Musel jsem ale spát na holé posteli. Hned dva dny poté jsme s bráchou vyrazili na roadtrip po Skotsku. Měli jsme půjčeného velkého Opela, takže pro dva bylo místa habaděj. Fotografie z téhle povedené akce budou dodány časem. Projeli jsme Skotsko od Edinburghu až po Orkneje a po západním pobřeží na jih. Suprový týden na cestě. Hned jen co jsem se vrátil jsem rovnýma nohama skočil do příprav ohledně školy. Celkem mám tenhle semestr 3est předmětů. To jsou Inženýrská geologie, Mechanika kapalin, Počítačové nástroje pro pozemní stavitelství, Mechanika půd, Mechanika staveb, Analytická matematika pro pozemní inženýrství. Jinými slovy, samá lebeda. Rovněž mi také vyvstalo mnoho dalších starostí ohledně mých dalších aktivit. Ve výsledku jsem rád za každou volnou chvíli, kterou netrávím organizaí, odepisováním na e-maily nebo přípravou do školy. Za těch pár týdnů co už bydlíme se nám podařilo udělat z bytu alespoň obyvatelné místo, takže to tady je super.

Ještě pro informaci, griloval jsem já, Ir a Pákistánec. Trochu adrenalin zapálit i samozápalné uhlí, které prostě nehoří, ale za pomoci telefonního seznamu, ne že bych někomu volal, ale dobře hoří, se mi to konečně podařilo. Pěkně jsme na gril dali jablečné klobásky (vepřové s trochou jablek), které jsem v životě neviděl, ale jsou extrémně vydařené a k tomu domácí karbanátky. Pákistánec se ujal přípravy kuřecího tikka, protože to je „zkušený kuchař“ tak v praxi to vypadalo tak, že obří kusy kuřete v zelené omáčce napíchal na rožeň. Inu, snažili jsme se mu vysvětlit, že tam s tím bude do Vánoc, ale on namítal, že na Vánoce nevěří a Ramadán je stejně blízko. Asi po půl hodině vzdal a kuře tam rozprostřel normálně. Potřeboval jsem na chvíli na internet, tak Pákistánci říkám, „Hele, prosím tě dohlídni na to, jo?“ A ještě, že jsem se vrátil tak brzo, jinak bychom chroustali uhlí, nic jiného krom kuřete totiž samozřejmě neotočil, takže to bylo zpola černé.

Já: „To jsi takhle dával pozor na všechno?“

On: „No?!“

Já: „Všechno?“

On: „No, otočil jsem si kuře.“

Já: „Hlavně ti říkám abys na to na všechno dohlídnul.“

On: „Přece nebudu šahat na ty vaše prasečí párky ne?“

Já: „Cože? To jako kvůli náboženství?“

On: „No, přece nebudu svojí vidličkou šahat na vaše párky.“

Já: „Vždyť jsi ale mohl použít tuhle vidličku, která je od prasete už dávno a válí se tady.“

On: „No, to mohl.“

Absolutně největší nesmysl co jsem kdy viděl ještě ke všemu podtržen nepraktičností uvažování, ale tohle je dennodenní chléb, a tomu se prostě musíme jenom smát.

Kuřátko á la Jonatán:

Prostě vezměte kuře, kolik chcete, olivový olej, jednu cibuli a co kuřecí plátek tak cca jeden a půl stroužku česneku, med, sůl, pepř a podle chuti i sušené chilli papričky, ale ty můžete vynechat.  Cibuli a česnek pokrájet nadrobno a dát do marinovací nádoby (pokud možno jedna z těch hermeticky uzavíratelných, dělá to rozdíl), přisypat pepř, sůl, olej a navrch med, všechno podle oka! Vše promícháme a naložíme maso, ještě jednou promíchat, aby vše bylo pěkně “v nálevu”. Když už to takhle je, tak maso ještě zvrchu propíchneme několikrát vidličkou či nožem. Každých pár hodin můžeme vše promíchat, ale nemusíme. Necháme marinovat v lednici po dobu 24h. Před grilováním vyndáme z lednice a po dobu cca 2h necháme v otevřené krabičce dojít. Maso hodíme na mírně rozpálený gril a necháváme pomalu opékat. Podáváme bez chleba s dobrým pivem!

