Sepsání tohohle článku asi nebude moc jednoduché, protože to všechno stále ještě vstřebávám, ale pokusím se být věcný.

O tom, že se slavná drum and bassová kapela v rámci nového tour chystala i do Edinburghu jsem věděl prakticky hned jak vyšel oficiální program koncertní šňůry. S koupí lístku jsem však čekal až do chvíle, kdy byly zveřejněny rozvrhy zkoušek. V ten den (a nejen tehdy) se na mě asi usmálo všechno štěstí, protože koncert připadal přesně na poslední den mých zkoušek. Nepromarnil jsem ani vteřinu a lístek okamžitě koupil, a to za symbolických 23 liber. Na samotný lístek jsem trochu netrpělivě čekal, ale asi 14 dní před vystoupením mi přišel doporučeně do schránky, hurá!

Popravdě řečeno, daleko více jsem se připravoval na zkoušky než na samotný koncert, proto jakmile jsem se z poslední zkoušky dostal domů, pouze jsem si zjistil, kam že to vlastně mám jít a vyrazil jsem. Koncert měl začínat v sedm hodin (čtvrtek 20. 5. 2010), zhruba v tu dobu jsem stál před kulturním střediskem Corn Exchange. Kromě mě, zde ale stálo ještě dalších několik set lidí v obří frontě. Inu, pěkně po česku jsem se otočil a zašel na dvě do vedlejší hospody, než fronta opadla. Ve tři čtvrtě na osm jsem již stál pár metrů od vstupu. Ve frontě jsem si připadal jako v surrealistickém obraze. Byl jsem obklopen samými dětmi, vyholenými hlavami, emaři, potetovanými gothy a aby to nestačilo, sem tam se objevil i nějaký ten starší ročník. Vedlě mě se nachomýtlo pár přiožralých Skotů a hrozně měli chuť se mnou probírat předskokana (kterým byl Sub Focus). Jelikož jsem již zdálky zmerčil ochranku, dělal jsem že je moc neznám a jakmile jsme se dostali k rámům, mladíky si odtáhli a poslali je zpátky na konec fronty a pro kafe, aby trochu vystřízlivěli. Jakmile jsem se dostal dovnitř, prozkoumal jsem sál. Měl cca 25×15m a při vystoupení Sub Focus se postupně plnil. Ještě musím dodat, že předskokan měl naprosto hluchého zvukaře (jestli nějakého vůbec měl). Nejprve mu to hrálo asi jako repráky od notebooku. Pak se ozvalo několik ohlušujících ran když někdo přepojoval kabely a následně všichni pocítili solidní nával basů, který ladili ještě další dvě písně. Kladem vystoupení předskokana byla velká kruhová osvětlovací deska, svým tvarem připomínající oční zorničku, na které se promítaly různé světelné efekty.

Postupně jsem se přesunul k pravé části pódia a čekal na to hlavní. Asi ve tři čtvrtě na devět se vyměnili systémy na pódiu a po pětiminutovém potichém intru nastoupili samotní Pendulum. V té době bych od pořadatelů čekal, že pustí ventilaci (šest párů ohromných ventilačních rour)  na plný kotel, protože teplota v sále začala nepříjemně stoupat, to se však nestalo. Pendulum měli zvuk vychytaný na výbornou, pouze při některých písních byly mikrofony pod hlasitostí syntetizéru a bylo hodně obtížné slyšet co se vlastně zpěvák snažil zazpívat. Už po druhé písni se začal celý sál vyloženě vařit a slabší jedinci opouštěli kotel, dobře pro mě, já se tak dostával dopředu. Jak to tak ale bývá, horkem lidi blbnou a po chvíli začaly na pódium létat propocená trička a vůbec kousky oblečení všeho druhu. Umělci vše brali s grácií a předměty házely zpátky do publika. Celé publikum se dostalo na parádní vlnu a kam oko dohlédlo, tam se hopsalo, mávalo, těžko by člověk asi hledal někoho kdo se nudil a stál. I samotní Pendulum se po chvíli nadchli pro var publika a doslova ždímali ze svých nástrojů co se dalo. A nejen ze svých nástrojů, protože když k mikrofonu přišel Rob Swire, jednoduše prohlásil, „Vítejte v sauně, ale jste prostě super!“ A opravdu to bylo jako v sauně, moje tričko bylo totálně durch jako kdybych proběhl deštěm. Na svojí obhajobu, nebyla to jenom moje práce, ale vlastně když se na vás tlačí dalších pět lidí a kolem létají flašky s vodou, prostě to schytáte .

