Zatím jsem to udělal jenom jednou a rychle proběhnul centrum. Druhým důvodem proč se tu tak cítím je neustálý dojem, že se nacházím v kultovním snímku Trainspotting. Bohužel, musím konstatovat, že film není daleko od pravdy. Město se doslova hemží nejroztodivnějšími lidmi. Žebráků na ulici člověk denně vidí alespoň deset, řada z nich jsou zcela jistě občané Velké Británie bez známek fyzických indispozicí, tudíž jejich životní situace zřejmě pramení z prapodivných okolností, ale tím se teď nechci zabývat. Daleko záhadnější stvoření člověk potkává brzy k ránu, či po setmění, téměř v jako nějaké upíří sci-fi s námětem v kultovním The Shining (Osvícení) se po ulici prohánějí lehce vyšinutí lidé. Sem tam uslyšíte z dálky nesrozumitelný řev, ten se časem přiblíží a nestačíte se divit, když uzříte jedince, který se hádá sám se sebou.

Jindy zase uvidíte a uslyšíte hádající se pár, užuž to vypadá, že se něco semele, když v tom se žena otočí a partnera zcela uzemní kopancem do správného místa. Nejlepším místem jsou autobusy. S typicky edinburghským přízvukem se dva mladší kluci baví o kvalitě právě vykouřeného jointu marihuany a posluchač se dozvídá nové aspekty jejich audiovizuálního prožitku z každodenního života nyní vnímaného pod vlivem THC. Pokud máte smůlu narazíte na vyběleného, vyhublého pankáče spícího opřeného o okno autobusu. Po chvíli se k vám dostane závan zápachu směsi vodky, bláta, trávy s trochou dusičnanů (moči) či smažených hranolek. Fantazii se meze nekladou, každopádně čas od času klapnutí těžkých domovních dveří za mými zády slyším docela rád.

Abych vše uvedl na pravou míru, Edinburgh je krásné, úžasné a dokonce i bezpečné město, jen na něco takového musí být člověk asi trochu připravený, což jsem z Liberce opravdu nebyl. Tak jako tak, Trainspotting je v tomto městě k vidění na každém rohu.