Dobrou chuť

Asi jsem se o tom ještě nezmiňoval, ale vrátil jsem se ke svojí dlouholeté lásce, jmenuje se Anne, je jí 22 a je z Německa. Je to taková milá holka, ze začátku vcelku chladná, ale po pár horkých chvilkách se dokáže pěkně rozpálit. Sem tam mi přijde taková dřevěná, ale moc hezky voní, je věrná no a prostě jí mám rád .

Jenom pro vysvětlení, jedná se o .22 (dvaadvacítku malorážku) z německé továrny Anschutz, než se rozstřílí tak pekelně studí, má celodřevěnou pažbu a vůně střelného prachu je silně návyková. Přece tady nebudu žvatlat o svém soukromí…

V průběhu ledna jsme v týmu byli doslova bombardováni zprávami a e-maily o tom, že jsme banda lemplů co nic nedokáže a že na soutěži v Glasgow prostě vyhoříme. Sáhnul jsem si do svědomí a po dvou měsících bez prstu na spoušti jsem vyrazil na trénink. Skóre vypadalo stejně jako naposledy, srovnal jsem si zbraň a nakonec jsme se všichni pěkně zvesela zabalili, že tedy pojedeme na soutěž. Protože soutěž byla v sobotu, tak abych se tedy ukázal v lepším (a bezpečnějším) světle, odmítl jsem jít v pátek posedět. Sobotní vstávání byla vražda tak jako tak. Ještě za tmy jsem se dopravil na místo odjezdu, všichni vcelku v pohodě jsem se posbírali po Edinburghu, pouze jeden člen výpravy mírně zaspal a do auta přišel ještě v (alkoholické) náladě. Cesta tam ubíhala vražedně, kapitán týmu-řidič dieselového čtrnáctimístného Transita doslova mučil. Aby to nestačilo, tak mučil I všechny pasažéry, protože nám do uší pouštěl naprosto příšerné písničky, které svou hrůzostrašností předčí i takové legendy příšernosti jako Příšeráci z příšerákova. Po příjezdu do Glasgow nás čekal radostný pohled na pohřeb v sousedství střelnice, pozůstalým se naskytl úžasný pohled na partu zmačkaných studentů s velkým množstvím zbraní. Zmrzlé Glasgow nás přivítalo ještě zmrzlejší střelnicí, kde když šel člověk na záchod, koukal skrze díru ve zdi ven na blízkou železnici. Před mým detailem jsem měl cca tři hodiny času, které jsem si krátil čtením časopisů typu Nápady kozlíka kutila nebo ještě smysluplnější činností; koukáním do zdi. Když na mě přišla řada, složil jsem si zbraň a připravil si vše potřebné, po udání pokynu jsem zaujmul pozici a začal střílet na zastřelovací terče. První rána, kouknu do optiky a na terči nic. Druhá rána, kouknu do optiky, na terči nic. „No do prdele, střílím a koukám na ten samej terč?! Ano.“ Třetí rána, nic. To už jsem nevěděl a otočil jsem vertikální osou mířidel cca o čtvrt metru dolů. Čtvrtá rána a ejhle, ukázala se na horní hraně papíru. Dalších pět minut jsem si rovnal mířidla, takže na deset terčů jsem měl cca 4 minuty. Není to mnoho, ale ve stresu a se zvýšeným tepem jsem vycucal 85/100. Na druhý terč už jsem byl v klidu se zastřílenou zbraní a vylepšil na 93/100. I přesto, že skóre pořád horší než bych chtěl, tak za daných podmínek jsem z toho snad vytřískal maximum. Po cestě nazpátek nás čekalo další hudební trápení a vybalení veškerého týmového vybavení. Prostě klasická nuda .

Uvidíme co dalšího nám střelecká sezóna ukáže. Docela rád bych si zkusil i něco většího, takže budu muset trochu prosondovat 7.62 a snad budou nějaké venkovní tréninky.

