Musím konstatovat, že pobyt v zemi plné tetování mě tak trochu změnil. Novozélanďané jsou národem, který se v tetování vyzná, který tetování miluje a který má tetování prostě v krvi. Stačí se podívat na staré obrázky od prvních objevitelů, jsou na nich vyobrazeni zuřiví válečníci s hroznými grimasami, kteří své obličeje dávají na odiv nepřátelům právě kvůli tetování.

Celoobličejové tetování, jinak známé také jako Moko, je dominantním znakem pro Maori až do konce první poloviny 19. století. Posléze křesťanství zasahuje do životů domorodců daleko více a další generace již tetování opouští. Je zvláštní, že každé tetování bylo unikátní, na každém mužském obličeji bylo jiné umělecké dílo, přesto válečníci z jednoho kmene měli společné znaky, podle nichž se poznali a podle nichž určili i spřátelené kmeny a nepřítele. Celoobličejové tetování bylo hlavním znakem pro muže. Ženy nemusely podJstupovat taková muka, ty si nechávaly tetovat pouze bradu. Symbolika a poznávání platila stejně jako pro muže, tak i pro ženy, každé bylo unikátní. Další zajímavostí je, že mnozí náčelníci neuměli psát, a proto když přišlo na podepisování důležitých dokumentů, jako třeba Te Tiriti o Waitangi, či také The Treaty of Waitangi, tak negramotní náčelníci si dali raději tu práci a na smlouvu vyobrazili právě charakteristické prvky jejich obličejových tetování.

Veškeré obrazce na obličejových tetováních braly inspiraci v přírodě, hlavním zdrojem byla domorodá kapradina zvaná silver fern, český ekvivalent přesně neznám, ale v překladu by to bylo něco jako kapraď stříbrná.

Nyní se obličejová tetování dělají snad jen dočasná, hennou, a to především z důvodu kmenových rituálů a ceremonií, či jen pro pobavení turistů. Permanentní obličejová moko jsou raritní, přesto jsou stále k vidění a to především u starších generací Maorů. Pravé moko lze poznat podle mírně vybledlé modré barvy, často jsou obrazce doprovázeny i drobnějšími jizvičkami v obličeji ohraničující linie samotného tetování. Do obliby však přicházejí tetování, na která se s dobou malinko zapomnělo a to jsou domorodé symboly a designy vyobrazené v různých variacích na různých částech těla. Hlavně se jedná o oblasti horní poloviny těla, ramen a stehen. Novozélanďané mají v oblibě si nechávat tetovat vnitřní stranu předloktí a nutno uznat, že se velice často jedná o zdařilá a umělecká tetování. Na tomto místě se objevují rozličné maorské motivy, rovněž zde lze nalézt různé podoby samotného listu kapradiny silver fern, poměrně patriotické zobrazení obou ostrovů na vlastním těle je také oblíbeným tématem.

Dnes lze tetování s podobnými motivy vidět na celebritách jako Robbie Williams, či Mike Tyson, který si podobný design nechal vytetovat kolem levého oka. Mike Tyson si rovněž nechal tělo zprznit podobiznou Che Guevary, ale o tomto individuu třeba někdy jindy.

Zatím jsem zůstal u prostého konstatování, podívejme se na to z druhé, té horší strany. Samotné tetování je dosti finančně nákladné, kdo však raději něco levnějšího, tak je dobré vědět co se může zvrtnout. Tatér může být absolutní trotl a zprzní vám tělo takovým způsobem, že to ani chirurg nemusí dát dohromady. Rozhodně stojí za zmínku i alergické reakce imunitního organizmu, určitě je dobré mít na paměti i možnost vážné infekce. Co však je určitě dobré nevypouštět ze seznamu pro a proti jsou problémy spojené s časem. Nyní, když se rozhodnete pro tetování je vám tolik a tolik. Kůže snad ještě vypadá dobře a vy na to máte náturu. Za deset let však může být všechno úplně jinak. Budete chtít mít rodinu a maminka s tetováním nad zadečkem nevypadá zrovna důvěryhodně. Krom toho kůže nad zadečkem začne být povislá a z vašeho motýlka se rázem stane oteklý motýlek, nebo ještě hůře, červený drak. Dnes si na rameno necháte vytetovat krásné symboly s významem, které ani jejich autor, ani jejich majitel nezná. Po čase vám však vyskáčí nové pigmentové skvrny, nové pihy a rázem je z tetování jakási mléčná dráha. Zítra se vám kolem prsou vznáší krásná barevná vážka, či se vám tam krčí nádherná červená liška, co je však lepší, za pár let bude liška nejen povadlá, ale bude vybledlá, okraje se jaksi rozmáznou a barvy změní své odstíny. A co teprve chloupky, za chvíli má podobizna vaší přítelkyně knírek, za předpokladu že už s ní nejste vám to stejně může být jedno .

Je dobré mít na paměti, že tetování není jako tričko, které se po čase potrhá, vybledne, vyjde z módy, tričko jednoduše zahodíte, tetování však nikoliv. A pokud se rozhodnete tetování zbavit, připravte se na tučnou sumu, ztracený čas a návštěvy u lékaře, které všichni máme tak rádi. Skutečně nám to za to stojí jít s dobou, jít s módou a dokazovat si něco? Když je krásné tetování na krásné slečně, rád se na něj podívám, přesto bych se vedle ní za deset let probudit nechtěl. Krásná tetování jsem ochoten a schopen ocenit, přesto bych si na tělo sáhnout nenechal, doufám, že nezměním názor . Začínám si totiž uvědomovat, že nás, „nedotknutých“ a „nedotknutelných“ postupně ubývá a kdejakou blbost už má na těle vytetovanou leckdo. A tak já, jako ohrožený druh čekám, až bílá těla přijdou zase do módy …

V galerii přikládám ukázku naprosto zkaženého tetování, krásné slečny s obyčejným tetováním -> babičky se špatným tetováním, moko, tetování předloktí, podobizny Maorského náčelníka… další ukázky naleznete snad sami na googlu

A po dlouhé práci při přepisování mých škrabopisných rukopisů Vám přináším pokračování mého putování po Novém Zélandu. Doufám, že se Vám bude líbit, a že ho přijmete takové, jaké je. Myslím, že tentokrát jsem do psaného textu nedělal tolik úprav jako do prosincové verze, tudíž to možná bude více nudné, či více bezprostřednější.

Galerii k lednu naleznete zde: http://picasaweb.google.com/jonas.fuchs1/NovyZelandNetradicneLeden2009

Na verzi s obrázky přímo v textu si budete muset chvíli počkat, za předpokladu, že vůbec bude…

1. ledna 2009

Jak píši to datum, vypadá to divně. Máme totiž nový rok a mě to snad ani nevadí. Jindy jsem si říkal co mi rok přinesl, co jsem mohl udělat jinak, letos to neřeším a jsem spokojen, udělal jsem dost. (Jen jedna vsuvka. Kdysi se mě jedna paní profesorka ptala jakou chybu bych napravil, co bych udělal jinak kdybych mohl. Řekl jsem, že bych to všechno nechal jak to bylo, že mnoha věcí lituji, ale každá moje chyba mi ukázala co jsem udělal špatně a tudíž mě udělala silnějším, vědomějším. Nechci tady nijak chytračit, ale je to prostě můj postoj k životu. Z každé chyby vycházíme silnější a zaobírat se tím, jak to šlo udělat jinak a litovat toho je podle mě ztráta času. Chyba, dobrý, vím co bylo špatně, jdeme dál.)

Ráno jsme za svitu sluníčka sbalili stany, bohužel však všechno ošklivé počasí stálo zaražené o hřebeny hor a drželo se několik kilometrů do vnitrozemí od míst kde jsme byli my. Cestou do Greymouthu bylo krásně a v Greymouthu nebylo po mracích ani stopy, zkrátka krásné slunečné počasí, ale poměrně větrné.

Natáhnul jsem svůj dvoudolarový klobouk a šel si projít město. Většina obchodů byla zavřená, ale jedno kafčo jsem si prostě dal a po městě jsem se s ním v ruce jenom tak procházel.

Poté jsem se na parkovišti u auta plácnul na asfalt a cumlajíc lízátko jsem pozoroval oblohu, jak krásně se na ní vykreslují první odpolední mraky. Užíval jsem si sluníčka a pohody, takový ten další okamžik, který svou jedinečností a prostotou stál jednoduše za zapamatování.

Pětadvacet dolarů za vstup do zlatokopeckého městečka Shantytown se nám platit nechtělo, takže jsme tenhle bod v programu přeskočili a jeli hledat nocleh. Po pár neúspěšných jsme dojeli do autokempu, kde po nás chtěli šest dolarů za hlavu, vůbec nejlevnější ubytování doposud (a vůbec). Při mé večerní cestě ke stanu jsem se prostě neubránil nezírat na nádherný měsíc a kvantum hvězd visící nad mojí hlavou.

2. ledna 2009

Ráno jsem se kvůli vlastnímu zdravotnímu stavu rozhodnul na kole nejet. Po cestě jsme projížděli manufakturním městečkem Hokitika a ve zlatokopeckém městečku Ross jsme nahlédli i do místního hotelu, hospody, baru, zařízení? K odpoledni jsme popojeli jsme až k tábořišti, které leželo na břehu malého krásného jezera, kde jsme těsně před deštěm rozbalili stany a posléze jsme se před do sucha dámských převlékáren, kde jsme si i uvařili. Před spaním jsme si všichni zalezli do auta, otevřeli čokoládu, flašku Jamesona a slivovici a povídali jsme si v suchu a teplu naší malé velké Toyoty. Jednomu místnímu klukovi jsme dali ochutnat slivovici, chudák skoro ani nemohl popadnout dech… Není nad to učit lidi dobrému českému pití!

K večeru se ještě do jezera přijela vykoupat trojice rozjařených holek, hbitě naskákala do vody nahoře bez, bohužel však žádné vyložené krasavice to teda nebyly, takže zatímco se táta pral o první řadu u výlezu ze stanu já šel radši spát…

3. ledna 2009

V noci se mi moc spát nechtělo, ale když jsem už usnul, tak jsem spal jak mimino a ráno nás museli budit. Sbalil jsem stan, takže táta mohl vyrazit napřed. Ještě s Vaškem koukali na muchničku v kapce vody, ta se na okně teda pěkně nadřela a jak se v ní trápila mrcha krvesavá, rajský to pohled pro naše oči!

I dnes jsem se rozhodnul kvůli zdraví pro auto. Za spaní jsme tentokrát neplatili a v půlce balení přijelo do tábořiště auto hlídače, čímž bylo balení obvykle dost pomalé urychleno do několika desítek sekund. To vše ještě znásobil déšť, který se mezitím spustil na naše hlavy.

Asi po sedmi kilometrech jsme předjížděli pěkně promoklého bezhelmého tátu. Dali jsme mu helmu, vyložili ostatní a pokračovali v cestě. Asi po třiceti kilometrech jsme zastavili a čekali na sporťáky. Mezitím jsme pozorovali jak se krásně tlouklo špatné počasí s krásným. Na jedné straně na nás koukaly hory, na druhé nebylo vidět nic než šedou clonu přes obzor. Po chvíli přijel Pepa s Vlaďkou i táta, které jsme nakonec naložili. Popojeli jsme až k Franz Joseph Glacier, kde jsme na parkovišti nechali auto a dále pokračovali pěšky. Cestou jsme měli krásné pohledy na ledovcový splaz a vodopády. V jednu chvíli jsem si stoupnul pod vodopád a fotil, krása! Překračovali jsme říčky a při brodění absolutně tuhly nohy, neskutečně ledová voda.

Dále jsme jeli až pod ledovec Fox, který byl bohudík zavřený, bylo toho už dost, takže jsme popojeli až do Copland Valley, kde jsme se utábořili. V hejnu muchniček jsem uvařil a občas to bylo skutečně zlý. Poté jsme akorát naskákali do auta a bavili se dvojicí, která přijela a zaparkovala kus od nás. Normálně měli v pickupu matraci, holka postavila stan, frajer na ní koukal, ale stejně si skočili do auta. Týpek byl fakt korunovanej král, holka to s ním měla asi těžký.

4. ledna 2009

Ráno nás všechny vzbudil Vašek s tím, že brzy vyrazíme. V hejnu muchniček jsem odbyl snídani a v sandálech jsme vyrazili. V sandálech proto, že jsme napočítali 19 říček, na 17 km chůze, všechny jsme měli brodit. Po 50 metrech jsme došli k široké řece, kde to Pepa otočil a utíkal pro sandále. Nakonec jsme to přebrodili všichni a svižným tempem jsme se skrze buš a přes říčky prodírali podél velké řeky, jenž jsme měli pod námi po pravici. Asi v půli cesty jsem sundal sandály a odkryl puchýř na malíku o kterém jsem neměl ani nejmenší zdání. Sandály jsem vyměnil za North Face boty, které jsem si nesl s sebou. Jenom chvíli jsem tu bolavou nohu cítil a pak už jsem si zvyknul.

Po cestě jsme viděli několik krásných vodopádů stékajících po zarostlých stěnách okolních skal a dole řeky jsme viděli i krásný kámen mající dvojí podobu. Podobu zývajícího hrocha s ponořenou spodní čelistí a podobu hlavy věrně vypadajícího labradora, čímž mi ihned připomněl naší Sáru.

