Nevím o kolik chce kdo co zvýšit, či snížit. Je mi jedno jaký ministr kde sedí, nezajímá mě kdejaká kauza o ulitých penězích a podobných věcech. Skutečně mi nehty netrhá to, že nevím kdo je v jaké funkci ani to, kolik za to bere. Když už jsem u toho a někdo mi naladí zpravodajskou relaci v nějakém tom českém rádiu, okamžitě přepínám funkci vnímání na funkci „zírej do blba a poslouchej cvrkot vrabců“. Jakmile mi někdo do ruky nutí Metro, po kterém ruku natáhnou snad všichni, já strkám ruce do kapes a kroutím hlavou ve znamení odmítnutí. Jakmile mám u ruky ovladač, televizi vypínám, jen co to jde, rádio ladím na hudební kanál, či rovněž vypínám.

Již jsem slyšel názory z různých táborů hovořící pozitivně i negativně vůči mému ‚informačnímu životnímu stylu‘. Někdo si prostě nedovede představit to, že žije v informačním mraku jako já. Někdo je natolik omezený, že tenhle přístup k životu bere jako něco egoistického, zatraceníhodného, ba dokonce ho odsuzuje. Nedávný rozhovor s mým tátou mě přivedl k jistému nápadu, napsat právě tenhle článek.

Pokud se na informace podívám ze zcela nového úhlu pohledu, dostávám zajímavé výsledky. Vezměte si, že každý týden sledujete televizní noviny 4x po dobu 30 minut. Na internetu strávíte každý den v průměru 15 minut čtením bleskovek a to předtím, než si přečtete e-maily. Troufám si tvrdit, že u většiny lidí se jedná o jednoúčelově strávený čas, čas při kterém nedělají nic jiného kromě dané činnosti. Za jeden týden dojdeme k číslu 3,75h/týden. Pro rok použiji hrubé číslo 50, čímž dostáváme astronomické číslo 187,5h, což je bezmála osm dní. V této modelové situaci promarníte týden z jednoho roku sledováním něčeho, jehož sdělovací hodnota je diskutabilní. Schválně si každý udělejte takovouhle kalkulaci sami pro sebe, sami si řekněte co vám strávený čas a přijaté informace dávají. A teď si to ještě zkuste přepočítat na peníze. Kolik novin nakoupíte do roka, kolik zaplatíte na televizních poplatcích, kolik byste byli schopni za promarněný čas udělat práce atd.

Já jsem si již před několika lety prostě řekl, že nemá smysl se těmito věcmi zabývat. Je mi prostě cizí debatovat nad všedními věcmi jako je stav státní kasy, koťátka na konci TN, nějaký bača co do něj třikrát uhodil blesk. Řekl bych, že od té doby jsem si ušetřil poměrně hodně času, sem tam nějaký ten stres, přesto jsem si uštědřil pár trapasů u rozhovorů nad děním v poslední době. A víte co? Mě je to jedno, jsem šťastnější .

Musím konstatovat, že pobyt v zemi plné tetování mě tak trochu změnil. Novozélanďané jsou národem, který se v tetování vyzná, který tetování miluje a který má tetování prostě v krvi. Stačí se podívat na staré obrázky od prvních objevitelů, jsou na nich vyobrazeni zuřiví válečníci s hroznými grimasami, kteří své obličeje dávají na odiv nepřátelům právě kvůli tetování.

Celoobličejové tetování, jinak známé také jako Moko, je dominantním znakem pro Maori až do konce první poloviny 19. století. Posléze křesťanství zasahuje do životů domorodců daleko více a další generace již tetování opouští. Je zvláštní, že každé tetování bylo unikátní, na každém mužském obličeji bylo jiné umělecké dílo, přesto válečníci z jednoho kmene měli společné znaky, podle nichž se poznali a podle nichž určili i spřátelené kmeny a nepřítele. Celoobličejové tetování bylo hlavním znakem pro muže. Ženy nemusely podJstupovat taková muka, ty si nechávaly tetovat pouze bradu. Symbolika a poznávání platila stejně jako pro muže, tak i pro ženy, každé bylo unikátní. Další zajímavostí je, že mnozí náčelníci neuměli psát, a proto když přišlo na podepisování důležitých dokumentů, jako třeba Te Tiriti o Waitangi, či také The Treaty of Waitangi, tak negramotní náčelníci si dali raději tu práci a na smlouvu vyobrazili právě charakteristické prvky jejich obličejových tetování.