Zase je to více než měsíc od doby, kdy jsem naposledy něco napsal na moje stránky. Sem tam napíši článek pro server www.napalubu.cz, ale to je spíše okrajová záležitost vztažená k mojí úchylce. Tak jako tak mám stále práce nad hlavu a tím se nic moc nemění. Z pracovního prostředí Anglie jsem uprchl do studijně pracovního prostředí Skotska, nevím co je lepší. Už nemám ruce špatné od ředidla, tentokrát je mám odrbané od mrazu a nervózního odrbávání.

Občas mi připadá, že jsem jediný pracující (studující) člověk v domě. Lidé, kteří mě totiž bohužel obklopují někdy i více než 60% času totiž nechodí ani na povinné laborky, nedej bože ani na přednášky. Každopádně jestli oni udělají testy a já ne, tak sem opravdu asi nepatřím. Co mě však baví jsou některé práce spojené s tématem ekologických staveb a ekologického přístupu k inženýrství. Od začátku roku jsem zpracovával esej na téma ekologických měst, větrné energetiky a momentálně i ekologických staveb. Některá fakta a cifry v bibliografii, kterou jsem shromáždil, jsou skutečně zajímavá a nutí člověka přemýšlet.

Nemyslete si, že se ze mě ze dne na den stal Bursík, či Kateřina Jacques (moje oblíbená politička, kdo zná moji ironii pochopí i tuto větu). Sice jsem tomuto tématu již pár hodin sebevzdělávání věnoval, stále moje znalosti hraničí se znalostí paní Jacques. Je to natolik obsáhlé téma, že i podobory této disciplíny stačí zaměstnat vědecké týmy čítající desítky pracovníků univerzity. Právě University of Edinburgh si velice zakládá na přístupu vůči ekologii. Je zapojená hned do několika celostátních i mezinárodních programů a mám takové tušení, že se zavázala k tomu, že do několika let chce být ekologicky neutrální (samozřejmě v rámci mezí). Tím se myslí redukovat produkci skleníkových plynů a odpadů spojených s přímým provozem univerzity na nulu. Tým univerzity tím chce dokázat, že co jiní mají za nemožné je možné dosáhnout.

Problémem této vize jsou však samotné kořeny věci, my studenti-lidé. Škola možná dokáže redukovat spotřebu papíru, zavést spalování biopaliv, to vše pouze přímo v budovách školy. Největšími ‚znečišťovateli‘ na celé vizi jsou ale lidé. Vidím to dnes a denně. Kvanta materiálů spotřebovaná v lineárním systému (výroba, užitek, odpad), neefektivita budov ubytoven, plýtvání vodou i energií samotnými studenty, kteří stejně ráno nasednou na kolo a říkají si, jak té planetě dneska zase pomohli. Nechci tady nějak mudrcovat, ale dokud se studenti nenaučí používat mozek, nemá to smysl. Opět hledáme řešení pouze na vršku ledovce, to že nám ten spodek pěkně odtává, to nějak nevidíme. Tak, tím jsem se přesunul od A do B a už ani nevím co jsem chtěl původně napsat .

Co bych ještě dodal? K potvrzení mého názoru o používání mozku přidám historku ze života. U nás na baráku bylo jasně řečeno, že používání společné místnosti bude po desáté hodině večerní omezeno a prostě lidé se tam po desáté době nemají už moc co bavit, protože hned vedle jsou dva pokoje a v jednom z nich jsem bohužel já. Ve dvanáct večer před mojí zkouškou jsem šel tedy spát s vědomím toho, že tam stále jsou lidé, ale to humbuk nijak nedělali. Co mě však dokázalo vytočit bylo když můj momentálně velice inteligentní, avšak nemyslící spolubydlící vešel do pokoje v jednu ráno, rozsvítil a začal něco hledat se slovy „Ježiš promiň, že tě budím.“ Inu usnul jsem znovu, co čert nechtěl, ve dvě ráno si inteligenti vymysleli, že se docela hlučně začnou ze společné místnosti rozcházet, čímž mě samozřejmě vzbudili podruhé. No a o půl hodiny mě vzbudili potřetí, když si spolubydla musel nutně (byť šeptem) povídat se svou holkou (kterou neviděl celých třicet sekund a kterou v pokoji toleruji už déle než vydržím). Inu po cca třech hodinách spánku jsem se ještě podíval do papírů a s bolestí hlavy z nevyspání odešel psát písemku. Ani nevím jestli jsem vyplnil všechny osobní údaje správně, každopádně jsem to snad dal i přesto, že jsem neměl čas a tuchu na/o druhé polovině papíru.

