Teď už o mě. Mnozí to už asi slyšeli, ale pro ty, kteří nevědí nic, začnu od začátku. Do Edinburghu jsem měl odlétat 12. září. Původně jsme s Matějem chtěli jet autem, prohlédnout si kousek téhle nádherné země a podniknout zkrátka výlet dohromady. Bohužel nás zastihlo neštěstí ve formě prasečí chřipky. V neděli 7. srpna večer jsem pokašlával, v pondělí 8. mi ráno nebylo nejlépe a než jsem dojedl snídani, bylo rozhodnuto. Během několika minut byl zlom a nemoc se do mě obula vší silou. Mezi hlavními příznaky jsou, horečky, kašel, dýchavičnost, zrychlený tep, u mě přišly ještě střevní potíže a neskutečná bolest hlavy. Prakticky během několika hodin došlo k naprosté dezorientaci, nevím kolik bylo hodin ani co se dělo, pamatuji si pouze, že mi Matěj dovezl tamiflu. Po pozření prvního prášku jsem na chvíli usnul. Velice zvláštní polospánek a divné snění spolu s bolestí hlavy mě po několika hodinách probudilo. Nejhorší stav má člověk za sebou po 36 hodinách. Matěj mi zprvu nevěřil, že se jedná o prasečí chřipku, bohužel jej za pár dní schvátila také. Dobré na téhle nemoci je, že to skutečně poznáte, až to dostanete. Klíčovou roli hrají antivirotika podaná včasně, zkracují totiž čas nejhoršího stavu a rychleji se člověk zregeneruje.

Do Edinburghu jsem nakonec odlétal v úterý 15. srpna brzy ráno. Jakožto milovník dětí a hluku vyloženě přitahuji štěstí, vedle mě si sedla maminka se svojí slintající a křičící ratolestí, já se celou dobu letu modlil o možnost otevření okénka, abych se vycucnul ven . Edinburgh na mě zapůsobil velice mile. Počasí bylo krásné, po ulicích se proháněly krásné studentky, slavné dvoupatrové autobusy křižovaly ulice historického centra a já si vše vyloženě užíval. Jen co jsem dorazil na mojí novou adresu, Kitchener House, uvítala mě jedna ze studentek 3. ročníku, která má na starosti podporu nováčků na ubytovně. Ubytoval jsem se na pokoji a šel si zařídit pár drobností. Když jsem se vrátil, uvítal mě i můj spolubydlící. Američan, který má holandský pas a rodiče z ani nevím odkud, opravdu složitá minulost, kterou mimochodem stále nechápu. V domě bydlí celkem 60 lidí a nemyslím si, že jsem už všechny poznal. Někteří jsou teda pěkné trubky, takoví asociálové. Většina spolubydlících je ale v pohodě, přátelští, milí, internacionální.

Součást „matrikulace“ je také schůzka s Director of Studies (DoS), jakoby mentor. Když jsem si vyzvedával různé papíry, bylo mi několikrát řečeno, že můj DoS je nejlepší na oddělení. Musím říct, že to je pravda, opravdu výjimečný člověk. Přátelský Kanaďan s titulem inženýra, psychologa a zbytek diplomů jsem ani nestihl přečíst. Máme to štěstí, že ho máme na přednášky pozemního stavitelství a ten člověk prostě umí. Jinak co se školy týče. 15,000 studentů celkem, v přednáškové síni nás je vždycky plno, cca 377 studentů jenom na inženýrství, vcelku působivé číslo. Mezi mé předměty momentálně patří: pozemní stavitelství (civil engineering), mechanical engineering, human geography, aplikovatelná matematika, matematické metody. Uvidíme jak budu se studiemi válčit, protože zatím to je docela mazec.

Mimoškolní život je také legrace, prakticky každý den se něco děje. Přidal jsem se do společenství inženýrů, ale ještě jsem na jejich setkání nešel. Všichni mě odrazovali, že se jedná o hroznou skvadru chvastačů . Chodím do skupiny milovníků whisky a věřte mi, v Čechách není whisky… Chtěl jsem začít i různé sporty, ale zatím vyčkávám kvůli časové náročnosti, přesto jsem neodolal své vášni a začal zase střílet. Malorážka, 25m, vnitřní. Po devíti měsících co jsem na spoušť nesáhnul jsem překvapil sám sebe. Seskupení ran bylo velice pěkné, přesto si tréninkem projdu od píky, abych se do toho zase dostal. Docela rád bych se letos i zúčastnil nějakých soutěží, tak uvidíme.

V Edinburghu i mém životě je spousta maličkostí, o kterých by se dalo psát, tak snad mi bude čas, i mé střevo nápomocné a dočkáte se tak i nějakého seriálu o mém pobytu tady. Vím, že toho není mnoho, není to učesané ani utříbené, ale jsem stále ještě ve spěchu, tak mějte prosím strpení.

Jinak pro Vás pro všechny, přikládám i obrazovou dokumentaci mého pobytu v UK. Není to žádné umění, prostě každodenní život .

JF