Veškeré obrazce na obličejových tetováních braly inspiraci v přírodě, hlavním zdrojem byla domorodá kapradina zvaná silver fern, český ekvivalent přesně neznám, ale v překladu by to bylo něco jako kapraď stříbrná.

Nyní se obličejová tetování dělají snad jen dočasná, hennou, a to především z důvodu kmenových rituálů a ceremonií, či jen pro pobavení turistů. Permanentní obličejová moko jsou raritní, přesto jsou stále k vidění a to především u starších generací Maorů. Pravé moko lze poznat podle mírně vybledlé modré barvy, často jsou obrazce doprovázeny i drobnějšími jizvičkami v obličeji ohraničující linie samotného tetování. Do obliby však přicházejí tetování, na která se s dobou malinko zapomnělo a to jsou domorodé symboly a designy vyobrazené v různých variacích na různých částech těla. Hlavně se jedná o oblasti horní poloviny těla, ramen a stehen. Novozélanďané mají v oblibě si nechávat tetovat vnitřní stranu předloktí a nutno uznat, že se velice často jedná o zdařilá a umělecká tetování. Na tomto místě se objevují rozličné maorské motivy, rovněž zde lze nalézt různé podoby samotného listu kapradiny silver fern, poměrně patriotické zobrazení obou ostrovů na vlastním těle je také oblíbeným tématem.

Dnes lze tetování s podobnými motivy vidět na celebritách jako Robbie Williams, či Mike Tyson, který si podobný design nechal vytetovat kolem levého oka. Mike Tyson si rovněž nechal tělo zprznit podobiznou Che Guevary, ale o tomto individuu třeba někdy jindy.

Zatím jsem zůstal u prostého konstatování, podívejme se na to z druhé, té horší strany. Samotné tetování je dosti finančně nákladné, kdo však raději něco levnějšího, tak je dobré vědět co se může zvrtnout. Tatér může být absolutní trotl a zprzní vám tělo takovým způsobem, že to ani chirurg nemusí dát dohromady. Rozhodně stojí za zmínku i alergické reakce imunitního organizmu, určitě je dobré mít na paměti i možnost vážné infekce. Co však je určitě dobré nevypouštět ze seznamu pro a proti jsou problémy spojené s časem. Nyní, když se rozhodnete pro tetování je vám tolik a tolik. Kůže snad ještě vypadá dobře a vy na to máte náturu. Za deset let však může být všechno úplně jinak. Budete chtít mít rodinu a maminka s tetováním nad zadečkem nevypadá zrovna důvěryhodně. Krom toho kůže nad zadečkem začne být povislá a z vašeho motýlka se rázem stane oteklý motýlek, nebo ještě hůře, červený drak. Dnes si na rameno necháte vytetovat krásné symboly s významem, které ani jejich autor, ani jejich majitel nezná. Po čase vám však vyskáčí nové pigmentové skvrny, nové pihy a rázem je z tetování jakási mléčná dráha. Zítra se vám kolem prsou vznáší krásná barevná vážka, či se vám tam krčí nádherná červená liška, co je však lepší, za pár let bude liška nejen povadlá, ale bude vybledlá, okraje se jaksi rozmáznou a barvy změní své odstíny. A co teprve chloupky, za chvíli má podobizna vaší přítelkyně knírek, za předpokladu že už s ní nejste vám to stejně může být jedno .