Překračovali jsme i další visutý most, visuté mosty se u nás těšily velké popularitě, a asi po pěti hodinách pochodu jsme došli na chatu, kde nás uvítala paní správcová. Něco jsme pojedli a vydali jsme se do horkých přírodních bazénků.

Jednalo se o 4 přírodní bazénky s různou teplotou vody. Do nejhorčejšího jsem nestrčil ani nohu, ale ostatní tři byla paráda. V jednom bylo krásně zelené blátíčko, tak jsem se z legrace namazal od hlavy k patě a vypadal jsem jako Shrek křížený s Hulkem. Ve vodě to byla krásná relaxace. Zpátky v chatě jsme se natáhli, myši v pastičce nehledě, a povídali.

5. ledna 2009

Už jsme pět dní bez signálu, Vašek je nas*****. Ráno na šestou si na chatě jedna korejská legenda nastavila budík, ten pak zvonil celou věčnost. Všichni byli vzhůru, jediný on spal. Slovo idiot jsem dost hlasitě řekl asi třikrát, to jen aby to ten idiot pochopil. Prý mu zvonil ještě jednou v sedm, ale to měl štěstí, že jsem spal až tak tvrdě. Já s Vlaďkou jsme se šli ještě k ránu pěkně vykoupat do horkých pramenů, pak jsme se již vydali na cestu, která nám zabrala dobrých pět hodin. Se sbírkou puchýřů na pravé noze se nešlo nijak snadno, ale dalo se to. Cestou jsem měl to štěstí a na kapradí přede mnou si sedla nádherná vážka, kterou jsem náležitě zdokumentoval.

Jen co jsme došli na parkoviště, tak nás začaly žrát muchničky. Táta přijel asi o hodinu později a nebýt zapomenutého otevřeného okénka v autě, do auta bychom se ani nedostali. Táta tak dostal 2x vynadáno, za otevřené okénko a za to, že přijel pozdě. Narychlo jsme sbalili věci a jeli dál. Stavili jsme se ještě na lososí farmě a s tátou jsme si dali kus výborného čerstvého lososa a kávu. Poté jsme popojeli ještě kus do osady Haast, kde jsme něco málo nakoupili a kus za městem jsme našli výbornou pláž k přenocování. Ještě jsem se po večeři šel krásně projít k pláži a se zapadajícím sluncem to byla prostě paráda. K večeru jsme si sedli kolem ohně a kecali. Se zapadajícím sluncem se okolo nás vyrojilo hejno komárů, kteří nás zahnali spát. Muchničky a komáři zde nejspíše mají dvousměnný provoz.

6. ledna 2009

Ráno nás musel vzbudit Vašek, který se venku kvůli komárům mnoho nevyspal. My jsme se ve stanu vyspali daleko lépe. Snídani jsme kvůli spěchu přeložili na jindy, sbalili jsme stan a jeli pryč. V poměrně deštivém počasí se na kolo nikomu nechtělo, takže až do Wanaky jsme dojeli autem. Vsuvka, sedíme v kempu ve společné místnosti.

Vašek: Hele, komár, toho snad ani nemůžu zabít když je tady sám.

Pepa: Neser se s ním!

Vašek: Hraju si s ním na babu (-mlask-)… prohrál.

Přesun do Wanaky byl poklidný, projížděli jsme mezi krásnými kopci a jezery. Ve Wanace jsme si došli na nákup a později jsme si našli i kemp. Uklidili jsme v dodávce a pak šli Pepovi oholit hlavu, no šílený! Už jsem taky docela nahlodaný, že si tu hlavu oholit taky nechám, ale nejdu do toho. (Ještě že jsem nešel, bych tu teď na sněhu umrznul!!)

7. ledna 2009

V noci jsem se probudil a zase jsem se neubránil neobdivovat krásně hvězdné nebe nade mnou. Ráno nás probudily občasné přeháňky a po klasickém pětiboji vyrazili na cestu. Na kolech přes Cardronu do Queenstownu. Cesta ubíhala po rovinné silnici obklopené krásnými kopci a asi po 26km jsme dorazili do poměrně malebné obce Cardrona, která se pyšní trochu starobylým nádechem. Kousek za Cardronou jsem se však do kopce začal neskutečně dřít a asi po dalších 13km mě předjížděl Vašek, který mi po chvíli zastavil a řekl, že takhle sedřený výraz ještě neviděl a nabral mě do auta.

V autě jsme potom tedy sjeli krásné klesání až ke Queenstownu a popojeli až do centra města, kde jsme počkali ještě na tátu a Vlaďku. Následně jsme se vydali do mnou již prověřeného indického bistra. Objednali jsme si indické pochoutky a všichni až na Vlaďku jsme si dali vindaloo. Z Pepy sice tekly proudy potu, ale všichni jsme si libovali. Poté jsme se přesunuli až do tábořiště, které se nacházelo v údolí dál od města. Obklopené horami a na břehu menšího jezírka, krásný kýč. S Pepou a Vaškem jsme se ještě šli koupat, ale po smočení nohou jsme si to rozmysleli a vlezli do auta, kde jsme všichni pod vlivem deště zůstali a dlouho do noci klábosili o všem možném i nemožném.

8. ledna 2009

Ráno jsme se vzbudili asi v 7 ráno a do 8 jsme překvapivě byli připravení k odjezdu. Autem jsme se vydali do Skippers Canyon, bývalé zlatokopecké osady ležící ve stráních nad strmým údolím řeky Shotover. Jízda po nezpevněné cestě byla pěkně hrbolatá a dokonce zakázaná pro vozidla z půjčoven. Hodně netradiční zážitek jet autem po silnici zaříznuté do skalní římsy, kde pod vámi je vidět hodně, ale opravdu hodně hluboko dolů.

Z celé silnice byly nádherné výhledy na údolí i Shotover River. Městečko Skippers samo o sobě tvoří jen zbylá tři stavení a nic víc. Cestou zpátky nás Vašek vyložil na vrcholu kopce. Táta nejel, takže jsem si vzal jeho kolo a užil si báječný sjezd. Čekala nás cesta zvlněnou krajinou a do nás to celou dobu pěkně pralo sluníčko. Po chvíli cesty vcelku nudnou krajinou jsme se napojili na silničku podél jezera Wakatipu a i nadále jsme šlapali v pěkném vedru. Mrtvolky králíků, zajíců, vačic a další havěti příliš na síle člověku nepřidají. Výhledy na jezero byly ale krásné. Stejně krásné bylo i osvěžení u menšího vodopádku, který nám dodal síly dojet až na křižovatku ke Kingstonu.

V cílové křižovatce jsme si dopřáli zmrzlinu i osvěžení a počkali na tátu a Vaška. Následoval přesun autem až k tábořišti u jezera Lake Gunn. Zde však bylo beznadějně plno, takže jsme se přesunuli ještě o kousek dál pod přístřešek na The Divide, kde jsme se najedli a uložili ke spánku. Já jsem se rozhodnul spát v autě a dobře jsem se rozhodnul, protože venku byla docela zima.

9. ledna 2009

Ráno mě v autě probudilo vrzání dveří, takže jsem se odkulil a šel mezi ostatní, kteří se již chystali ke snídani. V noci se mi zdál krásný sen, jeden z těch reálných, zdálo se mi totiž, že hledám chiropraktika. S bolestí krku jsem se probudil a zjistil, že mám hlavu zkroucenou do pravého úhle. Nasnídali jsme se a protože lilo jako z konve, čekali jsme abychom se později rozhodli co dál.

Mezitím jsme se bavili přicházejícími a odcházejícími turisty, někteří byli teda pěkní kousci. Nakonec jsme vyrazili autem do Milford Sound a nikdo nelitoval. Vlivem mohutného deště se z okolních skalních stěn valily proudy vody vytvářející neskutečné množství vodopádů, jako by vodopády vycházely rovnou z mraků nad námi, naprosto úžasná scenérie. Zastavili jsme i Homer Tunelu abychom počkali na zelenou, té se však brzy objevilo až mnoho v podání pěti zelených papoušků Kea, kteří ochotně začali somrovat. Dal jsem jim oříšky a rozinky, které si brali velice ochočeně z ruky. Pepovi se však jeden pustil do sedlovky na kole, takže mým voláním „Huš hajzle!” a naskočením té opravdové zelené zelená papouščí idylka skončila pro nás i pro dav turistů fotografujících nás a naše auto obsypané ptáky.

Cesta do Milford Sound stojí sama o sobě za to. Samotný Mitre Peak je jen vysoká skála, ale scenérie to je nádherná. Dole v kavárně jsme si dali drobné občerstvení a počkali na Vlaďku, Pepu a Vláďu než se vrátí z plavby, kterou jsme my nahradili procházkou po okolí a relaxací. Vcelku v poklidu jsme se vydali zpět a dechberoucí jízda se opakovala. Vrátili jsme se na stejné místo noclehu, kde nás po chvíli překvapila trojice Čechů a Švédka, kteří čekali než projede vozidlo DOC (Odbor životního prostředí).

K večeru se mi do auta nakýbloval i táta a moc nadšený jsem z toho teda nebyl.

10. ledna 2009

Ráno jsem vstával dost brzo a zatímco táta ještě dospával, já už měl sbaleno. Postupně se vzbudili i všichni ostatní a dali jsme se do snídaně. Počasí se mezitím vyjasnilo a v půl deváté jsme již šlapali.

Zprvu cesta vedla lesem a do kopce a foukal poměrně studený vítr. Cesta se však brzy zhoršila a vedla skrze travnaté palouky jejíž podloží bylo nasáklé vodou. Suché boty jsem neuhájil dlouho. V jednom místě jsme se na nasáklém drnu pohoupali jako na vodní posteli, z čehož jsme měli ohromnou legraci a šli jsme dál. Postupně nám Vašek zmizel, Vlaďka s tátou byli někde za námi a s Pepou jsme to do chaty došmajdali asi v půl čtvrté, dvacet minut po Vaškovi. V chatě se to tou dobou již hemžilo lidmi. Krajina, kterou jsme kráčeli byla hodně krásná. Celá cesta vedla širokým ledovcovým údolím obklopeným vysokými horami, po nažloutlých pastvinách a podél tyrkysově modré řeky.

Na chatě jsem od Vaška vysomroval chleba, protože vařič měl Vláďa a naše studené zásoby měl táta. No, dojedl jsem a po chvíli se mě opodál sedící chlapík zeptal, jestli nechci nějaké jídlo, že on si zranil nohu a jde dolů, že mu tím jenom ulehčím. Dal mi jídlo cca za 40 dolarů, zásoby asi na dva dny. Táta dorazil asi o hodinu později, snědli jsme večeři, seděli, kecali a hráli sedmu.

11. ledna 2009

Ráno jsme se probudili mazi prvními a posnídali pod závalem rozespalých bordelářských mastňáků. Cesta studeným ránem ubíhala skrze lesy podobné hodně těm našim českým.

Vesměs se toho po cestě mnoho neudálo, byly krásné výhledy na okolní kopce a údolí. Docela dost jsme kličkovali mezi kravincem, jinak to bylo v pohodě. Potkali jsme ještě pár umělců na Mid Caples Hut, ale šli jsme naštěstí dál. Jediné co bylo opravdu zajímavé byla čtveřice malých ptáčat skoro jako z Kinder vajec co poskakovaly po okolních keřích a zvědavě na mě koukaly.

Chata Upper Caples Hut je položená uprostřed močálů, takže muchniček tu je víc než dost. Ještě jsem je vevnitř dost vybíjel po oknech, ale stejně jich tam zůstalo dost, aby nás žraly. Chvíli jsme se Vlaďku snažili naučit sedmu, ale po chvíli dorazil táta i Vláďa a měli jsme o zábavu postaráno. Udělali jsme žranici jako nikdy, snědli jsme totiž ony darované zásoby. Na chatě s námi byli ještě dva Češi, pár Němců a Rakušanů. No moc jsem se po jídle neprospal, pořád měli touhu mlít pantem a asi už taky začínám být asociál.

12. ledna 2009

Chata se ráno hemžila muchničkami a zvenku ještě ony nenasytné mrchy narážely na okna a sítě v nich. Vstávali jsme zase brzo a já těžce zmožen Vaškovým chrápáním, kterým mi spánek příliš neulehčil.

První úsek cesty byl snad nejtěžší, strmá cesta po kořenech do McKellar Saddle do výšky 945 m.n.m., kde jsme po vybudovaných stezkách překračovali jezírka a bažiny. Poté přišlo strmé klesání po uklouzaných a ošlapaných vlhkých kořenech a kamenech, jenž mi dávaly pěkně zabrat a pak na jejich účet padlo hodně nadávek. Sešli jsme až do údolí, kterým jsme šli první den na podmáčeném terénu.

Zde jsem se při překračování močálu vymáchal a zvesela jsme kráčeli dál. Odhad na ujití celé trasy byl 6-9 hodin, my jsme ještě kličkovali mezi Japonci v plné turistické zbroji a ušli jsme to za 4,5h. Táta s Vláďou přišli asi se 4 hodinovým zpožděním. My jsme si zatím na parkovišti užili sluníčka i smíchu u povídání a komentování lidí na parkovišti. Autem jsme se vydali k Te Anau, kde jsme se za 15 dolarů ubytovali v kempu.