Každopádně jsem hned po návratu ze zkoušek udělal ve vzduchu čisto. Idiotie a intolerance některých lidí hraničí s rozumem zdravého dospělého člověka. A na slova „To jsi nám ale měl přijít říct.“ Jsem snad musel odvětit jen „Bylo vám jasně řečeno, že během prosince bude daleko přísnější klid, když studujete tady, tak retardovaní ani nedoslýchaví asi nejste, takže jednou vám něco říct snad stačí.“

Poučení pro příště? Já už snad ani nevím.

Vcelku náhodou a omylem jsem si na billboardu uPrahy všimnul, že seskupení Stomp budemít někdy na jaře vystoupení v Čechách. Tou dobou, ještě značně opojeného alkoholem z předešlé noci, mě však vůbec nenapadlo, že bych mohl mít tolik štěstí a mít vystoupení přímo u nosu, v Edinburghu. Hned první víkend po příjezdu jsem při průchodu městem všiml tajemného nápisu Stomp, mozkové buňky se seply a jaly se pátrat na internetu. Skutečně zde v Edinburghu bude toto vystoupení? Internet nelhal. Ihned jsem se jal náboru lidí, kdo by mohl mít zájem. Nakonec jsem na internetu vcelku na poslední chvíli kupoval čtyři lístky. Koupil jsem lístky na páteční vystoupení, třetí řada uprostřed, zřejmě někdo na poslední chvíli zrušil rezervaci, že tam tyto místa zely prázdnotou. Moc mi nešlo do hlavy, proč byli lístky do třetí řady levnější než lístky do řady šesté až šestnácté, ale moc jsem se potom nepátral a těšil se na zážitek.

Inu, co si budeme povídat, vycházeli jsme vcelku na čas a vystoupení stihli tak akorát. Ze třetí řady jsme mohli vidět i krůpěje potu na hlavách účinkujících. Místa jsme rozhodně nelitovali. Vystoupení začalo velice poklidně a sálem se brzy rozléhal svištivý zvuk košťat. Tím však vynalézavost produkční skupiny nebyla zdaleka u konce. V rukách (a mnohdy i nohách) umělců se během vystoupení vystřídala celá řada nástrojů. Mezi nimi například, barely, popelnice, plastové koše, krabičky zápalek, dopravní značky a mnohé jiné. Dva nástroje mne však zaujaly nejvíce. Tím prvním byly gumové trubky, v jejichž podání se nově objevila v sále i melodie, nikoli pouze rytmus. Tím dalším byl geniální nápad ve zhasnutém sále použít zapalovače Zippo, kdy se k rytmu taktéž přidaly i zajímavé „efekty“.

Celé vystoupení bylo nabito energickým rytmem ještě zdůrazněným kvalitním ozvučením a samotnou akustikou divadla ze dvacátých let. Co mě dostalo možná však nejvíce, že po vystoupení byla skupina ochotná se sejít s fanoušky a poskytnout jim zhruba půl hodiny na zodpovězení otázek. Jak jsem se dozvěděl, po celém světě „krouží“ momentálně několik skupin Stomp, které mají stejný repertoár, pouze různé obsazení. Po tomto zážitku mi nezbývá nic jiného než celý projekt hluboce obdivovat, je to prostě nepopsatelné, jak daleko může lidská tvořivost zacházet. Doufám, že v tomto směru to je teprve začátek a že se máme na mnohé věci co těšit.