Je dobré mít na paměti, že tetování není jako tričko, které se po čase potrhá, vybledne, vyjde z módy, tričko jednoduše zahodíte, tetování však nikoliv. A pokud se rozhodnete tetování zbavit, připravte se na tučnou sumu, ztracený čas a návštěvy u lékaře, které všichni máme tak rádi. Skutečně nám to za to stojí jít s dobou, jít s módou a dokazovat si něco? Když je krásné tetování na krásné slečně, rád se na něj podívám, přesto bych se vedle ní za deset let probudit nechtěl. Krásná tetování jsem ochoten a schopen ocenit, přesto bych si na tělo sáhnout nenechal, doufám, že nezměním názor . Začínám si totiž uvědomovat, že nás, „nedotknutých“ a „nedotknutelných“ postupně ubývá a kdejakou blbost už má na těle vytetovanou leckdo. A tak já, jako ohrožený druh čekám, až bílá těla přijdou zase do módy …

V galerii přikládám ukázku naprosto zkaženého tetování, krásné slečny s obyčejným tetováním -> babičky se špatným tetováním, moko, tetování předloktí, podobizny Maorského náčelníka… další ukázky naleznete snad sami na googlu

Řekl bych, že tohle je otázka s jasnou odpovědí. Tedy alespoň pro mě. Rozumná existence lidstva se dá datovat v řádech pár tisíců let. Někomu se tato doba může zdát dlouhá, mě to však připadá neuvěřitelné, stačí si přepočíst kolik set let zpět se lidské generace ještě pachtily kolem pyramid a kolik generací před tím jsme ještě lovili mamuty. Nezdá se to přeci tak daleko.

S úžasem ve tváři a pohledem zpět se však musíme zamyslet také nad jinou věcí. Kolikrát se naše civilizace nacházela v úzkých. Zamyslíme-li se nad tím globálně, musí nás nutně alarmovat fakt, který se ukazuje být nepopiratelným. Nejen ta naše globální, ale i lokální civilizace se nacházely v úzkých v různých periodách. Podívejme se na rozpad Egyptské říše, zánik Řeků a degeneraci Římanů, problémy středověké Evropy, Anglie, novověké Ameriky. Nejvíce alarmující však jsou konflikty posledních dvou set let. Dvě a tři čtvrtě světové války, lokální konflikty, genocidy a řada dalších krizových událostí.

I při pouhém pohlédnutí do dějin musí být lidem zřejmé, že lidstvo se vždy potýkalo s problémy, bohužel však s různou intenzitou a periodicitou. Troufám si však tvrdit, že posledních 200 let je jeden velký uzlíček problémů a stále se na nás nové potíže ženou. Lze si to odůvodnit technologickým pokrokem lidstva, lze si to odůvodnit početností a intelektem lidí, rovněž ideologiemi a náboženstvími lze nějaké ty čárky umáznout. To však nic nemění na faktu, že vzestupný trend na grafu T-P (čas-problém) není k přehlédnutí.

Nezbývá tedy než se jen zeptat. Kam se lidstvo v době našich generací, ty jenž máme možnost ovlivnit, posune? Kolika konfliktům budeme čelit a zda-li některý z nich nebude pro lidstvo tím posledním hřebíčkem do rakve? Ono se to nezdá, ale stačí tak málo a z mnoha je nic. Jak těžce se buduje, jak snadno se boří. Stačí málo a to co jsme my a naši předkové budovali tisíce let, bude za krátkou dobu jen hromádkou popela.

Bylo to léta páně 2009 v pátek 13. února, což by někteří mohli otočit ihned proti mému předchozímu článku. Jak se již stalo mým zvykem, sem tam si někde silnici říznu v rozporu s předpisy, ale ne v rozporu se zdravým rozumem. Inu stalo se to takhle. 6:45 ráno můj oblíbený přechod v Liberci ihned u budovy magistrátu, byl jsem malinko ve spěchu a protože jsem přecházel směrem k budově, je na obě strany krásně vidět a do vzdálenosti 50m nebylo žádné vozidlo, z boku jsem navíc viděl, že silniční semafor již bliknul na oranžovou, takže jsem vkročil na přechod a v polovině přechodu klapla zelená, jen co jsem stoupnul na druhou stranu, tak už na mě mířil prst a s gestem ‚pojď sem’ a podobnými slovy si mě volal strážník, strážník městské policie, kteří se u mě velké oblibě netěší.