Po večeři jsme se v pěti lidech pustili do 2L zmrzliny za 3 dolary a nesnědli jsme to ani náhodou. Ještě jsme asi do půlnoci hráli sedmu.

13. ledna 2009

Ráno jsem se sám od sebe vzbudil dost brzo a šel jsem rovnou do kuchyně vařit snídani. Usmyslel jsem se uvařit míchaná vajíčka s cibulí, česnekem a salámem. Takovéhle lahůdky jsou prostě k nezaplacení.

V autě na mně šlo trochu spaní a po cestě jsme se ještě zastavili u lanového mostu v Clifdenu a poté jsme dojeli až do Invercargill. Zde jsem uzavřel svůj bankovní účet a poté pochodil po obchodech. Do muzea jsem došel poměrně pozdě, ale ještě jsem si stihnul prohlédnout endemickou ještěrku Tuatara. Z invercargillu jsme vyrazili směrem na jih, kde jsme se příjemně utábořili na pláži u Fortrose. Uvařili jsme na opraveném vařiči za což jsme se zasloužili s Pepou a pak jsme už jen seděli a povídali.

14. ledna 2009

Ráno jsme si zastavili jsme u zkamenělého lesa, což na první pohled vypadá jako divné bláto, či kamení a kdybych nebyl upozorněn na položené zkamenělé kmeny stromů, byl bych si toho snad ani nevšiml.

Pokračovali jsme dál až na místo zvané Cathedral Caves, kde jsme se za 5 NZD prošli k pláži a zpět. Na pláži byla pouze divná díra do skály, která se ani po kotník nerovnala té u Coromandelu, jenž jsem viděl v dubnu 2008. Na parkovišti jsem ještě shodou okolností potkal Valerie a Rafaela, mé francouzské známé, se kterými jsem hodil kus řeči.

V autě jsem si poté po cestě krásně dáchnul a s občasnými přestávkami na ENORMNÍ kopečky zmrzliny, záchod a nákupy jsme dojeli až do města Twizel asi 60km od mt. Cook, kde jsme se v kempu utábořili.

Ještě tu je s námi v kempu nějaká Češka, ale díky bohu není tak ukecaná jako ta předešlá. Mám ten dojem, že tu je nějak přečechováno!

15. ledna 2009

Ráno jsme mírně zaspali a v sedm jsme opouštěli kemp směrem k mt. Cook. Krásně nám k tomu svítilo sluníčko, které se občas odráželo v nádherně azurovém Lake Tekapo. Po cestě nám asi 2x vlétnul pták do předního okna, totální sebevrazi a vůbec celá silnice byla lemována mrtvolkami rozverných druhů na nichž ještě hodovali nějací mrchožraví ptáci.

Pod mt. Cook jsme dojeli poměrně brzy a naše kroky směřovaly rovnou do půjčovny vybavení. Zde jsme se dozvěděli, že plánovaná cesta trvá mezi 12-15h. Půjčil jsem si boty a mačky a po kratších přípravách jsme se já s Pepou, Vlaďkou a Vaškem vydali na cestu. Slunce pěkně pražilo a o turisty okolo nebyla nouze. Asi po hodině chůze jsem ale musel otočit, boty byly úplně na nic a v nich bych to neušel ani náhodou. Ještě se mi po cestě zpátky podařilo napíchnout na kopinatou trávu a z ruky mi pěkně tekla krev. Po cestě jsem ještě potkal Vláďu a táta již na mě čekal na parkovišti.

Trochu rozmrzele jsem vrátil vybavení a pak jsem se pocoural po středisku, nakonec jsem to zapíchnul v kavárně kde jsem dvě hodiny surfoval s wi-fi. Ve 4 hodiny jsme vyjeli ostatním naproti a byl to trochu mazec. Měli jsme dojíždět do Tasman Valley „kam až to půjde”. Po hodně kamenité cestě jsme popojeli až kam to s Toyotou opravdu šlo a čekali jsme. Váleli jsme se v autě na sluníčku, táta si četl a já relaxoval. Po chvíli jsem šel na nejbližší kopec odkud sjížděl cyklista. Ptal jsem se ho, jestli nikoho neviděl, řekl, že jeden je asi pět minut za ním. Samozřejmě šel Vašek, chechtal se od ucha k uchu a halekal „Kde mám pivo!”. Vlaďka s Pepou to prý také otočili, ale asi až po dalších dvou či třech hodinách chůze. Pro ostatní jsme tedy jeli do Hooker Valley a cestou nás jeden řidič upozornil na prázdné kolo. Pustil jsem se do jeho výměny a to bylo teda něco, půlka heveru chyběla, takže malým imbusem jsem to vytočil až nahoru a vyměnil to.

Poté dorazili i ostatní a my jsme šli vrátit veškerou výbavu do hotelu. Vydali jsme se z Mount Cook na jih do kempu u jezera Tekapo, kde jsme se asi v devět ubytovali. Během večeře jsem si všimnul, že skupinka mladých lidí mluví anglicky, ale s různými přízvuky a bylo mi jasné, že jde o výměnné studenty. Už ani nevím jak, ale s tátou jsme se začali přít o původu jednoho ze studentů. Já říkal, že je nejspíše z Jižní Ameriky, nejspíše Argentiny a táta to tipoval na Španěla. Nakonec když jsem se ho ptal, tak z něho vypadlo, že je z Mexika, pořád jsem byl blíže než táta…

Sdělili mi, že je tam s nimi i jeden student z Čech. Asi hodinu ho naháněli po kempu a pak se povedlo. V jídelně seděl další z mála českých studentů na NZ. Vladimír Kučera z Ústí nad Labem. Dozvěděl jsem se, že byl také na Spirit of New Zealand pouze pár týdnů po mně. No prokecali jsme toho dost a když jsem šel kolem jedné spát, musel jsem se pozastavit nad krásou měsíce v úplňku přilepeného za mraky na jezerem Tekapo.

16. ledna 2009

Ráno jsme odjížděli z kempu až po desáté a cestu jsme nijak nehrotili. Zprvu chtěl Vašek dojet pouze do Geraldine a utábořit se tam, ale plán se později měnil.

Geraldine je takové městečko, které by mohlo mít podtitul ‚Ospalá živá díra’, protože takové maloměsto dokonce žilo! Nejprve jsme se zastavili v muzeu automobilů, traktorů a techniky. Trochu mě mrzelo, jak jim některé kusy pouze hnily na přehlídce místo toho aby se někdo chopil renovace. Některé vozy stály za to, pohřebácká Harleyka a Brittenův Gipsy Vagon byly opravdu zajímavé kusy. Poté jsme se ještě stavili v místní továrničce na čokoládu, kde jsme si s tátou koupili pytlík mírně nedokonalých bonbónů a spořádali ho ještě před krámem. V Geraldine jsme ale trochu poupravili plán a rozhodli se popojet až do Christchurch. Zde jsme asi hodinu marně hledali místo k noclehu a museli jsme prostě zakotvit v kempu.

K večeru jsem ještě přebalil věci k odjezdu a šel do kuchyně, kde jsem se loučili u piva a vína. Večer to bylo takové příjemné posezení s příjemnými lidmi.

17. ledna 2009

Spali jsme asi do půl deváté do rána a poměrně v klidu jsme zvládli snídani i balení. Autem jsme dojeli kousek od centra a dali jsme si rozchod. S tátou jsme zamířili do katedrály, kde jsme oba vylezli do věže. Rozhled odshora byl zajímavý, ale moderní budovy příliš inteligentně konstruované nejsou, nejsou ani pohledné ani zajímavé, či zvláštní. S tátou jsme se poté rozešli každý po svém a já zamířil na místní trh. Co čert nechtěl, klobouk za 45NZD skončil na mé hlavě a už dolů nešel. Ještě jsem si chvíli procházel město a spolu s Vláďou a tátou jsme poobědvali. Dal jsem si výborné Japonské curry a to jsem si zase udělal další Vánoce!

Sešli jsme se u auta a jeli do Antarktického centra. Kousek od letiště jsou základny pro polární výpravy a startující C-130 tomu dodala správný zvuk! Za docela drahé vstupné jsme viděli malé modré tučňáky a krásný film. Jako něco navíc jsem se ještě svezl Švédským polárním pásákem Hogglundem. Z předního sedadla jsem měl pěkný výhled na všechny skopičiny co jsme na dráze dělali, to vše včetně průjezdu asi metr a půl vysokou louží. Následovala cesta do mého dalšího ubytování, hostelu Foley Towers a loučení s ostatními. Byl to nádherný měsíc s celou tou naší bláznivou partou.

18. ledna 2009

Ráno jsem se probudil dost brzy, hlavně protože jsem šel brzy spát. Postarší Němka usilovně chrápala, ale tátova škola se na mě asi hodně podepsala, naprosto bez problémů jsem se totiž několikrát probudil a usnul téměř bez problému.

Ráno jsem se asi v osm vypařil a to ještě obě holky spaly, vzal jsem si svých pár švestek a šel do města. Hned ráno jsem zamířil do Arts Centre, kde se teprve rozbíhal nedělní trh. S radostí jsem probloudil mezi stánky a poté zamířil do neogotické budovy samotných galerií. Musím říct, že vynalézavost ani kreativita místních umělců mě vážně neohromila, vcelku jednoduché kusy, ale možná mám dost pokřivený smysl pro umění. Poté jsem si to zamířil na náměstí, kde jsem srkajíce čaj v kavárně Starbucks ve stínu katedrály přepisoval své deníky. Až jsem se divil jak rychle mi čas ubíhá, ale při pozorování pouličního černošského kejklíře se čas jakoby zastavil. Poměrně komediálně nadaný člověk předváděl triky s basketbalovými míči. Toho později vystřídal o hodně slabší kouzelník ze Skotska, který si publikum svými trapnými řečmi příliš nezískal, chudák se na ulici zřejmě neuživí. Ještě jsem nakouknul do Christchurchské galerie, ale z té jsem vypadnul stejně rychle jako z Arts Centra, především kvůli stejnému důvodu. Koukat na nic neříkající a neoslovující kousky by mě unudilo k smrti, raději jsem zvolil cestu do botanických zahrad, které tou dobou již žily. Užil jsem si pár chvil v přírodě obklopené městem a šel zase zpět do centra kde jsem udělal drobný nákup a zamířil k Foley Towers. Prakticky celý zbytek večera jsem strávil prací na svém elektronickém mozku.

19. ledna 2009

Ráno jsem se probudil kolem osmé a šel na snídani, s počítačem. Nakonec jsem u ICQ a internetu vytuhnul asi až do 12 kdy jsem si šel sbalit pár věcí a všimnul si, že starší Němka již odjela, mladší byla v posteli a četla.

Poté jsem se vydal do města, v jednom antikvariátu jsem si všimnul knihy History of the Czechs a docela pěkně jsem se začetl, bohužel kvůli váze zavazadel jsem jí nekoupil. Za celou dobu na Novém Zélandu jsem nepotkal ani jednu lehkou slečnu, dneska hned dvě. První seděla v zastrčeném houští, pudrovala obličej a sháněla se po zapalovači. Druhou jsem potkal o pár hodin později na rohu dvou ulic, ta se ani nemusela ptát, ta byla jasná. Celou dobu jsem sháněl jen pár pitomých korálů a šňůrku ke klobouku, šňůrku jsem sehnal u ševce, korály až napodruhé v obchůdku zaměřeném na výrobu vlastních šperků. V tomhle krámě prodávala opravdu krásná holka, tak kolem 20, jediným problémem bylo, že měla ránu, že to svět neviděl. Bordel na xichtě, červeno-černé vlasy. Každopádně mi ochotně vyvrtala větší dírku do požadovaného korálu, který jsem při pojídání obědu umístil podle potřeb na šňůrku a tu potom na klobouk. Teď to nemá chybu! Dirty Harry jak má být!

V knihovně jsem ještě zůstal chvíli na internetu a pak už jsem se vydal směrem domů. Na pokoji byly nové kufry, ale nového spolubydlícího jsem ještě neviděl. Dal jsem si pár čajů, mísu cornflaků a sušenek, popracoval na PC a šel spát

20. ledna 2009.

Ráno jsem snědl půl pytle cornflaků, půl litru mléka a šel jsem do knihovny na internet. Když mě přepadnul hlad, došel jsem si do Japonského bistra na oběd. Tentokrát jsem si dal nudle s curry omáčkou navrchu a nebylo to tak špatné. Poté jsem se do knihovny ještě na chvíli vrátil a dokončil zbytek.

Ještě jsem se trochu oklikou vrátil do hostelu, kde jsem ještě chvíli poseděl a poté přišel starší maorský pár, který se mnou měl jet taxíkem na letiště. Moc pěkně jsem se s nimi dal do řeči, opravdu to měli oba v hlavě srovnané a skutečně jsem si takhle dobře už s nikým dlouho nepopovídal. Nakonec přijel taxík a my naskákali dovnitř.

Na letišti jsme se loučili a za dopravu jsem platil o pár dolarů méně jen díky právě postaršímu páru. Na váze jsem se trochu zděsil, z digitálního měřáku na mě vykoukla cifra 30kg a já začal z batohu vyhazovat věci, bohužel mi bylo všeho líto. Šly sandály, spodní oblečené, učebnice matiky, stará kalkulačka. Nakonec jsem to stáhnul na 26kg a šel skrze přepážku, jakž takž, ale prošel jsem.