Trochu smutný a hořký konec je zjištění jak špatně na tom v Čechách jsme s organizací podobných akcí. Dle mého názoru by kultura měla být pro lidi, nasazením cen vstupenek od 600 do 1450 mi připadá, že jsme se trochu hnuli od regulí. Zde jsem za výborný lístek platil 22,5GBP, což je cca 600,-. Nejlevnější vstupenka byla cca 14.5GBP, někdy i méně. Spočítáme-li si jak dlouho musí místní občan při průměrné mzdě pracovat, aby si lístek mohl koupit a to samé uděláme v ČR, dostaneme dva zcela rozdílné výsledky. Bohužel v náš neprospěch jsme se staly prasátky a zlatými oslíky pro pořadatele kulturních akcí. Nevím co na to říci, koncert za ty peníze stál, určitě stojí i za 1450,-, ale už z principu znalosti cenové politiky bych byl značně znechucen.

P.S. Více info si popřípadě najděte na youtube.com nebo wikipedii.

V sobotu jsme byli na výletě v Portsmouthu a musím uznat, že jsme se pohybovali na poměrně exponovaných místech. Náběh na nemoc se u mě začal projevovat v neděli večer, kdy mě pobolívalo v krku. V pondělí ráno jsem vstal v normální čas, ale necítil se nejlépe, přesto jsem se chystal do práce a nasnídal se. Co však bylo zlomové byl rychlý náběh nemoci. Než jsem skončil se snídaní, bylo mi jasné, že do práce nepojedu. I přesto, že jsem sotva vstal padla na mě únava a okamžitě jsem znovu usnul. Probudil jsem se po pár hodinách a nebylo mi vůbec dobře. Na internetu jsem si skrze webové stránky zdravotní péče Spojeného království vyplnil krátký dotazník, jenž mi řekl, že mnou popsané symptomy mohou být příznakem prasečí chřipky.

Protože se toto stalo na konci prázdnin, kdy jsem normální chřipku nikdy neměl, předal jsem bráchovi potvrzovací číslo na vydání Tamilu, které mi vydal onen internetový dotazník. V lékárně si ověřili totožnost bráchy i mojí a lék mu vydali. První dávku jsem si vzal asi v pět hodin odpoledne. Příznaky, které jsem tou dobou měl byly: bolení v krku, horečky, ukrutné bolení hlavy a bolení v oblasti břicha a průjem, tolik kašle, nebo kýchání snad ani nebylo, pokud vůbec nějaké. Nejhorší bylo patrně bolení hlavy v kombinaci s horečkou. Prakticky jsem neměl představu o čase. Po první dávce jsem opět usnul a probudil se o pár hodin později. Tamiflu má jako vedlejší účinek zvracení, což bylo důvodem mého probuzení. Se stálým bolením hlavy jsem opět usnul na několik hodin a probudil se brzy ráno. Opět naprostá časová dezorientace, řídil jsem se jenom tím, že v době bylo ticho a venku ještě tma. Druhý den ustaly bolesti břicha, horečka a bolest hlavy však přetrvávala.

Až třetí den jsem začal pořádně jíst a stav se začal rapidněji lepšit. Prakticky během dalších dvou dnů jsem byl již na nohou. Rychlost průběhu nemoci přikládám patrně nasazení léku Tamiflu. Bohužel hned ode mě to asi třetí den dostal i brácha, ten mi prve nevěřil o co šlo, ale během prvních 24h sám uznal, že to nebylo nic klasického. Rovněž u něho léky Tamiflu zabraly a do sedmi dnů se zbavil celé záležitosti. U něho se však nemoc obešla bez bolestí břicha a hlavy, takže symptomy jsou asi závislé na náchylnosti jedince.

Snad napsaná informace někomu pomůže při zápolení s tímhle prevítem. Pokud má u vás nemoc rychlý nástup, není radno to podceňovat.

zdroj obrázku: http://www.praseci-chripka-v-cr.cz/vtipy-o-praseci-chripce.php

Zatím jsem to udělal jenom jednou a rychle proběhnul centrum. Druhým důvodem proč se tu tak cítím je neustálý dojem, že se nacházím v kultovním snímku Trainspotting. Bohužel, musím konstatovat, že film není daleko od pravdy. Město se doslova hemží nejroztodivnějšími lidmi. Žebráků na ulici člověk denně vidí alespoň deset, řada z nich jsou zcela jistě občané Velké Británie bez známek fyzických indispozicí, tudíž jejich životní situace zřejmě pramení z prapodivných okolností, ale tím se teď nechci zabývat. Daleko záhadnější stvoření člověk potkává brzy k ránu, či po setmění, téměř v jako nějaké upíří sci-fi s námětem v kultovním The Shining (Osvícení) se po ulici prohánějí lehce vyšinutí lidé. Sem tam uslyšíte z dálky nesrozumitelný řev, ten se časem přiblíží a nestačíte se divit, když uzříte jedince, který se hádá sám se sebou.