• On: „Pojďte sem pane, víte co jste udělal?” (nejdebilnější otázka českého jazyka)
• Já: „Dobrý den, ano vím.”
• On: „Šel jste na červenou.”
• Já: „Ne, šel jsem z půlky na červenou.”
• On: „Tak to bude pokuta 2000,-, jste ochoten ji zaplatit?”
• Já: „Nejsem, protože ji považuji za naoprávněnou. Docela spěchám (nejhorší co jim můžete říct, začnou zdržovat) a protože na obě strany jsem se rozhlédl, nic nejelo, na dopravním semaforu již blikla oranžová a já prostě šel, nejednalo se o ohrožení mě ani nikoho jiného.”
• On: „A co kdyby vám tam někdo na tu oranžovou ještě někdo vjel?”
• Já: „Na obou stranách kam až dohlédnu, žádné vozidlo nebylo, přecházení bylo bezpečné a racionální.”
• On: „A víte jak by to tady vypadalo, kdyby se každý choval jako vy?”
  Hlavou mi blesklo něco ve smyslu „možná by bylo i méně mrtvých” nebo jiná chytračina, kterou jsem si naštěstí nechal pro sebe a neřekl nic.
• On: „Tak mi dejte vaši občanku. Tak… pane… hmmm… (umí číst?)… Fuchs, to tam u vás v Jablonci taky přecházíte na červenou?”
  (Kde vzal, že jsem z Jablonce?? Raději jsem se nehádal a řekl)
• Já: „Hmm…Ne.”
• On: „Uznáváte svojí chybu?”
• Já: „Já to nepovažuji za chybu, prostě jsem přešel.”
• On: „Takže jste ochoten zaplatit 2000? Za ty vaše arogantní řeči? Když mi ještě říkáte, že to uděláte znovu?”
• Já: „Promiňte, jako já vás nechci urazit, ani si nemyslím, že jednám arogantně, jen jsem řekl, že mi přišlo rozumné přejít.”
• On: „A uděláte to znovu?”
• Já: „Už asi ne…”
• On: „A jste ochoten zaplatit 2000? (zaseklý gramofon) Máte tady hotovost?”
• Já: „Ne.”  (jako student totiž normálně nosím 2000 v kapse)
• Zřejmě líný hledat propisku a vypisovat něco.
• On: „Tak já vás pustím, ale budu si vás pamatovat.”
• Já: „Hm, díky, nashle.”

A tak dlouho a sprostě jsem už nějaký ten pátek nenadával. Koneckonců jsem na to měl asi 20 minut cestou do školy. Skutečně, v 6:45 ráno, zřejmě nejoblíbenější člen skupiny dostal nejoblíbenější šichtu na nejlepším místě. Měli by raději buzerovat řidiče, kteří u přechodu nezastaví, nebo sprejery, nebo kohokoliv, kdo Liberci škodí víc. Každopádně jsem si zase udělal obrázek o aparátu.

Ano, je to tak, Bond zase trochu jinak, respektive hodně jinak. Pokud se nepletu, tak se jedná o první bondovku, která na sobě nemá Flemingův rukopis. Tvůrci se možná i proto rozhodli pustit do trochu jiných vod.

Nečekejte žádné super vychytávky v podobě hodinek s laserem, kamuflážního vozu či propisky s atomovkou. Tohle si nový Bond prostě musí nechat na jindy a jít padouchy chytat pěkně postaru. No, to je taky trochu změna. Padouchy totiž nechytá, ale rovnou zabíjí. Nedostatek flirtování s Money Penny (která v příběhu chybí stejně tak i Q) zřejmě způsobil v Bondově mozku naprostý zkrat, což má za následek vyhlazení všech, kteří jsou zlí. Samozřejmě přeháním, na stupnici počtu vražd by se umístil někde mezi Total Recall a předchozím dílem s názvem Casino Royale.