V letadle jsem si sednul do uličky, prostřední sedadlo bylo prázdné a u okénka seděl Korejec. Na jeho straně krásně zapadalo sluníčko, ale on spíš měl problém s tím, že si chtěl na hodinku dáchnout. Nakonec jsem ho poprosil aby mě na chvilku k okénku pustil a já pořídil hned několik krásných snímků. Pode mnou byla vidět mt. Taranaki halící se do mraků a barevná paleta na obzoru se nemohla rovnat ničemu co jsem až doteď viděl. Žluté, oranžové i karmínové barvy, to vše se odráželo o trup letadla i mraky, naprosto nepopsatelné. Malý kluk za pomoci stevardky roznášel později bonbóny a tím byl ukončen i západ slunce, protože jsme se chystali k přistání. S radostí jsem si rozbalil bonbón, který mi následně vylítnul z papírku a zakutálel se kamsi do protější uličky mezi cizí boty, takže jsem byl asi jako jediný bez bonbónu. Na letišti jsem už akorát odchytil autobus co jezdí mezi terminály a popojel jsem k mezinárodnímu terminálu. Tady jsem ještě odladil váhu bagáže, něco málo vyházel a vložil kufr do úložny za 15 dolarů, no co se dá dělat, aspoň s tím nemám práci. Nahoře jsem ještě chvíli pošmajdal v duty free, za 55 dolarů dva a čtvrt litru Jima Beama, byl jsem hodně v pokušení. Nahoře jsem si potom rozložil PC a začal pracovat na různých věcech.

21. ledna 2009

Tak jsem se moc nevyspal a to nejspíš kvůli tomu, jaký je na letišti frmol a to i v nejklidnějších místech. Vzbudil jsem se asi po dvou hodinách spánku, stále zabalený do bundy a na batohu, klobouk ani boty mi nikdo neukradl, jsem to ale šťastlivec! V příletové hale jsem si rozbalil notebook a na monitor přilepil cedulku s prodejem SIMky. Asi po půl hodině přišel kluk, že jí vezme, ještě jí ani neviděl a rval mi do ruky peníze, docela dobrej voříšek, ale Anglán zrovna přilítnul z Chile. Za deset dolarů jsem mu teda střelil SIMku a jsem šťastnej kluk… Nakonec jsem si vyzvednul bagáž a šel na přepážku. Se mnou ve frontě stála ještě holka, s hodně podobným kufrem. Měl jsem v tom 23kg z povolených 20kg a šel jsem na přepážku, kde stál postarší chlapík. Tak ze zdvořilosti jsme se dali do řeči a i přes moje obavy mě pustil bez problému. Chudák holka měla 34kg a měla povolena jen 32kg, ta na přepážce musela přendávat věci. Ještě jsem si dal bagetu a šel skrze kontroly až do haly. Čas mi vcelku utíkal rychle a za chvíli jsem už seděl v letadle. Prostřední ulička, prostřední sedadlo, nic moc… Ještě před startem jsem asi na půl hodinky usnul a probudil jsem se až k jídlu. Zbytek cesty jsem se tam jenom tak mlátil mezi lidmi a snažil se usnout. Když jsme šli na přistání, docela dobře jsem se zapovídal s chlapíkem, který je původem z Te Awamutu a žije ji delší dobu v Austrálii. Když jsem v Sydney vypadnul do tunelu, myslel jsem, že zdechnu, jaké bylo vedro. Cestou ze Sydney do Singapuru jsme s mladým Němcem měli trojsedadlo jenom pro sebe, konečně jsme měli kam odložit nepotřebné krámy. Co bylo však lepší, že Němce na druhou půlku letu přesunuli někam dopředu a já jako jediný měl celé trojsedadlo pro sebe. Docela pěkně jsem se zapovídal s vedle sedící Italkou. Slečnu bych tipoval na 18, 19 let, tak prý že ně, 28. Jsou to ale báby zachovalý . Každopádně jsem se jako jediný v letadle pořádně vyspal….

A co bylo dál? Sami už to znáte, Jonatán se vrátil …

Ještě než se pustím do sáhodlouhého vyprávění, které si nebude brát servítky, neodpustím si nenapsat kratičké úvodní slovo. Jelikož zápisky, které jsou zařazeny v tomto článku vznikaly úplně jinak než zápisky předešlé, je možné, že tuto změnu prostě pocítíte. Všechny předešlé zápisky vznikaly jako poměrně ucelený sled myšlenek s časovým podtextem, to vše zařazeno do jednoho měsíce a sepsáno přímo pro čtenáře.

To co se chystám publikovat nyní jsou přímo mé deníky, zápisky ze života, tak jak jsem to psal každý den, propiskou na papír, jak se mnou zmítaly emoce. Ze zápisků jsem se snažil subjektivitu a emoce vyloučit a ponechat jen to zajímavější povídání. Přesto jsem během vlastní cenzury, či upravování a vyhlazování textů nějaké ty peprnější věci prostě nechal, bez toho bych to snad ani nebyl já. Přeci jenom ve formě, v jaké jsem to psal já by to asi tolik čtivé nebylo, takže i s textem jsem si trochu pohrál. Pokud Vám však ale bude vadit styl “Pak a potom, následně a tam” zřejmě Vás tedy zklamu.

Doufám tedy, že tyto zápisky se Vám budou líbit a aby toho nebylo málo, v mé galerii se již objevilo první album, se stejným názvem. Odkaz na něj přikládám zde: http://picasaweb.google.com/jonas.fuchs1/NovyZelandNetradicneProsinec2008

15. prosince 2008

Hned ráno, když jsem jel tátovi naproti, tak na autobusovém nádraží v Hamiltonu se mi stala dost zajímavá věc. Přišla ke mně asi stejně stará holka jestli prý nemám tři dolary, ukázal jsem jí dvacku, že nemám. Po chvíli se vrátila, že jí dojde rozměnit. No, jako důvěřivý blbec jsem jí tu dvacku dal. Asi po dvaceti minutách kdy jsem si říkal, že moje důvěřivost je občas žalostná se holka vrátila, že prý utratila asi pět dolarů, jestli mi to nevadí. No co jsem měl dělat, lepší než nic a zbytek peněz jsem shrábnul zpět. Co z toho plyne? Peníze a pěkný holky, to nedělá dobrotu…

Po hodině a půl na letišti se v příletové hale objevil můj táta. S ním z letadla vystoupili ještě dva češi a na další dva se čekalo kvůli zadržení celníky protože je pes identifikoval na drogy. Asi po další hodině plné nejistoty se z brány vyloupla i mladá česká dvojice. Poté jsme si ještě vyzvedli auto, pořádnou Toyotu Hiace a mohli jsme se vydat na cesty. Táta řídil prvních pár kilometrů a vypadal pěkně nesvůj. Dojeli jsme až do centra Aucklandu, kde jsme se chtěli podívat po obchodu s koly.
Vcelku nám všude řekli, že kola mají jenom nová a poměrně drahá. Z Aucklandu jsme tedy vyjeli s nepořízenou. V Hamiltonu jsme jenom naložili mojí bagáž a za mírně deštivého počasí jsme vyjeli směrem k městu Rotorua, kam jsme přijeli dost pozdě. Zde jsme se utábořili v přístřešku kus za městem, táta však nevěřil rigolku pod okapem našeho přístřešku. Něco jsme pojedli, pokecali, zavtipkovali o počasí a šli spát.

16. prosince 2009

Vtipy se však staly realitou, když mě o půlnoci táta budil s tím, že nám tam teče. On měl všechno mokré, já jen kousek boku.
Vláďa si ještě večer postavil vlastní stan, Vašek spal v autě a Vlaďka s Pepou spali pod stejným přístřeškem jako my. V tu chvíli jsme si tedy všichni 4 sbalili svoje věci a šli jsme k Vaškovi do auta. Já s tátou jsme se namáčkli na přední sedadla, no hrůza. Táta furt chrápal, za což jsem ho kopal, když na kopance reagoval a chrápání pokračovalo, tak to chrápal Vašek v důsledku jeho české, dovozové rýmy. Do rána jsem vyměnil asi 50 poloh a v 6 už jsme byli na nohou a snídali.
Dokonce i Vláďa ve stanu zmoknul a ještě další den sušil pas. Ráno jsme se vydali do města na snídani či spíše jenom na kafe. Nakonec jsme kola pořídili dobře a mohli pokračovat v cestě.
Při odjezdu z Rotoruy se nám za stěračem třepetal papírek a po bližším prozkoumání to byla pokuta. Za 14 dolarů jsme měli trošku prodloužené parkování. Když jsme se v jednom obchodě ptal pokladní kam se to má jít platit, tak mi se smíchem popsala cestu, se smíchem proto, že ráno byla platit pokuty svoje. U pokladníka na úřadě jsem se ještě při placení pokuty ptal na studentskou slevu, ale to bohužel už neprošlo.

Odpoledne jsme potom přejeli do Napier a Hastings kde jsme nabrali potřebnosti a po půl páté jsme vyjeli směrem na Clifton, kde jsme vyhlédli pláž na které bychom přenocovali. Poměrně klidné místo bez záplav lidí, blízko k civilizaci, krásná pláž. Pouze jsme rozložili věci, složili kola a já s Vaškem jsme vyrazili pro vodu. V blízkém obchůdku nás odkázali na kohout mezi domy, hned mezi zaprášenou telefonní budkou s odstřiženým telefonem a verandou plnou psích odloženin, tam bych to vážně nehledal! místní telefonní budka

K večeru jsme vyrazili do místní hospody, kde to tou dobou již žilo. Já jsem pro mě a pro tátu objednal Tui a u stolu jsme plánovali cestu na další den a komentovali dění v hospodě. Místní nás krásně pohostili zatímco my jsme se tak bavili co bude dál.

Jinak o našich spolucestovatelích. Vašek, náš průvodce. Mladý horolezec, sympaťák s dobrým přístupem k věcem se zkušenostmi ze zahraničí. Vlaďka a Pepa, mladý pár se zalíbením v turistice všeho druhu, oba usměvaví se smyslem pro humor a dobrou věc. Vláďa, postarší vlídný cyklista zatížený na víno a fotografování. Již zpětně můžu říct, že za měsíc jsme ve skupině neměli problém a takovéhle cestování opravdu stálo za to!

17. prosince 2008

V noci mě tentokrát budil svit měsíce, tátovo nesnesitelné chrápání už jenom jednou, tomu říkám pokrok. Spali jsme na pláži schoulení ve spacácích v závětří naší mohutné Toyoty.
V pět vrzly dveře od dodávky a já se probudil taky. Všichni jsme stále zachumlaní do spacáků pozorovali naprosto nádherný východ slunce.
Odpoledne za městem jsme se již odhodlali a nasedli na kole. No to byla jízda. Měli jsme v plánu 70km bohužel však v silném protivětru a docela hornatou krajinou. V tak silném protivětru jsme museli šlapat i z kopce. Všichni jsme byli kompletně vyklusaní a asi po 30km jsme se s tátou a Pepou nechali naložit do auta a jeli jsme napřed. Vláďa a Vlaďka šlapali dál, my jsme mezitím hledali tábořiště. Nakonec jsme našli pěkný palouček a šli jsme se vykoupat do řeky. Já tam do studený vody hupsnul, ostatní moc ne, raději obezřetně, alespoň jsme tu hygienu neflákali.

18. prosince 2008

Brát si s sebou slabé spacáky prostě nebyl dobrý nápad, i tentokrát mi v noci byla zima. Hned ráno jsme tedy usedli na kola a přibližně po kilometru cesty jsme se stavili u koní, kteří se volně pohybovali v ohradě kolem tábořiště. Opravdu krásný pohled na volně se pasoucí zvířata. Po cestě jsme se ještě stavovali na úžasném mostu vysoko nad řeknou a pak nás čekalo pěkně velké stoupání na kolech do kopce. Přesně s koncem stoupání se cesta změnila na šotolinu, takže námahy jsme museli vynakládat snad ještě více.
Po cestě jsme mnoho aut nepotkali a těch několik málo projíždějících na nás mávalo a občas i troubilo na pozdrav, to zřejmě proto, že tolik bláznů tam asi nemají. Stoupání kolem pracujících silničářů bylo snad nejnáročnější a taky pěkně prašné, takže na vrcholu jsem potil prach, špínu, pot a opakovací krém. Na kopci jsme potom již viděli i náš cíl Mt. Ruapehu a stádo býků, které bylo sháněno čtyřkolkou a asi devíti psy.
Ke stádu jsme se později přiblížili a sledovali nádhernou práci a koordinaci psů. Bylo to hodně zajímavé pozorování, to vše až do té doby, než se celé stádo nahnalo na silnici a celou ji zatarasili. Okamžitě se zvednul mrak prachu a silnice byla rázem jedna velká toaleta. Skrze stádo jsme se neproplétali tolik neohroženě jako táta, který mezi býky vlétnul s vervou jemu vlastní. Já s Pepou a Vlaďkou jsme se zařadili za terénní vůz, který se ve stádu prosadil daleko lépe než samotinký cyklista. Takhle jsme se provlékli skrze nebezpečí a po prašné cestě pokračovali až přes východo-západní rozvodí ve výšce 960m.n.m.
O kus dál na nás čekal Vašek a opět se mi od Pepy dostalo několik poznámek o mém apetitu, kdy celý udýchaný pravil „Ty vole, ty ještě žereš… to snad není možný.” No jak mi bylo chladno, musel jsem holt doplňovat energii, já na tuk tolik ještě nefunguji. Ještě jsme si dali asi osmikilometrový sjezd kolem krásných běloušů na jedné pastvině a pod kopcem už nás Vašek naložil.
Odpoledne jsme ještě jeli na místo, kde se natáčela řeka Anduin pro Pána Prstenů. Zde přímo nad řekou se nacházel i druhý nejvyšší bungy jumping Nového Zélandu. Do bungy mě táta ponoukal, ale jako zážitek mě to opravdu nepřitahuje, takže jsem do toho nešel. Poté jsme se vydali až do Whakapapa, kde jsme se v kempu vysprchovali (na černo) a pak jsme se ubytovali v nedalekém přístřešku, kde jsme našli i jednu zásuvku. Na kolech jsme za celý den ujeli cca 40km.

