle někdo pustí, rozhodně si to rozmyslete dvakrát . Texty českých Morčat mi pěkně zpětně doplňují slovní zásobu, která se mi z hlavy už pomalu začala vypařovat. Jakmile si pustím některou z jejich nahrávek, tak nemusím dělat nic jiného a prostě se musím válet smíchy od začátku až do konce.

Nesmím vypustit ani moje velmi oblíbené Kabáty, kteří si své místo na české hudební scéně již vydobyli a je to jedině dobře, že konečně dostali nějaký kredit za odvedenou práci. Jen tak dál hoši. Bohužel mě však u této kapelky roste obliba nahrávek s jejich stářím. Vůbec prvním nahrávkám jsem nějak nikdy nepřišel na chuť, kdežto bez posledních několika alb si život představit nedovedu.

A mezi posledními, nikoliv však nejneoblíbenějšími bych nemohl opomenout moje Tři Sestry, které mi prostě dokážou nalít krev zpátky do žil. To je prostě výborná odreagovačka, když už mám učení dost. Fanánek a jeho výlevy, Supice, harmonika a zpěv, to je prostě balzám na duši.

No a nakonec bych snad nemohl opomenout mojí lyrickou dvojku UDG a Vypsaná fiXa. Tyhle dvě kapely mi slovník obohatí hlavně svými netradičními texty, které dokáží vyburcovat představivost na nejvyšší možnou míru. Pokud by snad někdo neměl na říznou češtinu v podání Morčat či Debiláků, pak to všechno jistí právě posledně zmíněné kapely. Tak snad jedině doufat, že už budu brzo doma zase někde hopsat na jejich koncertech…

Přemýšlím odkud bych začal. Nejspíše tím, jak jsem na tento prográmek narazil. Už tomu byl nějaký ten pátek co mi Windows Media Player na mou sbírku mp3 nahrávek nestačil. Zaostával především poměrně nepřehlednou knihovnou, byl náročný na paměť i procesor (což se tenkrát ještě řešilo ). Asi na týden jsem si zkusil WinAMP a ten měl svůj osud v koši jistý. Tolika lidmi opěvovaný program pro utřídění a přehrávání nahrávek všeho druhu u mě ztroskotal především svou nepřehledností a imbecilitou zpracování, bez urážky, ale autoři u tvorby jednotlivých menu nepřemýšleli. Incident WinAMP se datuje již několik let zpět, proto doufám, že tvůrci udělali nějaká vylepšení.

Po WinAMPu jsem přišel na velice jednoduchý a povedený program Foobar2000. Tento program disponoval nenáročným grafickým zpracováním, jednoduchostí a celkovou přehledností. Program, který si na nic nehraje a dělá na co je určen. Používal jsem ho hlavně pro spolupráci s Last.FM, kam jsem od té doby vesele scrobbloval. Když jsem však po příjezdu na Nový Zéland zjistil, že už žádný broadband na příštích 12 měsíců neuvidím, dostal jsem touhu si hudbu trochu utřídit a sáhnout po programu, který mě zase někam posune. Proto jsem doslova vydoloval instalaci programu AIMP2 a to byla láska na první pohled .

Jedinou nevýhodou s ohledem na systém by mohlo být 12mb, které si AIMP2 osvojí v RAM. Co se propracování týče, tak si AIMP2 vydobyl velice dobré postavení mezi přehrávači. Díky českým nadšencům se program dá sehnat i v české lokalizaci, což je jedině dobře, především kvůli usnadnění nastavení. Nastavení obsahuje řadu možností, pro různé komponenty, zobrazování, přehrávání atp. AIMP hned v základu disponuje velice slušivou možností minimalizace do líbivého proužku, kterému lze přiřadit možnost zobrazení nad všemi okny, či průhlednost. Proužku lze přiřadit i stupeň průhlednosti. Tuto komponentu doporučuji každému uživateli posunout na místo, které mu vyhovuje nejvíce. Pokud totiž máte proužek umístěn na horním okraji obrazovky, může docházet ke zhoršenému používání webových prohlížečů, tím myslím nešťastné kliknutí na přehrávač místo na záložku webového prohlížeče.

AIMP2 také disponuje možností přidávání pluginů, tato možnost se pro obyčejného uživatele příliš neuplatní, především protože přehrávač obsahuje vše potřebné již v základu. Tím mám na mysli rozšířené funkce jako internetová rádia, nahrávání z mikrofonu, kopírování CD do MP3, OGG a řady jiných formátů, hudební knihovnu atd. To vše v instalaci kolem 10mb.

Lidem, kteří si rádi mění vzhled svého přehrávače podle nálady AIMP2 nebude klást žádné meze, na internetu je jich k dostání dostatečné množství. Já však funguji pouze na základním nastavení celého přehrávače a vůbec nic mi nechybí. Jedinou změnou bylo přidání knihovny pro podporu Last.FM, tím se tak tento přehrávač propojí s Vaším účtem u Last.FM a uživatelé mohou i nadále scrobblovat bez omezení.