Jindy zase uvidíte a uslyšíte hádající se pár, užuž to vypadá, že se něco semele, když v tom se žena otočí a partnera zcela uzemní kopancem do správného místa. Nejlepším místem jsou autobusy. S typicky edinburghským přízvukem se dva mladší kluci baví o kvalitě právě vykouřeného jointu marihuany a posluchač se dozvídá nové aspekty jejich audiovizuálního prožitku z každodenního života nyní vnímaného pod vlivem THC. Pokud máte smůlu narazíte na vyběleného, vyhublého pankáče spícího opřeného o okno autobusu. Po chvíli se k vám dostane závan zápachu směsi vodky, bláta, trávy s trochou dusičnanů (moči) či smažených hranolek. Fantazii se meze nekladou, každopádně čas od času klapnutí těžkých domovních dveří za mými zády slyším docela rád.

Abych vše uvedl na pravou míru, Edinburgh je krásné, úžasné a dokonce i bezpečné město, jen na něco takového musí být člověk asi trochu připravený, což jsem z Liberce opravdu nebyl. Tak jako tak, Trainspotting je v tomto městě k vidění na každém rohu.

Tolik na kolik se cítíte, by asi odvětila většina lidí. Já však nemůžu pustit z hlavy myšlenku „kolik vám odhadují jiní“.

Patrně se ptáte proč to tak je, vysvětlení je vcelku prosté. V UK je zákonem dáno, že se vás musí dotázat na dokument prokazující váš věk pokud vypadáte mladší 25let. Prodáte-li alkohol někomu pod zákonem, hrozí vám sankce v řádech tisíců liber. Tímto dokumentem (ID) se myslí řidičský a občanský průkaz, či pas a může se stát, že český OP vám nemusí uznat. Za tu dobu co jsem v UK se mě na ID ptali celkem asi v 10% případů. Je to již pár týdnů, kupoval jsem dvě lahve vína a přede mnou ve frontě stál chlapík očividně přes 25 let. Prodavač pohleděl na jeho dvě piva a zeptal se ho na ID, bohužel pro něho, žádný průkaz totožnosti u sebe neměl, nakonec jsem se ho zastal a alkohol mu prodali. Přišel jsem na řadu já a na ID se mě nikdo neptal, když už jsem měl zaplaceno, zeptal jsem se prodavače, proč se zeptal na ID toho přede mnou a mě ne. Řekl, že prý vypadám, na 26, v tu chvíli jsem se prostě nestačil divit a na mou odpověď, že mi je 19 chtěl konečně vidět průkaz a to spíš asi ze zvědavosti. Nedávno se mě v supermarketu na ID ptala jedna holčina a já jí normálně musel poděkovat, když jsem se jí zeptal na kolik vypadám, řekla, že na 24, proto se zeptala. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli jí mám poděkovat ještě jednou, nebo ne. Nedalo mi to a začal jsem lidí prostě ptát. Většina lidí si tipovala že mi je kolem 24 let.

Sám nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Závěr, který jsem si z toho vyvodil je ale vcelku prostý, alespoň si můžu z lidí dělat šoufky!