19. prosince 2008

Tuhle noc jsem zase mrznul a chrápání, ať už kohokoliv mi snad ani tolik nevadilo. Zajímavé je, jak jsem si na chrápání jiných spících zvyknul, zřejmě mě už několik nocí s tátou ve stanu vycvičilo.
Protože pod mt. Rupahu zrovna dvakrát teplo nebylo, horký čaj a ohřátá konzerva broskví byly vítaným soustem ke snídani. Ještě jsme si připravili věci a za krásného rána jsme vyjeli k lyžařskému vleku odkud jsme vycházeli pěšky.
Zprvu byla cesta v pohodě, posléze jsme však přešli na velké kameny a po těch jsme se škrábali už jen výš a výš. Po chvíli jsme přešli na sníh a to už se mi šlo daleko hůř hlavně kvůli mým nízkým botám s letní podrážkou, ty se ponejprv na zmrzlém sněhu vůbec nechytaly, posléze když už sníh začal tát do nich padalo vrchem. Počasí se měnilo a nahoře nad námi se občas vyhoupl a občas schoval sněhový vršek.

Hora Osudu, domorodě Ngauruhoe, byla krásně vidět celou cestu až na vrchol. Sníh o něco výše již začínal tát, takže se mi šlo o něco lépe než na zmrzlém. Zastavili jsme za skalnatým výběžkem do závětří, kde jsme načerpali dávky energie na poslední kus cesty. Já snědl 4 banány a 4 rajčata, plus hrst (explozivních) rozinek, tahle kombinace se mi později vymstila.

Přibližně o 30 minut později jsme přišli ke kráteru a pohled to byl úžasný. Krásně velká bílá planina kulatého tvaru, jenž obepínají rozeklané skalní masivy, jako okraje kráteru. Ještě asi 15 minut jsme pokračovali po okraji kráteru až na nouzovou chatu odkud byl krásný výhled na vulkanické jezírko ze kterého stoupala pára. Tyrkysové jezírko bylo krásně zapadlé do dalšího kráteru a občas se jezírko i výhled schoval do ženoucích se mraků. Nešlo než nelitovat zapomenutých plavek a ručníků .
Nahoře pěkně fičel vítr a bylo to kolikrát až dost nepříjemné. S naším odchodem se kráter zahalil do mraků, ve kterých jsme později na chvíli ztratili i polovinu výpravy. Po sněhu dolů jsme místy jeli po botách, místy po zadku, většinu jsme však museli jít. Z kombinace, kterou jsem prve spořádal na mě bohužel přišly tlaky. Říkal jsem si, že to dolů ještě donesu, ale chyba lávky, po chvíli jsem zahnul do mlhy a narazil na chatu jednoho z horských klubů. S trochou naděje v srdci a velkou hromadou ve střevech jsem zatáhl za kliku a štěstěna se usmála, chata byla otevřená a luxus poskytnutých záchodů byl nebývalý. Chata byla zjevně již pár týdnů bez lidí, ale zřejmě z nouzových účelů jako byl ten můj, ji nechali plně otevřenou.
Dolů jsme s ostatními došli zahaleni do mraků a bez sněhu a sluníčka jsem svahy na nichž jsem před pár týdny lyžoval opravdu špatně poznával. V nedalekém infocentru jsme se ještě poptali po horkém koupání a počasí na další dny. Kvůli počasí jsme se rozhodli vynechat dvoudenní trek kolem mt. Ngauruhoe a sjeli jsme tedy rovnou k horkým pramenům. Za náš soukromy bazenek7NZD na osobu jsme si na 20 minut vlezli do soukromého minerálního bazénku a to byla lebeda, že to svět neviděl. Ten čas byl tak akorát, v cca 40°C vodě se pak již člověku začne dělat zle. V ceně jsme měli ještě neomezený pobyt ve větším 38°C bazénu, zde jsme ještě asi hodinu pobyli, poklábosili a zkrátka relaxovali. K večeru jsme našli krásné odpočívadlo s výhledem na Taupo, kde jsme již zakotvili na noc.

Pohled z mt. Ruapehu ten den byl opravdu výjimečný, bylo to jako být někde na střeše kdy pod vámi se tak líně povaluje spousta mraků.

20. prosince 2008

Ve velmi příznivém počasí jsme se vydali na cestu a silnice se před námi mile vlnila krajinou. Na kolech se jelo poměrně příjemně avšak po delším stoupání nás chytla trvalejší přeháňka (jak už to tak na Novém Zélandu bývá) a přišla na řadu pláštěnka, která ten den již na mně zůstala. Celkem jsme ujeli 57km a to až do města Taumaranui, kde jsme to zapíchli v kavárně kvůli nabíjení baterií.
Nedaleko za městem jsme se utábořili ve vodáckém kempu, kde jsme ve vytrvalém dešti byli jediní hosté. Po postavení stanů a uvaření večeře jsme s tátou otevřeli laskominy a pár lahví vína a oslava narozenin mohla začít. Netradiční podmínky, zajímaví hosté, unikátní atmosféra a celková pohoda. Myslím, že na takovéhle narozeniny táta asi nezapomene.

21. prosince 2008

Jedna z hlášek výpravy „Je to na jih, bude to z kopce!” Bavíme se o jídlech, českých výrobcích a jiných „domácích” věcech, už se hodně těším domů! Večer jsem šel spát po notné dávce červeného a usnul jsem jako podťatý. Vzbudil jsem se však už v půl páté, kdy mě vzbudil táta a světe div se, chrápal i na boku, zbytečně do něj kopat se mi už nechtělo a tak jsem se vyštrachal ze stanu a chodil po tábořišti.
Snídaně i balení proběhlo bez deště, bohužel po chvíli na kole nás však stihnul déšť a vítr. Prakticky propršel celý den, počasí nás zkoušelo a manipulaci s pláštěnkou již zvládám na jedničku.
Nejkrásnější úsek cesty byl přes Tangarakau Gorge kde se štěrková silnice vinula přes řeky a výhled z ní byl naprosto úžasný, nádherné vodopády a krásná zeleň okolo. To vše vměstnáno na malé ploše jedné roklinky. Byl jsem jediný kdo na vrcholu zrádného stoupání odpadnul a naskočil do auta. Ostatní na kolech dojeli až do cíle, republiky Whangamomona. Mám ten dojem, že tu nikdo nebydlí, taková opuštěná vesnice s pár lidmi a pěknou hospodou, tedy hotelem. Republika Whangamomona si říkají proto, že se buďto snaží nalákat turisty, nebo jim skutečně jde o politiku v provinciích.
Našli jsme prázdný kemp, kde nám připitý správce poskytl místo na stan a odjel pryč, zřejmě pro další rundu piva. To chudák ještě nevěděl, že jsme v kuchyňce narazili na nedopité balení Carlsberga, ze kterého se vlivem našeho činění rázem stalo dopité.
Celkem jsem ten den ujel přibližně 60km.

22. prosince 2008

Hned ráno mě čekalo nepříjemné překvapení. Měl jsem píchnuté kolo a za pomoci Pepy, Vládi a Vaška jsem vyměnil duši. Co však bylo ještě lepší, plášť neseděl tak jak měl a v jednom místě utvářel jakousi vybouleninu, ještě jsme s tím chvíli laborovali, ale následně jsme to museli vzdát. Překvapivě mi to za jízdy vůbec nevadilo, zřejmě byl podobný defekt již před výměnou duše.
Měli jsme před sebou 63km dlouhý úsek z Whangamomony do Stratfordu. Na cestě jsme měli tři pěkná stoupání, kde jsme potrénovali jízdu na nejlehčí převody. Cestou jsme projížděli polomrtvými obcemi a osadami, které tvořily povětšinou jen shluky farem. Málem jsem tam v jednom místě přejel ovci, nějak se zatoulala mimo ohradu a schovala se do rigolu odkud dostala chuť vyběhnout až v moment kdy jsem se zrovna ohlížel dozadu po ostatních. Vlítla mi přesně před kolo a už jsem jí bral kožich když jsem brzdil.
Posledních 10km bylo nejtěžších, rovinky, horko, občas stoupání a ještě k tomu se posledních 10km protáhlo asi na 14km. Stále předjíždějící vozidlo mlékárenského koncernu Fronterra mi na náladě nepřidalo, ale prachu na xichtě zcela jistě. Ve městě jsme zapadli do kavárny a s výhledem na mt. Taranaki jsme si užívali odpočinku.
V čínském bistru jsme si ještě každý dali něco jako třeba maso ve sladké omáčce a nudle. Pak jsme si ještě jednou zašli na hrozně levnou a výbornou zmrzlinu, to svět neviděl. Dva kopečky za dolar, ale ta zmrzlina normálně opadává jak je na tom kornoutku našlápnutá. Autem jsme se přesunuli na parkoviště pod mt. Taranaki, kde jsme se připravili na pět dní pochodu a šli si odpočinout na další dny.

23. prosince 2008

Ráno kvůli spacákům zima zafungovala jako budíček. Standardem pro mě bylo jít spát ve 3-4 vrstvách oblečení, inu co se dá dělat, stejně to pomáhalo jen omezeně.
Vše potřebné pro pochod jsme měli víceméně připravené, takže jsme vyrazili vcelku podle plánu. Přes troje hluboká údolí vymletá každoročním táním jsme se dostali až k Maketawa Hut, kde jsme se dalších (dů)chodců informovali o Tahurangi Lodge, která je soukromá, tudíž vypadla z našeho plánování, kde složit hlavu. Po chvíli odpočinku jsme se rozhodli pokračovat dál na Tahurangi. Po výstupu k samotné Tahurangi jsme si u chalupy odpočinuli, já vyprázdnil batoh a podle dohody jsme se chystali na samotný výstup. V jednu chvíli Vašek něco říkal tátovi a kolemjdoucí se česky zeptal „Co prosím?”
Vašek: „Ale né, to bylo jenom támhle na kolegu.”
Kolemjdoucí: „Odkud jste?”
Vašek: „Z Čech.” (hovoříce česky, překvapivě) … „A vy?”
Kolemjdoucí: „No já jsem z Německa!”
A tímhle nás to rozsekalo už totálně. Cesta na samotný vrchol byla snad jeden z nejnamáhavějších výkonů ke kterým jsem se kdy odhodlal. Zprvu se šlo pouze do strmého kopce, to se však později změnilo na suťovisko s kamínky o velikosti cvrnkacích kuliček. To si nedovedete představit, traverzovat či netraverzovat, tři kroky dopředu, jeden zpátky. Hodně mě dostali Japonci, kteří to lezli ve skejťáckých botách a přímo nahoru, po čtyřech. Poslední úsek po skále a sněhu byl už kousek koláče v porovnání s tím předchozím. Na vrcholu byl krásný rozhled do celé krajiny. Byl vidět i Jižní ostrov, Aucklandský výběžek a dříve slezená mt. Ruapehu. Byl to další z krásných pocitů, stát tam nahoře a vstřebávat. Dali jsme si pivo a slivovici jako odměnu pro zdatné a vydali jsme se dolů. Táta bohužel vzdal kousek pod vrcholem, udělal totiž osudovou chybu, vnutil mi ať si vezmu batoh v němž jsme měli vodu oba. Já jak nasadím tempo, nechci zastavovat, takže jsem na něho nemohl hodinu někde čekat.
Cestou dolů jsme si tipovali za jak dlouho budeme dole. Vašek tipoval 45min já hodinu. On to po botách a dobře situovaných sněhových jazycích sjel až k chatě za 20min. Já po zadku a chůzí jsem byl dole za 45. Nutno podotknout, že sjíždět to tam po sněhu nebyla žádná legrace, občas byly nehezké trhliny, nebo schované kameny.
Nahoru to lezeme přes dvě hodiny a dolů to jde opravdu samo . U chaty jsme se ještě rozhodli pokračovat na Holly Hut, jenž byla vzdálená další tři hodiny pochodu. Vláďa toho měl již dost, ale po 2,5h pochodu se nám oáza klidu a pohody, smradlavých bot a studené vody ukázala z houští. Po 12 hodinách pochodu jsme vlétli dovnitř a únavou padli jak podťatí.