Publikum se na jedné vlně vezlo celou dobu a místy to eskalovalo možná až moc. Protože co jsem napočítal, ze zadních řad se dopředu k pódiu na rukou davu poslalo asi 30 lidí. Organizátoři mezi publikem a pódiem se mohli na fanoušky umávat, aby to nedělali, přesto každou chvíli putoval dopředu někdo další. Organizátoři tyto „cestující fanoušky“ pouze sbírali s rukou davu a s „poplácáním“ po ramenou je posílali zpátky do koncertní vřavy. Nutno také podotknout, že tam kde jsem stál (cca dva metry od pódia) se udělala solidní tlačenice a tak jsem si hlava nehlava musel místo dělat lokty. Samotní Pendulum na závěr přidali dvě písně, a musím přiznat, že na tu poslední už jsem prostě fyzicky neměl a vyčerpaný jsem opustil kotel a vychutnával zdálky. Co musím hudebníkům však trochu vytknout je fakt, že z nového alba zahráli jenom tři skladby a zbytek se stával především z tracklistu, který měli i v Brixtonu. Troufám si tvrdit, že to má hlavně tyto příčiny: 1) Album vychází až za pár dní a proto nechtějí, aby něco uniklo ven dříve než má. 2) Protože to fanoušci ještě neznají, patrně by je to asi tolik ještě nechytlo.

Jinak když už jsem zmínil i Brixton a nahrávku z tamějšího koncertu, vzpomněl jsem si, jak Rob Swire musel fanoušky několikrát burcovat k tomu, aby se vůbec hýbali. Na „našem“ koncertě se všichni hudebníci jenom rozplývali, a to nejenom tím jak vystupovali. Navíc se na publikum sneslo několikero pochval ve stylu „Ty vole, my jsme z vás úplně vodvařený, tohle jsme už dlouho neviděli!“ A měli pravdu, protože takhle intenzívní koncert prostě nepamatuji!

P.S. Uši mi odlehly v pátek odpoledne a pískání v uších přešlo v sobotu ráno dopoledne…

Ještě přikládám pár skromných fotek pořízených mým malým foťákem, proto také ta kvalita. Naleznete je zde http://www.websolvers.co.uk/thumbnails.php?album=5

Na závěr přikládám několik videí. Za zvuk i kvalitu se omlouvám, ale v podmínkách v jakých jsem to dělal to je ještě ucházející se. Berte to jako takovou menší ochutnávku a vábidlo na probíhající tour.

Ještě pro informaci, griloval jsem já, Ir a Pákistánec. Trochu adrenalin zapálit i samozápalné uhlí, které prostě nehoří, ale za pomoci telefonního seznamu, ne že bych někomu volal, ale dobře hoří, se mi to konečně podařilo. Pěkně jsme na gril dali jablečné klobásky (vepřové s trochou jablek), které jsem v životě neviděl, ale jsou extrémně vydařené a k tomu domácí karbanátky. Pákistánec se ujal přípravy kuřecího tikka, protože to je „zkušený kuchař“ tak v praxi to vypadalo tak, že obří kusy kuřete v zelené omáčce napíchal na rožeň. Inu, snažili jsme se mu vysvětlit, že tam s tím bude do Vánoc, ale on namítal, že na Vánoce nevěří a Ramadán je stejně blízko. Asi po půl hodině vzdal a kuře tam rozprostřel normálně. Potřeboval jsem na chvíli na internet, tak Pákistánci říkám, „Hele, prosím tě dohlídni na to, jo?“ A ještě, že jsem se vrátil tak brzo, jinak bychom chroustali uhlí, nic jiného krom kuřete totiž samozřejmě neotočil, takže to bylo zpola černé.

Já: „To jsi takhle dával pozor na všechno?“

On: „No?!“

Já: „Všechno?“

On: „No, otočil jsem si kuře.“

Já: „Hlavně ti říkám abys na to na všechno dohlídnul.“

On: „Přece nebudu šahat na ty vaše prasečí párky ne?“

Já: „Cože? To jako kvůli náboženství?“

On: „No, přece nebudu svojí vidličkou šahat na vaše párky.“

Já: „Vždyť jsi ale mohl použít tuhle vidličku, která je od prasete už dávno a válí se tady.“

On: „No, to mohl.“

Absolutně největší nesmysl co jsem kdy viděl ještě ke všemu podtržen nepraktičností uvažování, ale tohle je dennodenní chléb, a tomu se prostě musíme jenom smát.