Výše zmíněné snad ani nejsou nedostatky, spíše jen fakta na která jsem prostě musel poukázat. Mezi klady patří dostatek akce, povedené exteriéry a vůbec celkové podařené zpracování. Hned na úvod filmu vás do sedadel přikovají umě zpracované titulky, koneckonců toto je již u bondovek zvykem. Následuje rychlé oloupání Aston Martina a pak již jen rychlé akční intro, které vás velice jednoduše a pochopitelně uvede do příběhu. Tentokrát se jedná o problémy v Jižní Americe, takže už se neválčí proti politickým nepřátelům jako byli Rusové, Číňani a bůhví kdo ještě, trochu krok kupředu musím říci.

Více z děje nenapovím, každopádně James Bond (Daniel Craig) si své renomé jako poměrně nový Bond rozhodně upravuje, přesto to není můj herecký favorit. Zvládá čelit problémům na zemi, ve vodě i ve vzduchu. Vždy s kamennou tváří, pronikavýma modrýma očima a stylovým oblečením.

Ještě dodám spekulaci, která si mě docela získala. Filmaři začali přemýšlet o obsazení nového herce do role Jamese Bonda. Mezi možnými nástupci se rýsují dvě jména patřící znamenitým hudebníků a hercům. Oba černoši Will Smith a Jamie Foxx. Nezbývá než doufat, že filmaři nešlápnou vedle, ale třeba to jsou jen fámy.

Tak jako tak, Qantum of Solace, kdo má zrovna chuť na nějakou akční pecku, nechť si nechá líbit.

Ano, nepřeháním. Film anglického režiséra Guye Ritchieho jsem měl tu možnost shlédnout v kině a prostě není co vytknout. Guy Ritchie se do povědomí diváků dostal již svými kultovními snímky Lock, Stock and Two Smoking Barrels (Sbal prachy a vypadni) a Snatch (Podfu(c)k)).

Téměř všechny jeho filmy spojuje řízný anglický (eastendovský) přízvuk, vůně střelného prachu a anglické podsvětí. Ani RocknRolla není výjimkou. Tentokrát se však do snímku promíchalo i několik netradičních prvků. Guy se tentokrát nerozhodl pro své již ‚ověřené‘ herce jako Jason Statham či Vinnie Jones. Sáhl po více i méně známých hercích. Mezi více známé patří například výborný Gerard Butler (300: Bitva u Thermopyl), Tom Wilkinson (Do naha!) a naprosto úžasný výkon opět předvedl Mark Strong, který se letos blýskl již v roli Haniho ve filmu Body of Lies. Tento pro mě téměř neznámý herec je vyloženě úžasným překvapením na dnešních obehraných filmových plátnech a v obou filmech ztvárnil nejlepší vedlejší role.

Snímek vás zavede do příběhu ve kterém se motá hlava londýnské mafie (Tom Wilkinson), který stojí proti ruskému rovněž nekalému investorovi (Karel Roden nejml.). Dále se do příběhu připojuje zhrzený nevlastní syn s drogovou závislostí, ukradených 14 miliónů eur a ztracený obraz. Tím je hned několik problémů na světě a všechny do sebe nehezky zapadají, inu horké mafiánské hlavy nemají čas, jeden chce tohle druhý zase onohle a klubko se začíná rozmotávat.

Určitě stojí za zmínku výborná hudba, která má, jak již napovídá název, skvělý rockový rukopis. Občas se můžeme těšit na nezvyklou kameru a rozhodně netradiční je vypravěčský prvek provázející začátek i konec snímku. Celý film je hodně dynamický, akční a rozhodně i zábavný.