24. prosince 2008

Ráno mě vzbudil déšť, který bubnoval na střechu a já jsem si v poklidu šel projít již téměř vylidněnou chatu. Postupně lidí ubývalo, až jsme tam zbyli jenom my. O chvíli později se vyhoupnul táta, oba jsme posnídali a asi ještě hodinu počkali na ostatní. Roztopili jsme kamínka, popřáli jsme si krásné Vánoce a popřemýšleli nad vajíčky, která nám na lince zanechal líčil pastí na lasičky. Mě a tátovi jsem udělal omeletu ze dvou vajíček a všechno bylo v pohodě, krásně jsme si pošmákli. Pepa však naklepnul pukavce a pořádně ho to tedy natáhlo. Tátova teorie, že pukavec ve vodě plave, se bohužel také neosvědčila, takže se Pepovi natáhlo hned dvakrát. Dávali jsme si pěkně načas, protože před námi byl odpočinkový den s naplánovaným tříhodinovým pochodem na další chatu. Špatné počasí se nezdálo být problémem.
Asi po hodině pochodu promoklou buší, kde jsem se ve svých nízkých Merrellech neustále vyhýbal hlubokému blátu a loužím jsme došli na křižovatku, kde byla cesta k chatě, bohužel byla značená jako zavřená kvůli splaveným břehům a trasám. Nezbylo nám nic jiného, než pokračovat na Waiawa Gorge Hut. Cestou jsme překračovali asi pět velkých říčních koryt, táta do jednoho zahučel, což rozhodlo zbytek jeho pochodu; prostě už všechno prošel, neobtěžoval se udržováním suchých bot.

Já jsem měl při překračování párkrát namále, ale suché boty jsem hájil přibližně 3 hodiny, ale pak to šlo ráz na ráz a měl jsem je durch. V jednom místě jsem překračoval bažinu za opory jedné rostoucí větve, ta mi však zůstala v ruce a měl jsem krušnou chvíli. V další bažině mi později zmizela noha až do půlky lýtka a to už jsem se bál o botu, aby mi tam nezůstala. Bažin a menších, či větších potoků bylo dost. Podemleté a utržené břehy byly impozantní a nebezpečné zároveň, deštnou buš jsem si užil jako nikdy předtím. Po vyčerpávajícím sedmihodinovém pochodu jsme přišli k chalupě, vytopené od dvojice Kanaďanů, kterým šestice mokrých a smradlavých Čechů zrušila Vánoční pohodu a soukromí . V báglu byly celkem dvě suché věci, série čajových pytlíků a moje zimní čepice. Moiru jsem usušil hned na sobě a zbytek věcí jsem rozložil před kamny, nejdůležitější byl patrně spacák. S tátou jsme si dali štědrovečerní konzervu a naše pochodové řeči o výtečné české kuchyni byly rázem tatam. Ještě jsme při plápolajícím krbu hráli karty a měli trochu netradiční Vánoční pohodu. Takovéhle Vánoce se prostě nedají zapomenout!

25. prosince 2008

Když jsem se ráno probudil, pokoj byl už prázdný a hlavní místnost byla krásně vytopená od krbu. Většina věcí byla suchá, rovněž i moje boty. Zmoknou mezi prvními, uschnou mezi prvními. Rozhodli jsme se zůstat v chatě a dát si odpočinkový den. Protože vesměs nebylo nic na práci, smskovali jsme jako o život a hráli karty. Problém se signálem byl v tom, že byl jenom v jednom místě, ale aspoň byl! Hraní sedmy nám vydrželo celý den, přestávky jsme dělali snad jenom kvůli nutnostem jako je jíst a pít. Já jsem hrál s tátou proti Pepovi a Vaškovi a zrovna když nám to nešlo, tak jsem si holt z táty musel utahovat. Na výhry to tolik vyrovnané nebylo, ale měli jsme své chvíle. Několikeré louhování docházejících pytlíků s čajem už byla prostě klasika. Dvojáky i trojáky se dají!

26. prosince 2008

Ráno kolem osmé jsme byli již připraveni k pochodu. Ještě jsme dali dvě partičky karet a šli. Po cestě jsme překračovali asi 8 větších toků, táta si preventivně namočil boty hned v tom prvním a zbytek cesty nás už jenom dostával do kolen jak do všeho hlava nehlava. Vláďa se namočil v prvním taky, ale neúmyslně a zbytek cesty počvachtával.
Ještě jsme si zašli k menším vodopádům, což jsme s Pepou v opozici nepodpořili a dávali jsme to najevo, ještě více potom, co vodopád stál za prd. Cesta byla opět samý močál a bažina a v ruce mi zase zůstalo pár větví, na které jsem spoléhal. V jednu chvíli jsem se zaklínil mezi stromy, kde do mě Vlaďka musel strčit, abych vůbec prošel. K chatě u jezera jsme přišli chvíli po poledni a byla to nádhera. Lake Dive Hut je krásná chata na břehu jezera s výhledem na mt. Taranaki.
Snědli jsme úplně všechno až na zásoby ponechané ke snídani, sedli ke stolu a začali hrát karty. Tentokrát nám s tátou karty šly již dobře. Ještě s námi v chatě byl jeden pár, ale smrad z bot ony čerstváky zahnal do jiné místnosti. Hrát karty při svíčkách, vařit čaj a polévku pro všechny do jednoho rendlíku, taková správná pohoda. Teď když po sérii úspěšných her ještě dokončuji zápisník, Pepa sarkasticky huláká: „No tak si to tam ještě napiš, že jste vyhrávali.” (A to jsem to tam původně vůbec nepsal.)

27. prosince 2008

Ranní pozdní vstávání předcházelo poměrně jednoduchou snídani v podání připálených fazolí, však víte, takhle po ránu ani pes nemetá salta zpět. Po pěti dnech v buši už šmakuje všechno. Dohrávání karet a vybírání krbu nám ještě nějaké zdržení přidalo, ale nebylo kam spěchat, finální kus cesty nebyl nijak dlouhý a počasí nám přálo.
Na první zastávku Dawson Falls jsme dorazili ještě s předstihem. Cesta byla poměrně klidná, přes menší potůčky, vysychající bláto a kluzké dřevěné schůdky se dalo jít opravdu lépe než předešlé dny. Z Dawson Falls jsme se přes vysutý most dostali až k autu a to vše opět v časovém rekordu, poháněni hladem. Přehrabali jsme věci, mírně jsme se zkulturnili, přičemž místní obědvající rodinka na nás s despektem hleděla jako na pěknou sebranku. To samé v návštěvnickém centru, kde jsme seděli jako půl tuctu špinavců mezi společností civilizovaných lidí. Cestou do Stratfordu jsme si ještě prohlédli přejetou vačici a samotné hody ve Stratfordu mohly začít.
Zmrzlina a pěkná porce v čínském bistru. Každý si toho dal pořádnou nálož, co se do misky vešlo a ještě trochu přetékalo. Trek kolem mt. Taranaki (Egmont) byl jeden z nejlepších zážitků. Takový kolektiv tmelící pochod, krásné zážitky, nepopsatelná atmosféra i prostředí, netradiční Vánoce! Cestou přes Wanganui jsme se ještě zastavili pro vyprání věcí a to byla taky akce. Napoprvé to ani nevypralo, takže jsme museli zpátky do sámošky na dobytí takového prazvláštního klíče. Celkem jsme tam byli asi třikrát a s Vaškem jsme se vždycky vrátili s něčím jiným k snědku. Pustili jsme pračky a dali se do partičky karet. Když jsme šli do obchodu potřetí byla s námi už i Vlaďka.

Dali jsme si nanuk, sedli do auta a začali jíst. Z vyhazování odpadků se však stala nevídaná komedie. Z auta se mi vylézat nechtělo koš byl na mé straně na délku dvou paží, Vašek nastartoval auto a začal manévrovat ke koši. Zbývalo asi 10cm a já zůstal s nanukem v hubě bezmocně viset na pásu natažený k odpadkům, takže Vašek musel manévrovat ještě jednou a už bylo vyhráno! Vlaďka vše okomentovala „Vylezou na kopec a ještě ho obejdou, ale krok ke koši jedou radši autem.” Před námi byly ještě dvě hodiny cesty autem až k pláži Te Horo. Zde bylo krásné počasí a stan se mi stavět nechtělo, přesto táta stan stavět chtěl, což v praxi znamenalo, abych ho postavil já. Stan stál a tátovi jsem dal k dodělání jen dva kolíky, měl baterku, přesto ve tmě jedním stan propíchl a druhý zapíchnul špatně, škoda hovoriť.

28. prosince 2008

Hnedka po ránu mě probudil nějaký šramot okolo a teda pěkně mě bolelo v krku. Ještě rozespalý jsem se rozeběhl asi sto metrů k vodě a skočil do ledové vody jako lžička do kafe. Studená mořská voda na rychlou hygienu plně stačila.
Snídani jsme si po předchozím výkonu dopřáli labužnickou, jogurt a chleba s máslem, to byla lahoda a jak si každý pošmáknul! Vašek hned hlásil, že každý kolemjdoucí nás zdraví a že kus na pláži leží mrtvý žralok.

Táta se hned vytasil, že chce čelist, vzal jeho potapěčský žabikuch a šli jsme. No humáč největší, asi po pěti minutách bezúspěšného nekontaktního zápasení s rozkládající se mrtvolou asi půlmetrového žralůčka to čapnul do ruky, fuj ten puch, a jal se kuchat pořádně. Poté konečně vytáhnul čelist a kouká, že nemá zuby, záhada bezzubého žraloka zůstala nezodpovězená, ale žralok to byl určitě. Pár kolemjdoucích na nás koukalo pěkně úkosem, nebo spíš prostě divně, bodejť by ne! Tři blázni s divným přízvukem se hrabou v mrtvole na pláži.
Te Horo jsme opustili směrem k místům, kde se natáčel Pán Prstenů. Cestou jsme míjeli policisty provádějící dechovou kontrolu. Řidič si dal jedno nalačno, takže jsme tak trochu vyjukaní projeli kolem, nestavili nás, ale my jsme si zastavili o kus dál na kafe. Otevřu dveře a vypadnul lahváč, Pepa to okomentoval slovy „Ty vole, to kdyby nás zastavili, tak to máme jasný…”
V místě nesoucí jméno Rivendell (Roklinka) jsme si podél krásné říčky udělali procházkový okruh a protože den byl opravdu povedený, rozhodli jsme se jít vykoupat na břehu řeky, kousek opodál od ostatních návštěvníků. Vedle nás se stále proháněl postarší, ale energický dědula z Kambodži, takový ten typ co se pořád směje a užívá si života. Měl s sebou celou rodinu a vypadalo, že ledová voda jim nevadí. Vlézt tam mi dalo hodně práce!
Když už jsme byli ve Wellingtonu ubytovali jsme se v místě zvaném Nomad Backpackers, kde nás ve dvou skupinkách po třech dali na různé pokoje. Náš byl ve třetím patře a po otevření dveří nás pěkně praštil smrad jakým se obyčejně vyhánějí sloni ze ZOO. Ve společných prostorách jsme pak už akorát sedli dole ke stolu a hráli sedmu. Naše dominance již trochu polevila, ale hráli jsme důstojně.

29. prosince 2008

Ráno jsme si u auta stanovili čas na návrat a dali rozchod. Já došel na poštu odeslat své zálohy domů a do muzea Te Papa jsem dorazil mírně před 10 a ostatní stále ještě čekali na otevření muzea. Šli jsme rovnou až nahoru na vyhlídkovou plošinu odkud byl krásný výhled na Wellington. Odshora dolů jsem si celé národní muzeum Te Papa dost zběžně proběhl, nějak mě mé muzejnické úchylky přešly. Krom litografií Václava Hollara a rekordního motocyklu Britten zde toho až tak mnoho zajímavého nebylo. Raději jsem si prošel samotný Wellington. Mimochodem jsem si zde také koupil naprosto bezkonkurenční slamák za dva dolary.

Ještě jsme něco málo nakoupili a jeli jsme do přístaviště. Svého klobouku jsem se prostě nemohl nabažit a asi hodinu jsme čekali v autě a kecali. S výhledem na krásné moře a přístaviště čas ubíhal sám. Na palubě jsme pak hráli karty a ke konci plavby jsme se už jen bavili o dalších plánech. Nákladový prostor byl od lodních motorů pěkně vytopený a po otevření vrat nás čekala už jen potemnělá cesta na 200 kilometrů vzdálené tábořiště. Silnice byla v noci jako živá a moje klimbání bylo co chvíli přerušeno brzděním a Vaškovým nadáváním na ježky a zajíce. Asi v půl dvanácté jsme pod nádhernými hvězdami rozložili spacáky a šli na kutě. Jižní obloha je úžasně bohatá na hvězdy a mimo civilizaci to je prostě úžasný pohled.