Kuřátko á la Jonatán:

Prostě vezměte kuře, kolik chcete, olivový olej, jednu cibuli a co kuřecí plátek tak cca jeden a půl stroužku česneku, med, sůl, pepř a podle chuti i sušené chilli papričky, ale ty můžete vynechat.  Cibuli a česnek pokrájet nadrobno a dát do marinovací nádoby (pokud možno jedna z těch hermeticky uzavíratelných, dělá to rozdíl), přisypat pepř, sůl, olej a navrch med, všechno podle oka! Vše promícháme a naložíme maso, ještě jednou promíchat, aby vše bylo pěkně “v nálevu”. Když už to takhle je, tak maso ještě zvrchu propíchneme několikrát vidličkou či nožem. Každých pár hodin můžeme vše promíchat, ale nemusíme. Necháme marinovat v lednici po dobu 24h. Před grilováním vyndáme z lednice a po dobu cca 2h necháme v otevřené krabičce dojít. Maso hodíme na mírně rozpálený gril a necháváme pomalu opékat. Podáváme bez chleba s dobrým pivem!

Dobrou chuť

Zatím jsem to udělal jenom jednou a rychle proběhnul centrum. Druhým důvodem proč se tu tak cítím je neustálý dojem, že se nacházím v kultovním snímku Trainspotting. Bohužel, musím konstatovat, že film není daleko od pravdy. Město se doslova hemží nejroztodivnějšími lidmi. Žebráků na ulici člověk denně vidí alespoň deset, řada z nich jsou zcela jistě občané Velké Británie bez známek fyzických indispozicí, tudíž jejich životní situace zřejmě pramení z prapodivných okolností, ale tím se teď nechci zabývat. Daleko záhadnější stvoření člověk potkává brzy k ránu, či po setmění, téměř v jako nějaké upíří sci-fi s námětem v kultovním The Shining (Osvícení) se po ulici prohánějí lehce vyšinutí lidé. Sem tam uslyšíte z dálky nesrozumitelný řev, ten se časem přiblíží a nestačíte se divit, když uzříte jedince, který se hádá sám se sebou.

Jindy zase uvidíte a uslyšíte hádající se pár, užuž to vypadá, že se něco semele, když v tom se žena otočí a partnera zcela uzemní kopancem do správného místa. Nejlepším místem jsou autobusy. S typicky edinburghským přízvukem se dva mladší kluci baví o kvalitě právě vykouřeného jointu marihuany a posluchač se dozvídá nové aspekty jejich audiovizuálního prožitku z každodenního života nyní vnímaného pod vlivem THC. Pokud máte smůlu narazíte na vyběleného, vyhublého pankáče spícího opřeného o okno autobusu. Po chvíli se k vám dostane závan zápachu směsi vodky, bláta, trávy s trochou dusičnanů (moči) či smažených hranolek. Fantazii se meze nekladou, každopádně čas od času klapnutí těžkých domovních dveří za mými zády slyším docela rád.

Abych vše uvedl na pravou míru, Edinburgh je krásné, úžasné a dokonce i bezpečné město, jen na něco takového musí být člověk asi trochu připravený, což jsem z Liberce opravdu nebyl. Tak jako tak, Trainspotting je v tomto městě k vidění na každém rohu.