Teď už o mě. Mnozí to už asi slyšeli, ale pro ty, kteří nevědí nic, začnu od začátku. Do Edinburghu jsem měl odlétat 12. září. Původně jsme s Matějem chtěli jet autem, prohlédnout si kousek téhle nádherné země a podniknout zkrátka výlet dohromady. Bohužel nás zastihlo neštěstí ve formě prasečí chřipky. V neděli 7. srpna večer jsem pokašlával, v pondělí 8. mi ráno nebylo nejlépe a než jsem dojedl snídani, bylo rozhodnuto. Během několika minut byl zlom a nemoc se do mě obula vší silou. Mezi hlavními příznaky jsou, horečky, kašel, dýchavičnost, zrychlený tep, u mě přišly ještě střevní potíže a neskutečná bolest hlavy. Prakticky během několika hodin došlo k naprosté dezorientaci, nevím kolik bylo hodin ani co se dělo, pamatuji si pouze, že mi Matěj dovezl tamiflu. Po pozření prvního prášku jsem na chvíli usnul. Velice zvláštní polospánek a divné snění spolu s bolestí hlavy mě po několika hodinách probudilo. Nejhorší stav má člověk za sebou po 36 hodinách. Matěj mi zprvu nevěřil, že se jedná o prasečí chřipku, bohužel jej za pár dní schvátila také. Dobré na téhle nemoci je, že to skutečně poznáte, až to dostanete. Klíčovou roli hrají antivirotika podaná včasně, zkracují totiž čas nejhoršího stavu a rychleji se člověk zregeneruje.

Do Edinburghu jsem nakonec odlétal v úterý 15. srpna brzy ráno. Jakožto milovník dětí a hluku vyloženě přitahuji štěstí, vedle mě si sedla maminka se svojí slintající a křičící ratolestí, já se celou dobu letu modlil o možnost otevření okénka, abych se vycucnul ven . Edinburgh na mě zapůsobil velice mile. Počasí bylo krásné, po ulicích se proháněly krásné studentky, slavné dvoupatrové autobusy křižovaly ulice historického centra a já si vše vyloženě užíval. Jen co jsem dorazil na mojí novou adresu, Kitchener House, uvítala mě jedna ze studentek 3. ročníku, která má na starosti podporu nováčků na ubytovně. Ubytoval jsem se na pokoji a šel si zařídit pár drobností. Když jsem se vrátil, uvítal mě i můj spolubydlící. Američan, který má holandský pas a rodiče z ani nevím odkud, opravdu složitá minulost, kterou mimochodem stále nechápu. V domě bydlí celkem 60 lidí a nemyslím si, že jsem už všechny poznal. Někteří jsou teda pěkné trubky, takoví asociálové. Většina spolubydlících je ale v pohodě, přátelští, milí, internacionální.

Součást „matrikulace“ je také schůzka s Director of Studies (DoS), jakoby mentor. Když jsem si vyzvedával různé papíry, bylo mi několikrát řečeno, že můj DoS je nejlepší na oddělení. Musím říct, že to je pravda, opravdu výjimečný člověk. Přátelský Kanaďan s titulem inženýra, psychologa a zbytek diplomů jsem ani nestihl přečíst. Máme to štěstí, že ho máme na přednášky pozemního stavitelství a ten člověk prostě umí. Jinak co se školy týče. 15,000 studentů celkem, v přednáškové síni nás je vždycky plno, cca 377 studentů jenom na inženýrství, vcelku působivé číslo. Mezi mé předměty momentálně patří: pozemní stavitelství (civil engineering), mechanical engineering, human geography, aplikovatelná matematika, matematické metody. Uvidíme jak budu se studiemi válčit, protože zatím to je docela mazec.

Mimoškolní život je také legrace, prakticky každý den se něco děje. Přidal jsem se do společenství inženýrů, ale ještě jsem na jejich setkání nešel. Všichni mě odrazovali, že se jedná o hroznou skvadru chvastačů . Chodím do skupiny milovníků whisky a věřte mi, v Čechách není whisky… Chtěl jsem začít i různé sporty, ale zatím vyčkávám kvůli časové náročnosti, přesto jsem neodolal své vášni a začal zase střílet. Malorážka, 25m, vnitřní. Po devíti měsících co jsem na spoušť nesáhnul jsem překvapil sám sebe. Seskupení ran bylo velice pěkné, přesto si tréninkem projdu od píky, abych se do toho zase dostal. Docela rád bych se letos i zúčastnil nějakých soutěží, tak uvidíme.