30. prosince 2008

Tentokrát mě ráno probudilo vlhko a zima. Ještě jsem se chvíli chumlal v tenounkém spacáku a pak už se probudil i Vašek a Vlaďka, se kterými jsme naskákali do dodávky, tedy spíše jsme tam byli vyhnáni otravnými muchničkami. Ještě asi hodinu jsme čekali na ostatní až se vzbudí a mezitím jsme se v autě zabavili jídlem a klábosením. Když už byli všichni vzhůru, dost narychlo jsme se sbalili a popojeli asi 30km dál, kde jsme měli vyhlédnuté odpočívadlo pro dokončení snídaně. Bohužel i tam bylo muchniček jako naseto, díkybohu se český difussil ukázal jako velmi účinná zbraň.
Dokončili jsme tedy snídani, usušili spacáky a jeli dál. Vláďa si chtěl z Lyellu vyjet na kole, takže jsme ho vyložili a po silnici podél řeky jsme se přesunuli až do města Westport. Podařilo se nám informovat se ohledně předpovědi počasí a skutečně to nevypadalo dobře. Auto jsme zaparkovali u supermarketu, jak se již stalo naší tradicí, a šli jsme do té samé kavárny, kde jsem zhruba před třemi týdny seděl s kamarády z NZIIU. Po dvou kávách jsem se vydal na obhlídku města. V jednom naprosto dokonalém obchodu se starým zbožím jsem koupil pánvičku za búra a stříbrný pohárek, taky za búra. Pánvička se u ostatních shledala s velkým úspěchem a pohár? Ten se mi prostě líbil. Táta to chvíli studoval a zjistil, že je z nějaké známé Anglické stříbrnické firmy jménem Sherwood, takže jsem došel koupit ještě druhý do sady a pak jsme se vydali hledat mřížku na grilování. Za 6 dolarů jsme sehnali mřížku, která je určená na sušení věcí v kuchyni a prodavačka se nám snažila vysvětlit, že není na grilování. To nám bylo jedno, my z ní grilovací mřížku totiž uděláme!
Ještě jsme si nakoupili na Silvestra, jak jinak a mohlo se jet hledat nocleh. Dojeli jsme na pláž u majáku kousek za městem, kde jsme se po okolí krásně prošli a dobře jsem si popovídal s tátou. Poté jsme asi o tři kilometry dál pozorovali tuleně, ale ten smrad co tam byl bych opravdu nikomu nepřál. Nevím, jestli to byli tuleni, nebo hnijící řasy, ale puch, že by zahnal i grizzliho. O kousek dál jsme našli krásný úsek pláže, kde jsme se rozhodli přenocovat.

Rozdělal se oheň a začalo se grilovat na negrilovací mřížce. Pivo jsem si dal s krásným západem slunce chladit do přitékající říčky a o chvíli později jsme si už pomlaskávali nad krásně marinovanými vepřovými plátky, mřížka funguje jakákoliv! Pivo bylo nebývale vynikající, oheň krásně hřál, atmosféra skvělá, prostě jsme měli krásný předsilvestr.

31. prosince 2008

V noci se mi stala dost podivná příhoda. Nechal jsem si na stanu sušit trenky a jak jsme byli u moře, tak asi v půl druhé jsem se probudil a při oblékání zjistil, že jsou pěkně nasáklé slanou mořskou vlhkostí. Ani nevím proč, ale rozhodl jsem se je jít namočit do nedaleké přitékající říčky, která do moře ústila po pláži. Horko těžko jsem tam bez baterky doklopýtal a jakmile jsem trenky namočil, pozoroval jsem něco úžasně zvláštního. Tkanina jakoby se ve vodě pokryla svítivými jiskřičkami, které reagovaly na jakýkoliv pohyb. Reagovaly na vlny ve vodě, máchání tkaniny a dokonce to svítilo na látce i po vytažení z vody. Nebe ani měsíc se odrážet nemohlo, protože bylo pod mrakem a jinak si to vysvětlit prostě nedovedu. Noc předtím jsem měl snad jen dvě piva, nic jsem nekouřil ani neolizoval, každopádně šlo o hodně zvláštní zážitek.
Ráno jsem jako správný Robinson vykřesal oheň pouze ze starého uhlí, které jsem vyhrabal zpode písku a kousku papíru. Čekal jsem než se probudí ostatní a po převyprávění mého zážitku to Pepa okomentoval slovy „A to jenom po dvou pivech a víně?” Na a jelikož potřeba žádá zoufalé činy, nasedli jsme do dodávky a jeli na asi kilometr vzdálený záchod. Zpátky jsme kvůli dešti snídani dost odbyli a balení stanu bylo rychlejší než blesk. Ještě jsme vyměnili Vaška za volantem za tátu a mohli jsme vyjíždět. Když jsme zmínil „odbyli snídani” tím jsem myslel, že jsem si dal plechovku salka na ex. Tím pádem se mi asi po dvaceti minutách začalo dělat zle a to tak, že na mě přišly návaly horka, únava a malátnost. Táta mě tedy naložil do auta a zbytek celodenní jízdy jsem si odbyl v kabině vozu. Po zbytek dne jsem byl ještě těžce nepoužitelný. Bodejť by ne, plechovka obsahuje cca 250% denní dávky cukru a tolik cukru v krvi, to už s člověkem hodně zamává!
V naší cílové zastávce, obci Tiromoana si otužilejší dali při dešti koupel v řece a potom jsme pouze popojeli až k Pancake Rocks, čili Palačinkovým útesům. Moře bylo při mé druhé návštěvě pěkně rozdivočené, takže i blowholes (tryskající otvory) vlivem velkých vln fungovaly. Voda tryskala i několik metrů vysoko a tuhle podívanou si všichni užívali. Podle počasí jsme se rozhodli plánovaný třídenní trek vynechat, respektive odložit na zpáteční cestu a pokračovat dál na kolech. Do kempu se nám nechtělo a o pár kilometrů dál jsme narazili na krásnou pláž. Na místě stály již dva karavany, ale to nám, přidrzlým Čechům, nevadilo.
Za silného vichru jsme postavili stany na půdě, do které kolíky vůbec nešly zabodnout a modlili jsme se, aby nám to stany neodneslo. Posléze, aby toho nebylo málo, se přihnal ještě silný déšť, který trval více než hodinu. Během té doby jsme se pěkně naskládaní v autě uvelebili a počali jíst silvestrovskou stravu, chipsy a omáčky všeho druhu.

Když déšť ustal, rozhodli jsme se s Pepou jít rozdělat oheň na pláž. Za silného větru s mokrým dřívím to byl skutečně nejtěžší oheň co jsem kdy rozdělával. Dokonce ani za pomoci plynového vařiče to nešlo. Zázrakem jsme zapálili noviny a malé kousky dříví, ale silný vítr moc nepomáhal. Po usilovném rozfoukávání jsme vykřesali opravdu malý oheň, ze kterého se naskládáním a vysušením velkého množství dříví stával čím dál tím větší táborák. Nakonec byl oheň skutečně mistrovským dílem naší snahy, výsledkem čehož nám občas pěkně puknul nějaký ten kámen okolo ohně. Občas se kolem auta přisomrovala i hladová weka, což je místní nelétavý pták.

Ponejprv se pekly novozélandské netučné ovcefree (bezovcovaté) špekáčky, když tam není ovce, dá se to jíst! Po chvíli zavítalo i víno a mr. Jameson, prostě se jedlo, pilo a povídalo. Pouze ke konci jsme měli problém, když pojenou se klidná louže opodál změnila v říčku a odřízla nám cestu suchou nohou k autu. Do půlnoci by to asi nikdo nevydržel, takže jsme si ho malinko posunuli a zavčas si šli odpočinout na další den.

Když při hodinách zeměpisu básníval náš profesor o časových posunech a vyžíval se při zadávání příkladů pro výpočet časových rozdílů, nikdy jsem jeho entusiasmus nesdílel. Nejspíše proto, že na cestách za evropským sluncem a zpět jsem neměl tu krásnou možnost vše pozorovat přímo na sobě.

Trochu ze zvědavosti jsem si spočítal kolik bude reálný posun a posun časovými pásmy. Z Aucklandu podle letenky odlétám ve 13:50 21.1. 2009 a do Prahy přilétám 22.1. 2009 v 10:30. Pokud mě mé kupecké počty neklamou, je to 20 hodin 40 minut. Krásný čas, řeknete si, pojďme se na to ale podívat z druhé strany. Po sečtení doby trvání všech letů a dob přestupu to mám od brány k bráně za krásných 32 hodin 40 minut. No není to paráda? Horší je, že v letadle se člověk moc nevyspí, tím pádem s poctivě nabytým časem nejde nic kloudného udělat. Ještě zajímavější však byla cesta sem! Celkový čas letu, 31 hodin 25 minut. Odlétal jsem 1.2. 2008 v 17:10 a v Aucklandu jsem byl 3.2. ve 12:35. Toto v přepočtu znamená 43 hodin a 45 minut.

No, trochu jsem zabil matematickou a zeměpisnou nudu, každopádně si cestováním v čase mládí neprodloužíme a nic pěkného na sebe z toho taky nebude.

Na jejich obranu musím říci, že já a moje e-maily, telefonáty nemají zrovna kdovíjakou úroveň, moje stylistika je jako ironic-lobotomic a o kompozici úředních dopisů a žádostí raději nemluvím. To čeho jsem se zde však stal svědkem je opravdu něco. Narážím převážně na komunikaci po telefonu. Jak je tomu u mě zvykem, jsem vyloženě magnet na Murphyho zákony a kdykoliv mi někdo volá, tak mám telefon buď vypnutý, potichu, nebo alespoň dvacet metrů ode mě kde ho beztak přes trojí (kartónovou) stěnu neslyším. V tomto případě však opomenu můj velice laxní přístup ke vzdálenému vyzvánění mé krabičky: „Když někdo něco chce, tak zavolá znova.“ Již asi desetkrát se mi stalo, že jsem se tedy k telefonu vrátil a zjistil onu výbornou věc, máte zmeškaný hovor. Tak zvednu telefon, zavolám zpět a v 99% případů se na druhé straně ozve „Yep!“ „Hi!“ či vrcholem zdvořilosti „Ehm…“ za tyto tři výše zmíněné reakce na zvednutí telefonu bych zabíjel, obzvláště když volám někam, kde ani nevím kdo to vezme, mezi kamarády a známými bych to snad bral.

Na většinu těchto odpovědí reaguji otázkou s kým mám tu čest, jelikož jsem měl z onoho čísla v ten čas promeškaný hovor, zajímalo by mě co mi kdo tak důležitého chtěl (zrovna když píši testy, večeřím, či jsem ve sprše). V 80% případů se mi dostalo odpovědi, že v ten čas telefon nikdo nepoužíval, že mi nikdo nevolal, či dokonce se ani nezajímají kdo se vlastně ptá. Občas se mi dostane ještě lepší odpovědi ve formě „Yep, and what?“-„Jo, a co?“ Logicky se divím, jo a co jste mi ksakru chtěli? „I don’t know.“-„Nevím.“ No a to už mi tečou nervy a pokládám. Buďto se jedná o naprosto vylízaná kancelářská paka provádějící nějakou formu dotazování, nebo o jiná individua, která ani netuší komu volala.

Druhým výsledkem tohoto telefonátu je, že poté co zavolám zpět se mě zeptají jestli to je Jim, John, nebo jestli je Martin už doma. Ne, nejsem ani Jim, ani John a Martin se domů už nevrátí, možná byste si příště mohli dát tu práci a zkontrolovat jaké číslo alespoň vytáčíte. Mrhání časem a prostředky na lidech, kteří se do telefonu ani nepředstaví mě už vážně nebaví. Přesto zase zavolám zpátky a víte proč? Lidé totiž občas potřebují něco důležitého, jako třeba když čekám na nové vízum, nebo potvrzení o odeslání jistých materiálů.

S typickými mužskými jmény nemám problém. John, Jack, Leonard nebo Patrick jsou prostě nematoucí. Přesto když na kancelářských dveřích, vizitkách a podobně vidím jména jako Marty, Brooke nebo Jamie nebo jsem prostě zmaten z toho kdo telefon vezme, nebo kdo za dveřmi bude. Tato jména mohou mít ženské i mužské nositele a tudíž jsou matoucí nejen pro neanglicky hovořící lidi nýbrž i pro domorodce.

Važte si proto svých jmen jako Tereza, Markéta, Liběna či Kamila, Tomáš, Ondřej, Jindřich i Jiří, zaplať pánbůh za snadnou identifikaci nositele. S Jonášem (čili afgánským chlebem*) je to trochu složitější, ale pořád je to snad v pohodě ne?

* Jedná se o jeden takový vtípek s mým kámošem Lukášem, zase jiný příběh ze skládanky mého života .

Toto je snímek ze zahrady, zadní zahrady, našeho domu, aneb jak se žije… . Přesto si při slunném počasí klidně sednu na židli a užívám slunného počasí.

IELTS znamená International English Language Testing System, v češtině mezinárodní testovací systém anglického jazyka. Tento systém je navržen pro hodnocení jazykových schopností kandidátů, kteří chtějí studovat, či pracovat v zemích, kde je angličtina hlavním jazykem.