Poslední vymožeností tohoto přehrávače, kterou bych chtěl zmínit je rozšířená funkce zapnutí. Lze zvolit možnost spouštění se systémem a tím se přehrávač otevře tak jak jste ho viděli naposled, včetně posledního přehraného akordu v poslední písni před vypnutím systému. Vůbec nejlepší třešničkou na dortu je možnost načasovaného vypnutí, či uspání počítače. Lze zvolit přesný čas vypnutí počítače, po kolika písních, či minutách se má počítač vypnout. Tahle funkce si mě získala na celé čáře, výborná věc na pouštění hudby před spaním.

Poslední slovo? Deset z deseti zubařů doporučuje AIMP2, všichni jsou k tomu donuceni Horstem Fuchsem a jeho sadou švýcarských nožů.

Album Viva la Vida je pro mě spojeno s barevností, nejspíše proto, že dva videoklipy, Violet Hill a Viva la Vida patří skutečně k těm barvitým kusům, které lze momentálně vidět, to vše je ještě podtrženo obalem alba, kterému dominuje obraz z Francouzské revoluce (jméno obrazu i autora vám napoví google). Samotný obsah alba jistě potěší všechny, kteří si rádi poslechnou něco neobvyklého.
Album otevírá píseň Life in Technicolor, čistě instrumentální kousek, jakési intro do celého alba s hodně chytlavým rytmem i tématem jednoduché kytary. Následuje píseň Cemetries of London ve které se dostane ke slovu již celá kapela, akustická kytara, zpěv, klavír a chorus, poměrně podařený kousek. Album pokračuje písní Lost!, která mě hodně potěšila svým textem a rytmem. I jednoduchá písnička dokáže splnit svůj úděl, stačí se jen zaposlouchat do textu. Čtvrtou písní alba je mírně smutně-melancholicky laděná píseň s jednoduchým názvem 42. Další píseň nabitého alba nese název Lovers in Japan, která zase až tak moc nezaujme, poměrně plochá akustická část, takové intermezzo, vyplnění prostoru na CD. Tenhle dojem je však napraven hned několika následujícími písněmi. Píseň Yes si zaslouží zmínit už jen kvůli jejímu začátku, který prostě chytne. Smyčce v pozadí, rytmické bubny doplňují hluboké tóny vokálu občasně proložené smyčcovým sólem. Text vyloženě sedí k celé písni a Chris Martin si prostě vyhrál. Jako sedmá píseň se představí stěžejní píseň celého alba Viva la Vida, opět přicházejí na scénu chytlavé smyčce na které se parádně přilepí výborná práce s bicími a vokály, tahle píseň je rozhodně jedna z nejoriginálnějších kreací co jsem kdy slyšel, text samotné písně je tak trochu zvláštní, ale zajímavý. Následuje patrně nejlepší píseň alba Violet Hill, která je laděná do krásných tónů dominujícího klavíru, elektrické kytary a hodně živých bubnů. Na téhle písni se mi vyloženě zamlouvá a trochu vnucuje ten „beat“, který je protkaný písní od začátku do konce. Devátá píseň alba nese jméno Strawberry Swing a musím opět kladně kvitovat stránku dynamiky a rytmiky téhle písně, krásně koresponduje s textem a vůbec celou kompozicí. Předposlední písní na celém albu je Death and All His Friends, tenhle kousek si mě získal naprosto bezkonkurenčním klavírním doprovodem a tím jak je píseň od začátku do konce rozvíjena. Ještě aby ne, jedná se o jeden z nejdelších kousků na albu s délkou přes šest minut, kde ke konci opět navazuje úvodní elektronické téma z písně Life in Technicolor, tentokrát již se zpěvem a tím tak končí celé původní album. Ovšem jedenáctou, přídavkovou, písní na albu je akustická verze písně Lost!, kde má posluchač příležitost poslechnout si samotný zpěv, a tím pádem si tak lépe vychutnat text, pouze za doprovodu klavíru.
Musím říci, že celé album je prostě dalším klenotem z dílny britských hudebníků Coldplay a rozhodně stojí za to si ho nejednou poslechnout.

Coldplay – Viva la Vida

01 – Life in Technicolor: 02:38

02 – Cemetries of London: 03:20

03 – Lost!: 03:54

04 – 42: 03:57

05 – Lovers in Japan – Reign of Love: 6:50

06 – Yes: 07:06

07 – Viva la Vida: 04:04

08 – Violet Hill: 03:49

09 – Strawberry Swing: 04:09

10 – Death and All His Friends: 06:18

11 – Lost! (Acoustic Version): 03:39

Plný náhled obrázku je zde.

 25. 10. 2008

Již delší dobu mám zálusk na to, si zajít do 3D kina v Aucklandu na film U23D. Jedná se o 3D záznam z jednoho z koncertů U2.