Teď už o mě. Mnozí to už asi slyšeli, ale pro ty, kteří nevědí nic, začnu od začátku. Do Edinburghu jsem měl odlétat 12. září. Původně jsme s Matějem chtěli jet autem, prohlédnout si kousek téhle nádherné země a podniknout zkrátka výlet dohromady. Bohužel nás zastihlo neštěstí ve formě prasečí chřipky. V neděli 7. srpna večer jsem pokašlával, v pondělí 8. mi ráno nebylo nejlépe a než jsem dojedl snídani, bylo rozhodnuto. Během několika minut byl zlom a nemoc se do mě obula vší silou. Mezi hlavními příznaky jsou, horečky, kašel, dýchavičnost, zrychlený tep, u mě přišly ještě střevní potíže a neskutečná bolest hlavy. Prakticky během několika hodin došlo k naprosté dezorientaci, nevím kolik bylo hodin ani co se dělo, pamatuji si pouze, že mi Matěj dovezl tamiflu. Po pozření prvního prášku jsem na chvíli usnul. Velice zvláštní polospánek a divné snění spolu s bolestí hlavy mě po několika hodinách probudilo. Nejhorší stav má člověk za sebou po 36 hodinách. Matěj mi zprvu nevěřil, že se jedná o prasečí chřipku, bohužel jej za pár dní schvátila také. Dobré na téhle nemoci je, že to skutečně poznáte, až to dostanete. Klíčovou roli hrají antivirotika podaná včasně, zkracují totiž čas nejhoršího stavu a rychleji se člověk zregeneruje.

Do Edinburghu jsem nakonec odlétal v úterý 15. srpna brzy ráno. Jakožto milovník dětí a hluku vyloženě přitahuji štěstí, vedle mě si sedla maminka se svojí slintající a křičící ratolestí, já se celou dobu letu modlil o možnost otevření okénka, abych se vycucnul ven . Edinburgh na mě zapůsobil velice mile. Počasí bylo krásné, po ulicích se proháněly krásné studentky, slavné dvoupatrové autobusy křižovaly ulice historického centra a já si vše vyloženě užíval. Jen co jsem dorazil na mojí novou adresu, Kitchener House, uvítala mě jedna ze studentek 3. ročníku, která má na starosti podporu nováčků na ubytovně. Ubytoval jsem se na pokoji a šel si zařídit pár drobností. Když jsem se vrátil, uvítal mě i můj spolubydlící. Američan, který má holandský pas a rodiče z ani nevím odkud, opravdu složitá minulost, kterou mimochodem stále nechápu. V domě bydlí celkem 60 lidí a nemyslím si, že jsem už všechny poznal. Někteří jsou teda pěkné trubky, takoví asociálové. Většina spolubydlících je ale v pohodě, přátelští, milí, internacionální.

Součást „matrikulace“ je také schůzka s Director of Studies (DoS), jakoby mentor. Když jsem si vyzvedával různé papíry, bylo mi několikrát řečeno, že můj DoS je nejlepší na oddělení. Musím říct, že to je pravda, opravdu výjimečný člověk. Přátelský Kanaďan s titulem inženýra, psychologa a zbytek diplomů jsem ani nestihl přečíst. Máme to štěstí, že ho máme na přednášky pozemního stavitelství a ten člověk prostě umí. Jinak co se školy týče. 15,000 studentů celkem, v přednáškové síni nás je vždycky plno, cca 377 studentů jenom na inženýrství, vcelku působivé číslo. Mezi mé předměty momentálně patří: pozemní stavitelství (civil engineering), mechanical engineering, human geography, aplikovatelná matematika, matematické metody. Uvidíme jak budu se studiemi válčit, protože zatím to je docela mazec.

Mimoškolní život je také legrace, prakticky každý den se něco děje. Přidal jsem se do společenství inženýrů, ale ještě jsem na jejich setkání nešel. Všichni mě odrazovali, že se jedná o hroznou skvadru chvastačů . Chodím do skupiny milovníků whisky a věřte mi, v Čechách není whisky… Chtěl jsem začít i různé sporty, ale zatím vyčkávám kvůli časové náročnosti, přesto jsem neodolal své vášni a začal zase střílet. Malorážka, 25m, vnitřní. Po devíti měsících co jsem na spoušť nesáhnul jsem překvapil sám sebe. Seskupení ran bylo velice pěkné, přesto si tréninkem projdu od píky, abych se do toho zase dostal. Docela rád bych se letos i zúčastnil nějakých soutěží, tak uvidíme.

V Edinburghu i mém životě je spousta maličkostí, o kterých by se dalo psát, tak snad mi bude čas, i mé střevo nápomocné a dočkáte se tak i nějakého seriálu o mém pobytu tady. Vím, že toho není mnoho, není to učesané ani utříbené, ale jsem stále ještě ve spěchu, tak mějte prosím strpení.

Jinak pro Vás pro všechny, přikládám i obrazovou dokumentaci mého pobytu v UK. Není to žádné umění, prostě každodenní život .

JF