IELTS je vyvinut ve spolupráci s University of Cambridge. Tento test porovnává na základě mezinárodních standardů ve čtyřech různých částech; poslech, čtení, psaní a mluvení. Test je uznáván univerzitami, zaměstnavateli a organizacemi v mnoha zemích. V praxi fungují dvě verze tohoto testu. General Training (obecný) a Academic (akademický). General Training je určen především k ohodnocení všeobecné komunikativní schopnosti žadatele, kdežto Academic je poněkud složitější a obecně používaný pro přijímací řízení na univerzity a náročnější profese. Žadatel je na základě jeho výsledků hodnocen známkami ve všech 4 částech, průměr těchto stránek je finálním výsledkem testu. Žadatel je oznámkován mezi 1-9 (včetně 0.5)

• 9 – Exper user (Expert)

• 8 – Very good user (Velmi dobrý)

• 7 – Good user (Dobrý)

• 6 – Competent user (Zdatný)

• 5 – Modest user (Skromný)

• 4 – Limited user (Omezený)

• 3 – Extremely limited user (Velmi omezený)

• 2 – Intermittent user (Velmi velmi omezený (nevím jak přeložit))

• 1 – Non user (Neumí ani ň)

Obě verze testu se liší ve dvou ze čtyřech částí. Poslech a mluvení probíhá pro obě varianty stejně. Psaní a čtení jsou odlišné úkoly. Pro Academic se ve čtené části jedná o složitější obraty, náročnější anglické výrazy, v psané části má žadatel za úkol popsat graf a napsat pojednání o momentálním problému.

Před testem

Každý žadatel musí zaslat přihlášku. Osobně či poštou, tak jako tak se žadatel musí prokázat průkazem totožnosti (pasem), či jeho ověřenou kopií. Po přijetí žádosti, zvolení data testu a formátu testu žadatel platí poplatek (který se v každé zemi mírně liší). Dva týdny před samotným testem žadatel obdrží dopis s datem a přesným časem mluvené části testu. Tato část se jako jediná může konat v jiný den než zbytek testu.

Samotný test

V mém případě se mluvená část testu konala pár hodin před zbytkem testu. Před mluvenou částí testu se musí každý uchazeč prokázat pasem a podpisem. Mluvená část testu je prováděna formou rozhovoru, proto je každý uchazeč zaveden do místnosti, kde již sedí školená osoba provádějící rozhovor. Celý rozhovor je kvůli případné reklamaci nahráván a pokud v nahrávači nedojde baterka (jako v mém případě) rozhovor trvá mezi 11 a 14 minutami a skládá se z několika částí. Nejprve se instruktor zeptá na něco o vás. Odkud jste, bla bla bla. Poté se zeptá na něco specifičtějšího, třeba vaše oblíbené jídlo, či národní jídlo z vaší končiny. Může se zeptat na vaše plány do budoucna, nebo něco z vaší minulosti. Třetí částí je specifické téma. V mém případě došlo na turistické atrakce v Praze (o kterých jsem měl momentální blackout). V mluvené části prý nejde o přesnost, ale o jazykové zdatnosti, přesto jsem mu o ztroskotaném UFO u Karlova mostu vykládat nemohl, takže jsem improvizoval o Pražském Hradě. Následně se instruktor zeptá na nějakou upřesňující otázku k předešlému tématu, jako kupříkladu proč se tolik lidí jezdí koukat na Pražský Hrad, nebo co dělá česká vláda pro zachování takovýchhle památek.

V poslechové části, která zabírá asi 40min, se dostává ke slovu nahrávka. Celá poslechová část má 40 otázek a když člověk prostě něco neví, tak hádá, je docela dobrá šance, že to trefí. Nahrávky jsou z každodenního života, interview, telefonáty apod.

Ve čtecí části se uchazečům dostávají pod ruce materiály jako jsou vybrané části publikací, magazínů, novin atd. Tato část je rozdělena do tří sekcí z nichž každá má svůj specifický zdroj (článek, citaci apod.). Otázky jsou většinou typu, doplňte ne více než tři slova, který odstavec obsahuje toto tvrzení atd. Jak se znám, v těchto úlohách jsem naprosto nepoužitelný .

V písemné části akademické verze testu máme dva úkoly, které jsou různě hodnocené. Čas by měl být rozvržen 20/40min a je dobré začít druhou úlohou, která má větší vliv na výslednou známku. V druhé úloze se většinou jedná o napsání pojednání na daný problém v rozsahu 250 a více slov. Témata jako, průmyslové kamery jsou, či nejsou zásah do soukromí, vliv módních trendů na náš výběr, prostě cokoliv na co může 99,9% lidí něco napsat. Většinou se jedná o dva druhy otázek, seznamové, kde se vypíše jakýsi seznam toho co se k danému tématu hodí, například možné odpovědi, či řešení daného problému. Druhý typ otázek jsou pro a proti, například jak nás kamery chrání, jak nás obtěžují, čím jsou prospěšné a čím nikoliv.
V první úloze písemné části máme za úkol popsat graf, koláč, diagram, mapu apod. Důležité je v téhle otázce zahrnout jakési shrnutí toho, co nám diagram, graf, ukazuje a co z něho můžeme vyčíst. V této úloze má žadatel napsat 150 a více slov.

Když už je hotovo, stačí jen počkat 13 dní a vyzvednout si výsledky. Při vyzvednutí výsledků si uchazeč může požádat o pět volných kopií, které mu však nejsou předány do ruky (dostane pouze jednu jedinou!), ale jsou zaslány na adresy jím vybraných institucí (imigrační, university, zaměstnavatelé).

Ke konci bych jenom rád poznamenal moje poznatky z testu. Všechno je bráno velice profesionálně, administrace, důležitost testů i podvádění. Jakmile máte rozhovor za sebou, ztraťte se a ukažte se až na další část testu, jakýkoliv rozhovor s někým kdo rozhovor ještě nedělal je naprosto vyloučen. Pokud vám při pohovoru nedojde v nahrávači baterka (tak jako mě) tak nemáte příliš času na přemýšlení, proto je vždycky dobré myslet za pochodu, popřípadě improvizovat, hlavně se nezastavit a hmmmmmmovat zbytek doby.
Během druhé části testu je dobré mít uši na stopkách, cokoliv je řečeno je řečeno pouze jednou. Před testem je dobré si dojít na záchod, tři hodiny v kuse jsou dlouhá doba a jít na záchod během testu je ztráta času a navíc tím rušíte ostatní. Tužky, guma a propiska je poskytnuta od zkoušejících, což zřejmě kvůli podvádění či mikrotechnologiím (foťák v propisce již není sci-fi), oni jsou povinní chránit své know-how. Jakmile je test započat smíte hovořit pouze se zkoušejícím, či pomocným pracovníkem. Proto jsem Arabovi vedle sebe ukázal talk-to-the-hand gesto jakmile se o něco pokoušel, nenechám se kvůli němu připravit o peníze a čas. Při nespokojenosti s výsledkem má uchazeč právo se odvolat, musí ale doplácet za dodatečné hodnocení, či přezkoušení. Test má platnost dva roky (nebo podle uvážení toho komu ho předkládáte) a každý si jej může dělat každé tři měsíce (pokud na to má čas a peníze ) Test jako takový je navržen pro lidi přes 25 či 30 let, tudíž mladší generace jsou mírně znevýhodněny především kvůli nedostatku zkušeností, či jazykových znalostí.

Kdo se tedy rozhodne test udělat, tak jedině GOOD LUCK!!!

Pro nezasvěceného čtenáře, curling je (prý) národní sport Kanady, přesto si to řada lidí nemyslí a za národní sport prohlašuje hokej, s čímž souhlasím. Curling je sport, kde se utkávají dva týmy a smyslem hry je dopravit kus šutru po ledu co nejblíže vyhrazené zóně, šutry jsou usměrňovány pouze umetáním ledu košťaty. Na tenhle sport jsem se vydržel dívat deset minut, jedinkrát za život a stačilo mi, ještě štěstí, že jsem potom přepnul na hokej .
Lawnbowls je sport, který curling předčí svou nudností jen tím, že vynechali košťata a led. Smyslem hry je dopravit své (2) koule co nejblíže malé bílé kuličce zvané jack. Tato kulička je vržena na začátku hry a nachází se v rozmezí cca 7 – 12 metrů od hráčů. Tento sport lze provozovat jako jeden proti jednomu, či v týmech. Dějištěm hry je „trávník“, který je intenzivním sekáním přeměněn na koberec. Kamenem úrazu této hry jsou právě koule. Každý hráč (i hráčka) má dvě a vždy musí obě koule mít stejnou velikost (paradoxně). Vím jak směšně to může znít, ale je to tak. Koule jsou dodávány ve velikostech asi od 1 až do 20. Co je nejzajímavější, každá koule, nehledě na velikost, vypadá jako druhá. Velikostí se neliší, liší se poměrem hmotností, což je druhý, vnořený, kámen úrazu celé hry. Každá koule je totiž na jedné straně těžší a poměr hmotností obou polovin určuje jejich takzvanou velikost. Čím větší číslo, tím větší poměř. Jelikož jsou koule tedy nevyvážené přichází na řadu otázka, jak se vlastně hraje? Ano, koule jsou vrženy. Když už jsou koule rolovány na trávníku, tak vlivem nepoměrného vyvážení zahýbají na jednu stranu. Hráč tedy musí vybrat koule, které mu nejvíce vyhovují (poloměr oblouku), musí odhadnout úhel pod kterým kouli valit, velikost zahnutí a nakonec i sílu, kterou do vrhu dá. Tohle všechno určuje zda-li bude hod kvalitní.
I přesto, že jsem ve hře byl naprostý nováček, během několika her jsem se poměrně zlepšil, řekl bych, že až překvapivě. Přesto jsem si tuhle hru neoblíbil především kvůli nudě, která hru provází. Možná právě nuda je hlavním faktorem toho, že tato hra umírá. Proto není na trávnících prakticky možné spatřit regulérního hráče pod 60 let. Přikládám tedy i několik fotek jenom pro vaší představu.

Cambridge Exams jsou náročnější, studenti mají vyhrazené třídy i učitele, kteří je ke zkouškám specificky připravují. NCEA jsou dělány v průběhu celého roku kdy studenti sbírají kredity na třech rozdílných úrovních, Level 1, Level 2 a Level 3. Pro každý level jsou kvóty, které musí student naplnit aby obdržel osvědčení o tom, že dosáhl určitého levelu. Kredity pro dané levely studenti sbírají za napsané testy, odevzdané projekty, úkoly a práce. Všechny úlohy jsou na státní úrovni, všude stejné, což dělá změnu školy daleko jednodušší. Kredity se neodečítají ani neanulují, vlastně lze při dobré snaze udělat všechno buď hodně rychle, nebo hodně pomalu. V jejich systému jsou stipendia daleko snáze dosažitelnější, je jich více a jsou poměrně vábivá. Tím se mi jejich systém zamlouvá. Líbí se mi i fakt, že studenti v nižších ročnících dostanou stejný a poměrně silný základ vzdělání, to poté mohou zužitkovat při výběru vlastních předmětů a specializaci na určitý obor již na střední škole. Sytém mi připadá hodně flexibilní, jsou tu lidé, kterým je 16 a příští rok jdou na univerzitu, stejně tak i lidé, kterým bude 19. Na druhou stranu nevím nakolik jejich systém je schopen dát studentům rozhled a přípravu do života. Faktem je, že řada mých vrstevníků již delší dobu bydlí na vlastní pěst, po škole pracují a mnoho z nich už má poměrně konkrétní plány do budoucna co bude s jejich životem.
Trochu mě mrzí, že některé střední školy mají zavedený poměrně striktní systém. Konkrétně Hamilton Boys‘ High School si na tom vyloženě lpí. Krátké vlasy, čistou uniformu, čisté boty, pravidelné holení. Musím však podotknout, že když si na to člověk už zvykne, není to tak hrozné a možná i tím se dá dobře udržet kázeň, která je zde opravdu dobrá. Se šikanou jsem se tu nesetkal, žádné nadávky, otevřené urážky či tak. Rvačku jsem na škole s 1800 studenty viděl dvakrát a to bylo v jednom dni na atletických závodech.
Co se samotných předmětů týče, tak studium v zahraničí mě nijak nepřekvapilo. Než jsem sem přijel, byl jsem si hodně nejistý svou úrovní angličtiny, ale obstál jsem a dá se to přežít. Konkrétně historie mi hodně vylepšila slovní zásobu, protože se většinou jedná o čtení a dělání poznámek. Matematika se statistikou a modelováním mi dodala trošku specifičtější a více orientovanou slovní zásobu. IT mi dodalo zase trochu jinou slovní zásobu a PE mě obohatilo hlavně sociálně. Myslím, že jsem si na začátku udělal dobrý mix předmětů a to bylo asi to hlavní.
Profesoři na škole jsou vesměs vlídní, otevření a tolerantní. Překvapuje mě, že jsem se tu setkal pouze s jednou profesorkou se kterou jsem si opravdu nesednul. Zbytek učitelského kolektivu je hodně otevřený jednání a vůbec všichni jsou hodně nápomocní.
Abych to nějak rozumně zakončil. Studium na střední škole v zahraničí, konkrétně na Novém Zélandu je hodně obohacující a netradiční zážitek. Rozhodně není špatné si na rok vyzkoušet cizí prostředí a když se mi z mého snažení podaří dostat i NCEA Level 3, budu jedině nadšený, člověk proto samozřejmě však musí udělat maximum. Zajímalo by mě, zda-li budu mít možnost si to zkusit ještě na univerzitě, tentokrát jen zase někde jinde…