Volejme třikrát sláva, protože Guy Ritchie se nám z rozvodu s Madonnou nezbláznil, ba naopak, předvedl, že talentu ke tvorbě skvělých filmů má víc než dost.

Co je zarážející je poměrně netradiční rozvržení distribuce filmu do kin. Brácha mi o něm vyprávěl již možná před měsícem a půl, kdy ho shlédl v krajině původu, Anglii. Já jsem na něj docela netrpělivě čekal než sem dorazil a teď koukám na www.csfd.cz a v Čechách má premiéru až někdy v lednu 2009.

Na internetovém portálu www.lupa.cz jsem narazil na článek ČT k televizním poplatkům za PC: je to bouře ve sklenici vody, a opět jsem se nestačil divit. Česká Televize prý před časem přišla s návrhem pojmout počítač připojený k internetu jako televizní přijímač. I přesto, že celý návrh je „prý“ dán k ledu (čili přezkoumáván z právního hlediska jak jinak nás oškubat), nemohl jsem si odpustit nějak se nad tím nezamyslet.

Jde totiž o to, že Česká Televize se začíná náramně podobat OSA a jiným organizacím žádající po občanech (mnohdy nesmyslné) poplatky. Začneme-li s poplatky za radiopřijímače. Chápu, že radiopřijímače se nachází již v mnoha přístrojích používaných při každodenním životě jako jsou mobilní telefony, MP3 přehrávače, přenosné DVD přehrávače, počítače atd. Přesto to však neznamená, že danou možnost poslechu rádia z těchto přístrojů využijeme. To však nikoho nezajímá a vy jako vlastník takovýchto zařízení musíte platit.

Přesto, jak praví OSA, dovolím si citovat jeden post z www.lamer.cz, „…ale máte nástroj…“ na což jednoduchý český občan praví:

„A to mě zatknete za znásilnění sousedky?“

„Vy jste znásilnil sousedku?“

„Ne, ale mám nástroj…“

Ano, bohužel takto to ve světě chodí a my se s tím musíme smířit. Přesto mi však návrh České Televize stále vrtá hlavou. Považovat počítač připojený k internetu za televizní přijímač mi připadá blbost. Češi budou platit de facto za on-line vysílání ČT, které je však dostupné všem lidem na zeměkouli bezplatně. Češi budou platit za vysílání i přesto, že o něj třeba vůbec nestojí, že na něj vůbec nekoukají. Statistika návštěv stránek České Televize z mojí strany? NULA.

Rovněž metodika sazebníků mi připadá zhovadilá. Máte dva přístroje, platíte za dva přístroje. Je to jako s pojištěním automobilu. Jste jeden řidič, máte dvě auta a platíte za obě auta i přesto, že v jednu chvíli jste schopen řídit pouze jedno auto. Tenhle systém by si zasloužil drobnou úpravu také, ta by však mírně diskriminovala vlastníky řidičského průkazu bez vlastního automobilu. Pojištění by bylo jednoduše nevztahováno na automobil, nýbrž na řidiče a klidně by to šlo spojit do jednoho i se životním pojištěním (a stavebním spořením od lišky ). Popravdě nalézt úplně ideální systém není zřejmě až tak úplně jednoduché, ale některé systémy v naší zemi jsou skutečně jako výmysl ministra pro imbecilitu Absurdistánu.

Možná by bylo na čase ČT i OSA převést na subjekty podporované výhradně formou dobrovolných příspěvků, nebo změnit sazebník úplně jinak. Přístrojů můžete mít třeba třistapadesát, to nám je fuk. Na základě lékařského posudku (za 90,-Kč) vám naúčtujeme 30Kč/měsíc za jedno plně funkční oko a 45Kč/měsíc za jedno funkční ucho. Protože přístroje vůbec vlastnit nemusíte, ale posloucháte přece hudbu v obchodních domech, výtazích, posloucháte i rádio toho týpka co stojí vedle vás v zácpě. Ba dokonce vrcholem všeho je, že posloucháte nechutný anglický vulgární rap, kterému posluchač absolutně nerozumí, ale tento skvost vám prostě vnutí už jenom tím, že si to hraje nahlas z mobilního telefonu.