V Edinburghu i mém životě je spousta maličkostí, o kterých by se dalo psát, tak snad mi bude čas, i mé střevo nápomocné a dočkáte se tak i nějakého seriálu o mém pobytu tady. Vím, že toho není mnoho, není to učesané ani utříbené, ale jsem stále ještě ve spěchu, tak mějte prosím strpení.

Jinak pro Vás pro všechny, přikládám i obrazovou dokumentaci mého pobytu v UK. Není to žádné umění, prostě každodenní život .

JF

V poslední době si nepřipadám úplně svýma nohama na zemi, zdá se mi, že na mě doléhají zase mé klasické obavy. Zase nevím do čeho jdu, co mě čeká a ani jak obstojím. Kdo mě zná, ví kdy jsem tenhle pocit měl naposledy. Bát se je přirozené a kdo se nebojí, není normální. Přesto mi pocit strachu a obav nepřidává na jistotě, ale zároveň ukazuje zdravou sebekázeň.

Na začátku června jsem přijel sem do UK a skočil rovnýma nohama do života. Práce šla a dělal jsem co bylo zapotřebí. Zahradničení, broušení, malování, natírání, prostě takové typické práce, spojené s životem v domě, o který se má pečovat. Tím jsem se dostal blíže anglickému venkvou, za což jsem rád. Lidé zde bydlí mnohdy v normálních domech, jindy v domech, které by se daly řadit do kategorie „opravdu velké“.

Na řízení na druhé straně silnice jsem si zvyknul opravdu rychle, co se mi však nevyhlo, bylo odření levých zadních dveří, ale to je zase jiná historka. Silnice tady v Surrey jsou opravdu úzké a je to opravdu oříšek pro odhad řidiče, přesto není zase tak těžké, si na ledaccos zvyknout.

Co by snad stálo za podotknutí by byla snad nejlepší kulturní událost, na které jsem v poslední době byl. Od brášky jsem k narozeninám dostal lístek na koncert U2 v Cardiffu, takže jsem se už od příletu do Anglie těšil na tuhle událost. S návalem práce jsem si však ani neuvědomoval jak rychle se to blíží. Nakonec jsem asi týden před akcí hodil na facebook otázku, zda-li jede někdo z Guildfordu, že bych se přidal. Nakonec se mi zadařilo a na koncert jsem jel autem s jedním Britem a jednim Novozélanďanem. Řídit jsem nemusel, takže jsem spal celou cestu tam i zpátky, až ze mě chudíci byli trochu nervózní . Na koncert jsem přijeli včas a auto jsme nechali asi o 10mil severněji v měste Caerphilly, odkud jsme do Cardiffu jeli vlakem. Ve vlaku si přede mě sedli čtyři mladší lidé a zdálo se mi, že hovořili česky, po utržcích „deset, dvacet“ a „kurvafix“ jsme se dali do řeči. Studenti vzali auto z Čech a vydali se na roadtrip do Velké Británie. Ještě než jsem se vrhnul do víru stadionu, trochu jsem si ho obešel a podíval se na velice zajímavou konstrukci. Zprvu zel stadion prázdnotou a říkal jsem si, že vyprodáno být nemůže ani náhodou. Poté co dohrály předkapely Glasvegas a The Hours, které obě mimochodem stály za prd, stadion se zaplnil až po střechu a vše mohlo začít. Velkolepé podium se brzy rozsvítilo nejen světly osvětlovačů, ale i hvězdami rockové síně slávy, samotnými U2. Co bych vám povídal, hráli prostě úžasně. Dokázali celý stadion rozpumpovat, že to svět neviděl, ale dokázali ho utišit i tak, že by bylo vlastního dechu slyšet. Co se mi líbilo asi nejvíce, byla celková atmosféra, nikoho ožralého jsem neviděl. Žádné vyhrocené situace také ne, vypadalo to téměř jako by několik (desítek) tisíc lidí odcházelo po koncertu národní filharmonie. Kulturnost celé akce byla brilantní a to opravdu udělá dojem.

Tady v Anglii mi již příliš času nezbývá a brzy se přesunu na sever do Skotska, uvidíme jak se mi tam bude dařit, ale podle času, práce a spisovatelského střeva se budu snažit zase obnovit pravidelný přísun písmenek.

Mějte se!