Je zajímavé pozorovat jak se i poslední svobodné médium (internet) mění k obrazu mocnářů a lobbyistů. Ve Francii Vás poskytovatel internetu sleduje. Pokud se nacházíte na stránkách s nelegálním obsahem, dostanete výzvu. Při více případech následuje odpojení internetu. Když jsem odlétal z Čech, návrh USA o kontrole veškerých PC, MP3 přehrávačů a jiných médií při přechodu hranic byl teprve v plenkách, některé zdroje již hovoří o téměř hotové a schválené věci. Pomalu se naše osobní svoboda ztenčuje a brzy budeme žít jako pod mikroskopem.

Ano, je to tak, žijeme ve světě, kde silnější, rychlejší a bohatší vítězí, my se tu mezitím hádáme s prominutím o kokotinách.

Řetězec rychlého občerstvení Mickeys zažívá naprostý boom s jejich vlajkovým produktem zvaným „The Big One“. Nezávislé laboratorní testy však ukázaly, že maso bylo kontaminováno a tak se jeden z vedoucích manažerů vydává na jih země aby se podíval trochu hlouběji do srdce průmyslu ve kterém sám pracuje.
Film byl natočen podle stejnojmenného bestselleru Erica Schlossera a ukazuje fast food v trochu jiném světle. Děj je vykonstruovaná spleť několika příběhů, které se však prolínají a spojuje je právě řetězec Mickeys. Patrně nejsmutnější je příběh Mexických běženců pracujících na jatkách a divák jako takový se nutně musí ptát, kde scénáristé vůbec veškeré náměty sebraly. Skutečně to tak funguje? No a pohled na jatka? To se prostě nedá a rozhodně by tenhle film z nejednoho udělal vegetariána.
Každopádně se tenhle snímek filmařům vyvedl na výbornou, zajímavý příběh, který nutí diváka myslet a tak se z tohoto snímku rozhodně nestává konzumní dílo. Ještě musím zmínit, že herecké obsazení je skutečně něco. Ve vedlejších rolích se ukáží třeba Bruce Willis, který si záporáckou roli v pětiminutovém štěku prostě užil, ve filmu se ukáže i trochu pohaslí Ethan Hawke a Kris Kristofferstona, zpěvačka Avril Lavigne, která se tentokráte vrhne na roli spasitelky krav .
Kdo se rád trochu nad filmem zamyslí, tak tedy musím doporučit. Jen si ještě budu muset doplnit vzdělání snímkem Supersize Me.

Další z řady výborných komedií o hořkosti života a tentokrát roli stárnoucího penzisty Schmidta dostal prvotřídní herec Jack Nicholson. Warren Schimdt zrovna skončil v práci a odešel (byl odejit) do penze. Celý život zasvětil práci pro ohromné pojišťovací konsorcium a jak sám říká, udejte mi vaše zaměstnání, věk, rodinný stav a s velkou pravděpodobností vám řeknu kdy umřete. Jen pár týdnů po začátku penze mu však zemře manželka a tak začíná ta pravá jízda zahořklého starce. Warren totiž nasedne do svého karavanu a vydává se přes Státy aby zachránil svojí dceru před svatbou s absolutním debilem. Svoje konání vždycky barvitě popíše adoptovanému sirotkovi z Tanzanie a tím tak příběh nabývá na nové dimenzi. Schmidt tak podniká tak trochu stařecké vrtochy, přesto si svůj život nevylepší, pohled na něj ale rozhodně a stejně tak vylepší i pohled diváka na život, protože to je rozhodně výborný film.

Drahý Ndugu, svojí ženu absolutně nesnáším, nesnáším jak si sedá, nesnáším jak mě furt peskuje, nesnáším jak mě dvacet let nutí na záchodě sedět, nesnáším jak chrápe.